1 As 64/2011 — Nejvyšší správní soud

1 As 64/2011- 83 - text 1 As 64/2011 - 83 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce Statutární město Brno, Městská část Brno - Žabovřesky, se sídlem Horova 28, Brno, zastoupeného JUDr. Tomášem Fuchsem, advokátem se sídlem Panská 2/4, Brno, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2010, č. j. 6791/560/09, 82297/ENV/09, sp. zn. OV 53/2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2011, č. j. 11 A 64/2010 – 51, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2009, č. j. ČIŽP/47/OOV/SR01/0907675.005/09/BVS, Česká inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) uložila žalobci pokutu ve výši 335 300 Kč podle § 116 odst. 1 písm. a) a § 117 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), za nedovolený odběr podzemních vod. Tohoto správního deliktu se žalobce dopustil tím, že od 1. 1. 2008 do 22. 4. 2009 odebíral podzemní vodu z vlastního vodního zdroje – vrtu HV 100 v k. ú. Žabovřesky, v množství 6706 m3 bez platného povolení vodoprávního úřadu, čímž došlo k porušení povinnosti podle § 8 odst. 1 písm. b) bod 1. vodního zákona a k naplnění skutkové podstaty podle § 116 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Druhou částí výroku tohoto rozhodnutí byla žalobci uložena povinnost uhradit dle § 79 odst. 2 a 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč, neboť řízení ve věci bylo vyvoláno porušením právní povinnosti účastníka řízení. [2] Proti rozhodnutí ČIŽP podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 22. 1. 2010 zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí ČIŽP. Proti zamítavému rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 6. 1. 2011, č. j. 11 A 64/2010 – 51, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. [3] Městský soud v napadeném rozsudku nejprve předestřel obsah žaloby a vyjádření žalovaného a zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení. Následně přistoupil k vypořádání žalobních námitek, které dle názoru soudu nezakládají důvod pro vyhovění žalobě a zrušení napadeného rozhodnutí. V prvé řadě uvedl, že nesdílí názor žalobce ohledně neoprávněného zahájení řízení ČIŽP. Pojem „zjištění“ nelze omezovat, jak to činí žalobce, na skutečnost, že se příslušný pracovník správního úřadu o rozhodné skutečnosti dozví, aniž by dále činil jakékoli úkony. Takovým výkladem by mohlo dojít k absurdnímu závěru, že vědomou nečinností jednoho správního orgánu bude znemožněno postihnout protiprávní jednání druhým oprávněným správním orgánem. K druhé žalobní námitce, podle které měl žalovaný rozhodnout o upuštění od uloženého trestu za správní delikt, soud uvedl, že nebyly naplněny všechny tři podmínky podle § 125 vodního zákona umožňující od sankce upustit. Žalobce nikdy během řízení neuvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje nepřiměřenost uložené pokuty, ani žádné srozumitelné námitky týkající se možné aplikace § 125 vodního zákona, a proto městský soud i tuto námitku označil za nedůvodnou. [4] Částečně důvodnou shledal městský soud námitku, v níž žalobce poukázal na vady řízení před žalovaným, který požadoval, aby žalobce v odvolacím řízení předložil svědecké výpovědi jím označených svědků. Účastníku odvolacího řízení nelze ukládat povinnost předložit v podobě listinných důkazů svědecké výpovědi, a to již z toho důvodu, že účastník řízení není oprávněn provádět výslech svědka. K takovému postupu při opatřování podkladů pro rozhodnutí je oprávněn výhradně správní orgán. Městský soud však dospěl k závěru, že skutečnost, že nebyl proveden výslech svědků M. A. a Ing. J. Š., neměla v projednávané věci vliv na zákonnost a věcnou správnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť, jak uvedl žalobce v odvolání, požadované výpovědi se měly vázat k otázce, zda byla ČIŽP oprávněna zahájit správní řízení se žalobcem. Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil, že konkrétní příslušný pracovník Magistrátu města Brna konal úkony směřující ke zjištění oznámeného protiprávního jednání, jeho případná výpověď by ve světle odůvodnění městského soudu na nedůvodnosti námitky ohledně zahájení řízení nic nezměnila. II. Kasační stížnost [5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má za to, že správní řízení bylo zahájeno v rozporu s § 124 odst. 2 vodního zákona. Dle tohoto ustanovení zahájí správní řízení ten ze správních orgánů, jenž jako první zjistil porušení povinnosti. Podle stěžovatele byl tímto „prvním“ orgánem Magistrát města Brna (dále jen „magistrát“) a nikoli ČIŽP, neboť na Odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství magistrátu probíhaly již v průběhu let 2008 a 2009 metodické porady s pracovníky žalobce o řešení situace vrtu HV-100 a je tedy zřejmé, že magistrát byl o odebírání vody bez platného povolení informován dříve. Toto tvrzení stěžovatele mohlo být prokázáno výslechem tehdejších zaměstnance magistrátu – Ing. J. Š., avšak žalovaný navrhovaný důkaz neprovedl a naopak vyzval žalobce, aby jej předložil sám. [6] Stěžovatel nesouhlasí s výkladem pojmu „zjištění“ provedeným městským soudem. Vodní zákon obsahuje mnoho deliktů, při jejichž zjišťování správní orgán žádné formální šetření neprovádí. Navíc stěžovatel trvá na tom, že magistrát s jistotou věděl o neoprávněném odběru podzemních vod. Stěžovatel má za bezpředmětnou i námitku soudu, že v průběhu řízení netvrdil, že konkrétní příslušný pracovník magistrátu konal nějaké úkony směřující ke zjištění protiprávního jednání, neboť stěžovatel za účelem řešení situace ohledně vrtu HV-100 shromáždil listinné podklady, jenž měl magistrát k dispozici a na jejichž základě mohl se žalobcem sankční řízení zahájit. Jakékoli oficiální místní šetření by tedy bylo pro magistrát nadbytečné, neboť o stavu věci neměl pochybnosti. Stěžovatel doplňuje, že § 125l odst. 7 vodního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2010 již otázku oprávněnosti uložení pokuty vztahuje k zahájení sankčního správního řízení. Zákonodárci nic nebránilo, aby již v předchozí úpravě navázal pořadí oprávněných orgánů na okamžik zahájení řízení. Jestliže však zákonodárce použil výraz „zjistil porušení povinností“, neměl zřejmě na mysli žádný správním řádem formálně upravený postup. [7] Stěžovatel v žalobě navrhoval, aby soud pro případ, že shledá správní řízení řádně zahájeným, rozhodl dle § 65 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 2 s. ř. s. o upuštění od uloženého trestu. Tento návrh zakládal stěžovatel na svém přesvědčení, že již v průběhu správního řízení byly založeny podmínky pro upuštění od pokuty a zastavení řízení podle § 125 odst. 1 vodního zákona. Stěžovatel se domnívá, že navzdory opačnému konstatování městského soudu, uvedl (ve svém stanovisku k vyjádření žalovaného ze dne 5. 1. 2011) konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje jím tvrzenou nepřiměřenost. Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [8] Žalovaný v obsáhlém vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na argumentačních pozicích, jež zaujal ve svém rozhodnutí napadeném žalobou i ve vyjádření k žalobě. Má stále za to, že správním orgánem, který jako první zjistil porušení právní povinnosti byla ČIŽP. Žalovaný souhlasí s názorem městského soudu, že neprovedení výslechu svědků M. A. a Ing. J. Š. nemělo v projednávané věci vliv na zákonnost a věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný doplňuje, že de facto zaplatí žalobce z uložené pokuty pouze polovinu, protože § 124 odst. 4 vodního zákona účinný v době rozhodnutí o uložení pokuty stanovil, že 50% z uložené pokuty připadá do rozpočtu obce, v jejímž katastru došlo k porušení předpisů, tedy připadá Statutárnímu městu Brnu, které se samo tohoto porušení dopustilo. K návrhu stěžovatele na upuštění od pokuty žalovaný uvádí, že podle jeho názoru nebyla pokuta udělena v nepřiměřené výši, neboť ta byla stanovena prostým výpočtem. Co se týče § 125 vodního zákona, žádost o upuštění od pokuty lze podat pouze u prvoinstančního sankčního orgánu, což stěžovatel neučinil. V odvolacím řízení mu již zákon takovou možnost nedává. I pokud by stěžovatel o upuštění od s