2 Afs 36/2010 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 36/2010- 58 - text 2 Afs 36/2010 - 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Ing. Milanem Chmelíkem, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Rodvínov 106, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem České Budějovice, Mánesova 3a, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2010, č. j. 10 Af 10/2010 - 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce JUDr. Ing. Milana Chmelíka do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 2400 Kč. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2010, č. j. 230/10-1500 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl žalovaný podle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) ze dne 9. 9. 2009, č. j. 222504/09/077940302602, kterým došlo podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) a odst. 3 daňového řádu k opravě zřejmých omylů a nesprávností v exekučních příkazech na přikázání jiné pohledávky č. j. 53409/08/077940/2602 ze dne 26. 2. 2008, č. j. 53508/08/077940/2602 ze dne 26. 2. 2008, č. j. 53849/08/077940/2602 ze dne 26. 2. 2008 a č. j. 77418/08/077940/2602 ze dne 14. 3. 2008. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobou, který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 10 Af 10/2010 - 31, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že správce daně vydal výše uvedené exekuční příkazy na přikázání jiné pohledávky; žalobce proti nim neuplatnil řádné opravné prostředky. Dne 28. 8. 2009 žalobce podal „žádost o zrušení nezákonné exekuce“, v níž namítal nesprávný rozsah srážek, prováděných jeho poddlužníkem na základě vydaných exekučních příkazů. Na to reagoval správce daně tím, že vydal rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností, jímž opravil text uvedených exekučních příkazů takto: za větu „na základě provedených a vyfakturovaných prací a služeb“ se vkládá text „Daňová exekuce postihuje pohledávku v rozsahu tří pětin fakturované částky“ (dle § 318 občanského soudního řádu). Tento postup správce daně odůvodnil tím, že při vydání exekučních příkazů došlo k chybě při psaní. K odvolání žalobce pak žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že k opravě došlo z důvodu neúplného a nesprávného poučení poddlužníka o rozsahu prováděných srážek. Krajský soud se zabýval posouzením toho, zda lze aplikací ustanovení § 56 daňového řádu provést opravu nesprávného poučení poddlužníka o rozsahu prováděných srážek. K tomu poznamenal, že institut podle ustanovení § 56 daňového řádu je mimořádným opravným prostředkem, který může správce daně za stanovených podmínek na žádost nebo i ex officio využít k opravě zřejmých omylů a nesprávností. Ustanovení § 56 daňového řádu lze podle krajského soudu vykládat pouze tak, že opravu je možno provést např. došlo-li k záměně označení dlužníka, resp. adresáta rozhodnutí a přitom šlo o zřejmý omyl nebo nesprávnost. Z textu tohoto ustanovení krajský soud dovodil, že je lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však jinak dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení nelze naopak měnit vlastní skutková zjištění či jejich již provedené právní hodnocení, na jejichž základě byla stanovena daňová povinnost. Není proto možné, aby se s odkazem na uvedené ustanovení měnil obsah rozhodnutí. Takový postup by zakládal důvodné pochybnosti o správnosti rozhodování příslušných správních orgánů a nasvědčoval by libovůli jejich rozhodování. Tímto způsobem se ani daňový subjekt nemůže domáhat revize vlastní hmotně-právní daňové povinnosti. Podle ustálené judikatury oprava zřejmých omylů a nesprávností ve smyslu ustanovení § 56 daňového řádu umožňuje jen odstraňování chyb, kterých se dopustil správce daně ve vydaných rozhodnutích, tedy opravy různých méně významných překlepů a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel, ale též opravy početních chyb. Postupem podle ustanovení § 56 odst. 3 daňového řádu lze tedy v rozhodnutí opravit jen takové zřejmé chyby v počítání, psaní nebo jiné omyly, které nejsou chybami při stanovení povinnosti. O takovou situaci se však v daném případě nejedná, neboť jak je zřejmé z rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností - nedošlo k pouhé opravě chyb v psaní, jak je v odůvodnění uvedeno, ale šlo o doplnění rozhodnutí vložením textu o rozsahu srážek. Krajský soud tak dospěl k závěru, že využitím institutu opravy zřejmých omylů a nesprávností nelze provést nápravu rozhodnutí spočívající v neúplném poučení poddlužníka. Napadené rozhodnutí vykazuje procesní vady, jež jsou důvodem pro jeho zrušení dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., přičemž se jedná o podstatné porušení ustanovení o řízení. K této závažné procesní vadě přihlédl krajský soud z úřední povinnosti, neboť obsah žalobních bodů směřoval spíše do samotných exekučních příkazů, které však nemohly být předmětem tohoto řízení. S ohledem na zjištěnou procesní vadu se krajský soud z důvodu procesní ekonomie dalšími žalobními body nezabýval. Rozsudek napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností opírající se o důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel si je vědom svého pochybení, způsobeného neúplným poučením poddlužníka o výši jím srážených částek, nicméně je dle jeho názoru rozhodné, že žalobce v pozici daňového dlužníka nebyl nijak fakticky poškozen. Poddlužník totiž neprováděl srážky ve výši 100 % pohledávek, nebyly jím sráženy vyšší částky než ve výši zákonných tří pětin pohledávky. K uspokojení vymáhané částky na základě exekučních příkazů nedošlo. Stěžovatel poukazuje na to, že pochybení, spočívající v absenci poučení poddlužníka o výši srážek, nebylo možno napravit jinak než-li postupem podle ustanovení § 56 daňového řádu. Pokud by žalobce podal v roce 2008 proti exekučním příkazům odvolání, jistě by bylo nyní řešené pochybení napraveno. Žalobce se však domáhal zrušení exekučních příkazů až rok a půl poté, co nabyly právní moci; proto bylo nutno hledat řešení v použití mimořádných opravných prostředků. Pro uplatnění obnovy řízení a přezkoumávání daňových rozhodnutí nebyly podle stěžovatele dány podmínky. Přezkum podle ustanovení § 55b daňového řádu umožňuje nápravu pouze těch rozhodnutí, ve kterých došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, tj. pro řádné a dodatečné platební výměry na daň a příp. na příslušenství. V dané věci se však již jednalo o vymáhání daňového nedoplatku výkonem rozhodnutí. Proto jedinou možností, jak pochybení napravit, byla cesta opravy zřejmých chyb a neprávností. Stěžovatel neměl důvod pravomocné exekuční příkazy rušit, neboť daňový nedoplatek nadále trvá a nebyl dobrovolně žalobcem uhrazen. Do vydání exekučních příkazů žalobce své daňové nedoplatky nehradil a z jeho strany se ani nejevila snaha tyto nedoplatky umořovat. Ze všech těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že v rozsudku vyslovená vada řízení, není dána. Žalobce nebyl na svých právech daňovou exekucí nijak zkrácen, neboť poddlužník nesrážel částky nad zákonnou hranici tří pětin, ale dokonce pod ní, tedy srážel méně, než zákon dovoluje. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svou žalobní argumentaci, přičemž poukázal na nezákonné vymezení rozsahu exekuce (100 % pohledávky) a na nekonkrétnost vymezení předmětu exekuce, neboť pohledávky byly vymezeny pouze druhově, avšak časově neurčitě. Žalobce je přesvědčen o neplatnosti exekučních příkazů podle ustanovení § 32 odst. 7 daňového řádu. Takové vady neměly být napravovány cestou opravy zřejmých chyb a neprávností. Stěžovatel mohl aplikovat postup podle ustanovení § 73 odst. 10 daňového řádu. Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením § 73 odst. 7 daňového řádu žalobce dovozuje, že exekuce měla být z úřední povinnosti zrušena, neboť je z jiného důvodu nepřípustná. Žalobce popírá, že by mu bylo poddlužníkem sráženo méně než 3/5 pohledávek. Žalobce tvrdí, že si poddlužník srážel pohledávky v celé výši a zřejmě svépomocně si začal část sražených pohledávek ponechávat pro sebe jako jednostranný zápočet. Stěžovatel si nemůže činit závěr o tom, zda byl žalobce poškozen či nikoliv pouze na základě informace o částce, kterou mu poddlužník poukazoval. Žalobce závěrem dodal, že nesouhlasí s výrokem o nákladech řízení, který by měl být zrušen a náhrada nákladů by mu měla být přiznána. Nejv