8 Afs 13/2010 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 13/2010- 134 - text 8 Afs 13/2010 - 139 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: OMV Česká republika, s. r. o., se sídlem Na Vítězné pláni 1719/4, Praha 4, zastoupen Mgr. Karolínou Horákovou, advokátkou v Praze, Křižovnické náměstí 193/2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2008, čj. R052/2007/01-07315/2008/310-Rá, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2009, čj. 62 Ca 45/2008 - 56, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2880 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Karolíny Horákové. Odůvodnění: Žalovaný rozhodnutím ze 21. 4. 2008, čj. R052/2007/01-07315/2008/310-Rá, změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 24. 1. 2007, čj. S 72A/01-1741/07-SOHS II, tak, že žalobci přiznal podle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), částku ve výši 68 146 Kč, která představuje úrok za pozdní vrácení přeplatku na dani (pokutě) za období od 8. 12. 2006 do 18. 12. 2006. Proti rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně. Konstatoval, že rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 5. 2004, čj. R 23-28/2004, byla žalobci a jeho právnímu předchůdci uložena pokuta za údajné porušení § 2 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), v celkové výši 108 000 000 Kč. Tuto pokutu žalobce uhradil. Rozhodnutí o uložení pokuty však zrušil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, čj. 31 Ca 84/2004 - 236. Žalobce následně požádal o vrácení uhrazené pokuty, přeplatku, a uhrazení úroku z přeplatku. Žalovaný uhrazenou pokutu vrátil. Úrok z přeplatku žalobci přiznal pouze za období 11 dnů, ve kterých se zpozdil s vrácením přeplatku na pokutě oproti 15 denní lhůtě uvedené v daňovém řádu počítané od právní moci rozsudku krajského soudu ze dne 29. 9. 2006. Žalobce namítl, že úrok z přeplatku na pokutě ve smyslu § 64 odst. 6 daňového řádu mu měl být přiznán za období od zaplacení pokuty do jejího vrácení. Přeplatek na pokutě vznikl pochybením žalovaného a z hlediska povinnosti vracet úrok na přeplatku je nerozhodné, z jakého důvodu bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2009 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel, že rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2004 bylo zrušeno pravomocným rozhodnutím soudu. Žalovaný tak byl povinen v souladu s § 64 odst. 6 větou prvou a čtvrtou daňového řádu vrátit žalobci zaplacenou pokutu, která nabyla charakteru přeplatku na platební povinnosti ve smyslu § 1 odst. 4 daňového řádu, a to spolu s úroky. Počátek běhu lhůty pro nárok žalobce na přiznání sankčního úroku je však dle názoru krajského soudu dán nikoliv 16. dnem po právní moci zrušujícího rozhodnutí soudu, ale 16. dnem ode dne následujícího po původní lhůtě splatnosti pokuty. Nezákonné rozhodnutí žalovaného bylo soudem zrušeno od počátku, důsledky zrušujícího rozsudku působí ex tunc, a proto je třeba na rozhodnutí žalovaného nahlížet, jako by vydáno nebylo. Ke zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2004 došlo jednoznačně zaviněním žalovaného, neboť nedostatky byly shledány ve výrokové části I. rozhodnutí žalovaného a rovněž byl shledán nesprávný procesní postup v případě procesního nástupnictví po účastnících, kteří v průběhu správního řízení zanikli. O „zavinění“ žalovaného tak nebylo dle mínění krajského soudu pochyb, neboť jeho pravomoc uložit pokutu narušiteli hospodářské soutěže nedílně souvisí s jeho odpovědností za výsledek vlastní rozhodovací činnosti. Rozsudek krajského napadl žalovaný (stěžovatel) dne 13. 10. 2009 kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnost doplnil dne 3. 12. 2009. Namítl, že aplikace daňového řádu je na jeho činnost problematická. Tomu svědčí i to, že byl s účinností od 1. 9. 2009 zrušen § 22 odst. 6 zákona č. 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže, podle kterého při vybírání a vymáhání pokut postupoval žalovaný podle daňového řádu. I přesto žalovaný úrok z přeplatku vrátil postupem podle § 64 odst. 6 daňového řádu. Zaplacená pokuta se stala přeplatkem dnem nabytí právní moci zrušujícího rozsudku krajského soudu. Následující den začala běžet patnáctidenní lhůta pro vrácení přeplatku na pokutě. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, pokud lhůtu počítal již ode dne odepsání pokuty z účtu žalobce, protože v té době se ještě nejednalo o daňový přeplatek. Namítl, že úroky podle § 64 odst. 6 daňového řádu jsou výrazně vyšší než částka, kterou žalobce mohl získat z běžně úročeného účtu. Takto určená povinnost by ovlivňovala chování jak účastníka řízení, který by se snažil uměle prodlužovat dobu řízení před soudem s cílem získat co největší částku na úrocích, tak stěžovatele, který by s ohledem na tuto povinnost ukládal menší pokuty, aby nemusel vracet příliš velkou částku. Tím by byla potlačena preventivní i represivní funkce sankce. Úroky by měly být vypočítány tak, aby odpovídaly ušlým úrokům. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že přeplatek vznikl jeho zaviněním. O zavinění je možno uvažovat pouze tehdy, pokud správní orgán zruší nebo změní správní rozhodnutí ve prospěch dlužníka z věcných důvodů. V posuzovaném případě krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele z důvodu procesního pochybení. Podle stěžovatele by se žalobce měl domáhat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel na podporu svého názoru předložil stanovisko Ministerstva financí, podle kterého je zrušení rozhodnutí stěžovatele považováno za jeho pochybení. Stěžovatel ovšem nemá postavení správce daně, nýbrž správního orgánu, a není tudíž povinen postupovat podle § 64 odst. 6 daňového řádu. Namítl, že nemá kompetenci k vracení přeplatku na pokutě. Od 1. 9. 2009 došlo k přesunu kompetence vracet vybrané pokuty ze stěžovatele na celní orgány. Pokud by tedy stěžovatel postupoval podle názoru krajského soudu a vydal rozhodnutí o pokutě, jednalo by se o rozhodnutí nicotné. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že o použitelnosti daňového řádu na postup stěžovatele při vybírání pokut není s ohledem na § 22 odst. 6 zákona o ochraně hospodářské soutěže pochyb. Tento závěr vyplývá i z § 1 odst. 4 daňového řádu, který rozšiřuje působnost daňového řádu i na sankční platební povinnosti uložené správními orgány, jež plynou do státního rozpočtu. Spekulaci o vhodnosti použitelnosti daňového řádu označil za bezpředmětnou, vzhledem k tomu, že soudy vycházejí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Smyslem § 64 odst. 6 daňového řádu není sankcionovat správce daně za neoprávněné zadržování finančních prostředků, nýbrž zajistit vrácení uhrazených prostředků včetně příslušného zúročení. Zrušení nezákonného správního rozhodnutí působí ex tunc. V důsledku zrušujícího rozsudku byly finanční prostředky žalobce s účinky ex tunc, tedy od zaplacení pokuty, zadržovány neoprávněně. Zdůraznil, že subjektivní potíže stěžovatele při vracení úroků z přeplatku neodůvodňují nezákonné neplnění povinností podle § 64 odst. 6 daňového řádu. Tvrzení, že by účastníci nebyli schopni zajistit vyšší zhodnocení prostředků než je sankční úrok, označil ve vztahu k meritu věci za bezvýznamné. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, čj. 7 Afs 140/2005 - 55, podle kterého již samotným zrušujícím rozsudkem správce daně pochybil a je tedy na jeho straně dáno zavinění bez ohledu na to, zda ke zrušení došlo z hmotněprávních či procesních důvodů. Možnost uplatňovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nijak neomezuje aplikovatelnost § 64 odst. 6 daňového řádu. Naopak daňový řád počítá s paralelním využitím obou nároků. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel namítl, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Vytýkanou vadu však blíže neupřesnil. Námitka se objevuje pouze v souvislosti s uvedením kasačního důvodu, ze kterého je rozsudek krajského soudu napadán, dále ji však stěžovatel ani v doplnění kasační stížnosti nerozvádí.. Lze proto obecně uvést, že za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat rozhodnutí, které postrádá základní zákonné náleži