9 As 64/2010 — Nejvyšší správní soud

9 As 64/2010- 47 - text 9 As 64/2010 - 56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: Náboženská společnost českých unitářů, se sídlem Karlova 8, Praha 1, zastoupená Mgr. Václavem Uhlířem, advokátem se sídlem Mánesova 87, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 7. 1. 2008, č. j. 301/2008, ve věci přiznání oprávnění ke zvláštním právům, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 8 Ca 101/2008  19, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 8 Ca 101/2008  19, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 7. 1. 2008, č. j. 301/2008. Citovaným rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele a současně potvrzeno napadené usnesení Ministerstva kultury, odboru církví (dále jen „ministerstvo kultury“), ze dne 23. 10. 2007, č. j. 15880/2006, kterým bylo zastaveno řízení ve věci návrhu stěžovatele na učinění výjimky a přiznání oprávnění ke zvláštním právům, jejichž výčet je uveden v § 7 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o církvích a náboženských společnostech“). V rozhodnutí správní orgán poukázal na § 66 odst. 1 písm. h) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dle kterého správní orgán řízení usnesením zastaví z důvodů stanovených zákonem, konkrétně z důvodů uplynutí objektivní lhůty v § 27 odst. 8 zákona o svobodě náboženského vyznání a postavení církví, dle něhož: „Ministerstvo se souhlasem vlády může učinit výjimku a přiznat oprávnění ke zvláštním právům podle § 7 odst. 1 církvím a náboženským společnostem, které reprezentují významné světové náboženství s dlouhou historickou tradicí, působí na území České republiky a jsou registrovány podle tohoto zákona. V tomto případě se nevyžaduje splnění podmínek podle § 11 odst. 1 a 4. Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv může podat registrovaná církev a náboženská společnost, která plní řádně závazky vůči státu a třetím osobám. Výjimku podle tohoto odstavce lze udělit pouze do 5 let od nabytí účinnosti tohoto zákona“. Stěžovatel svůj návrh podal dne 21. 11. 2006. S ohledem na skutečnost, že k rozhodnutí ve věci je třeba souhlasu vlády, zpracovalo ministerstvo kultury materiál pro schůzi vlády s návrhem na vyslovení jejího souhlasu, který dne 30. 11. 2006 vypravilo k vnějšímu připomínkovému řízení. V něm byly uplatněny zásadní připomínky ze strany ministerstva vnitra, ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstva obrany a ministerstva financí, které se však z časových důvodů již nepodařilo vypořádat tak, aby byl návrh předložen vládě a ta vyslovila souhlas pro udělení výjimky do 7. 1. 2007, tj. do pěti let od nabytí účinnosti zákona o církvích a náboženských společnostech tak, jak to vyžaduje ustanovení § 27 odst. 8 tohoto zákona. Vzhledem k tomu nemohlo být stěžovateli přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, které požadoval v rozsahu § 7 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona o církvích a náboženských společnostech. Tato skutečnost byla stěžovateli sdělena dopisem ministerstva kultury ze dne 9. 1. 2007. V následující korespondenci se stěžovatel dopisem ze dne 13. 4. 2007 dotázal na obsah zásadních připomínek zmíněných resortů. Ministerstvo kultury odpovědělo dne 27. 4. 2007 a teprve v návaznosti na další dopis stěžovatele ze dne 7. 9. 2007 bylo z důvodu právní jistoty vydáno výše uvedené rozhodnutí o zastavení řízení. Toto rozhodnutí bylo k rozkladu stěžovatele potvrzeno ministrem kultury, který v souvislosti s naznačenou časovou a procesní náročností řízení poukázal na jednací řád vlády s tím, že daný proces trvá obvykle řadu měsíců a ministerstvo kultury nebylo ve věci nečinné. Naopak v mezích svých možností činilo vše pro řádné vyřízení návrhu, což z důvodu zákonem stanovené pětileté lhůty, která je objektivní a absolutně nepřekročitelná, nebylo možné. Skutečnost, že návrh byl stěžovatelkou podán před uplynutím této lhůty, na tom nemůže nic změnit. Žalobu podanou proti oběma shora uvedeným správním rozhodnutím shledal městský soud v napadeném rozsudku jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), zamítl. V návaznosti na jednotlivé žalobní body městský soud potvrdil správnost postupu ministerstva kultury, které v daném případě nepostupovalo podle ustanovení § 13 správního řádu a namísto toho se pro získání souhlasu vlády drželo přijatých pravidel pro jednání vlády. Vláda je vrcholným orgánem moci výkonné a rozhoduje ve sboru, přičemž se řídí jednacím řádem, který v čl. II. stanoví, že každý materiál pro jednání schůze vlády musí být před jeho předložením vládě předložen ke stanovisku všem ministrům, místopředsedovi vlády, pokud není pověřen řízením ministerstva, guvernérovi České národní banky. Současně městský soud uvedl, že předmětné správní řízení zahájilo ministerstvo kultury na základě návrhu ze dne 20. 11. 2006, doručeného dne 21. 11. 2006, a s ohledem na § 71 správního řádu je nesporné, že mělo v souladu se zákonem vydat rozhodnutí ve lhůtě šedesáti dnů od tohoto dne, tedy přibližně dne 21. 1. 2007, což však neučinilo a rozhodnutí vydalo až dne 23. 10. 2007. Nicméně tato dlouhodobá nečinnost správního orgánu nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Dle městského soudu stěžovatel měl a mohl vědět o přijetí zákona o církvích a náboženských společnostech, jakož i o jeho přechodných ustanoveních. Mohl proto svůj návrh podat v průběhu pěti let, avšak učinil tak až podáním ze dne 20. 11. 2006, tedy krátce před uplynutím pětileté zákonné lhůty. Z jím namítaného ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu jednoznačně vyplývá, že správnímu orgánu je dána lhůta vydat rozhodnutí do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, či jde-li o zvlášť složitý případ, o což se dle městského soudu v inkriminované věci beze sporu jedná. Stěžovatel si proto měl být vědom, že při tak pozdním podání žádosti nemusí dosáhnout jejího kladného vyřízení. Městský soud v tomto směru poukázal na dikci ustanovení § 27 odst. 8 zákona o církvích a náboženských společnostech, jehož poslední věta umožňuje udělit výjimku a přiznat oprávnění ke zvláštním právům bez splnění podmínek podle § 11 odst. 1 a 4 citovaného zákona pouze do pěti let od nabytí jeho účinnosti. Jedná se o ustanovení kogentní a ministerstvo kultury má povinnost ze zákona respektovat ukončení svého dispozitivního práva udělovat uvedené výjimky. Zákon o církvích a náboženských společnostech nabyl platnosti i účinnosti současně dne 7. 1. 2002, proto lhůta pro udělení daných výjimek skončila dne 7. 1. 2007, bez možnosti jejího prodloužení. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s., neboť nesouhlasí se závěry městského soudu, dle kterých svůj návrh na udělení výjimky a přiznání oprávnění ke zvláštním právům podle § 7 odst. 1 ve spojení s § 27 odst. 8 zákona o církvích a náboženských společnostech podal pozdě. Naopak, domnívá se, že návrh ze dne 20. 11. 2006 byl podán včas. Při jeho podání se řídil vyjádřením ministerstva kultury prezentovaným dne 29. 5. 2006 náměstkyní ministra kultury Mgr. Kalistovou, která ho poučila o tom, že přístup ke zvláštním právům podle § 7 odst. 1 zákona o církvích a náboženských společnostech lze získat na základě návrhu, který musí být podán nejpozději do 7. 1. 2007. Uvedené vyjádření je formulováno v zápisu z jednání s církvemi, který je k dispozici na webových stránkách ministerstva kultury a který stěžovatel přiložil ke své kasační stížnosti. Podle § 27 odst. 1 zákona o církvích a náboženských společnostech: „pro řízení podle tohoto zákona platí obecné předpisy o správním řízení, pokud tento zákon nestanoví jinak“. Řízení o předmětném návrhu stěžovatelky tedy mělo probíhat od samého počátku a po celou jeho dobu podle správního řádu, nikoli podle jednacího řádu vlády, který mu byl ve všech rozhodnutích učiněných v této věci, zejména pak v napadeném rozsudku městského soudu, nadřazen. Takový výklad považuje stěžovatel za neakceptovatelný, jednací řád vlády byl přijat ve formě usnesení vlády a je podzákonným předpisem, zatímco správní řád je zákonem přijatým Parlamentem České republiky a je tedy usnesením vlády nadř