4 Ads 43/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 43/2011- 68 - text  4 Ads 43/2011 - 80 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Š., zast. Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, se sídlem Litevská 8/1174, Praha 10, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2010, č. j. 8 Ca 260/2007 - 39, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2010, č. j. 8 Ca 260/2007 - 39, s e z r u š u j e a věc s e tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 6. 2007, č. 582/2007, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Policie České republiky, oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 9. 2. 2007, č. 799/2007, kterým byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále též zákon č. „361/2003 Sb.“) propuštěn ze služebního poměru s odkazem na § 42 odst. 5 písm. a) téhož zákona dnem doručení rozhodnutí, neboť usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 12. 2006, č. j. 19 T 68/2006 – 154, které nabylo právní moci dne 16. 1. 2007, bylo podle § 223a odst. 1 a § 307 odst. 2 trestního řádu podmíněně zastaveno trestní stíhání pro trestný čin výtržnictví žalobce podle § 202 odst. 1 trestního zákona a podle § 307 odst. 2 trestního řádu byla stanovena zkušební doba v trvání 1 roku. Uvedeného trestného činu se žalobce dopustil v době svého osobního volna dne 3. 12. 2005, kolem 3:00 hod. na ul. Olomoucké v Opavě. V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že jeho jednání, k němuž se plně doznal, jehož lituje a všem jichž se dotklo, se omluvil, nemělo být posouzeno podle zákona č. 361/2003 Sb., ale podle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále též „zákon č. 186/1992 Sb.“). Podle žalobce přicházel v úvahu postup podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., ve lhůtách uvedených v § 106 odst. 3 téhož zákona.V jeho případě tyto lhůty marně uplynuly nejpozději dne 2. 12. 2006, kdy mu mohlo být naposledy doručeno rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Na této skutečnosti nemohl nic změnit ani nově přijatý zákon č. 361/2003 Sb., který nemůže prekludovaná „práva“ dle předchozího služebního zákona opět uvést v život a to v neprospěch osoby, která je v dobré víře. Už vůbec pak není v právním státě myslitelné a přijatelné, aby nový zákon dopadl na skutky, které byly spáchány přede dnem jeho účinnosti. S ohledem na skutečnost, že čin byl vyšetřován inspekcí, služební funkcionář věděl o tom, jakého skutku se žalobce dopustil a kdy ho spáchal, přesto však nepodnikl žádné kroky, ačkoliv je mohl podniknout, čímž došlo k prekluzi práva propustit jej ze služebního poměru. Podle žalobce není v intencích právního řádu České republiky přípustné, aby ho bylo možné za tento čin retroaktivní aplikací zákona č. 361/2003 Sb. propustit ze služebního poměru. Žalobce dále poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 361/2003 Sb., ze které podle jeho názoru vyplývá, že otázku úpravy vztahů posuzuje zákonodárce do budoucna, nikoli zpětně na události a skutky, které se již staly. Konstatoval, že otázka kontinuity právního režimu a vztahu ustanovení zákona č. 186/1992 Sb. a č. 361/2003 Sb. je podchycena v § 227 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., přičemž z tohoto ustanovení je zřejmý úmysl zákonodárce nezhoršit postavení policistů ve věci skončení služebního poměru ve věcech, které časově spadají do účinnosti starého služebního zákona. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvodem k propuštění žalobce ze služebního poměru je právní moc shora uvedeného usnesení Okresního soudu v Opavě o podmíněném zastavení trestního stíhání žalobce, která nastala dne 16. 1. 2007. Služební funkcionář existenci tohoto usnesení zjistil dne 5. 2. 2007. Z ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., je totiž zřejmé, že příslušník musí být propuštěn, jestliže bylo v řízení o úmyslném trestném činu pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání. Zákon č. 361/2003 Sb. v žádném ze svých přechodných ustanovení neurčuje, že tento důvod propuštění lze aplikovat pouze, bylo-li podmíněně zastaveno trestní stíhání pro trestný čin, který se stal po dni 1. 1. 2007, tj. po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Důvodem propuštění v případě žalobce není skutečnost, že se dopustil trestného činu výtržnictví. Žalobce nebyl totiž propuštěn podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb. a nelze tudíž uznat jeho námitku týkající se prekluze lhůty k propuštění podle třetího odstavce téhož ustanovení. Z ustanovení § 42 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., je podle žalovaného zřejmé, že rozhodnutí o propuštění z důvodů uvedených v § 42 odst. 1 písm. b) až d) a písm. f) a § 42 odst. 3 písm. c) téhož zákona musí být příslušníkovi doručeno do 2 měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. K prekluzi práva a k porušení zákazu retroaktivity nemohlo dojít, neboť služební funkcionář důvod propuštění žalobce ze služebního poměru zjistil dne 5. 2. 2007, přičemž tento důvod bez jakýchkoliv pochyb vznikl dne 16. 1. 2007. Pokud by služební funkcionář zvolil jiný postup, porušil by ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., neboť tento důvod propuštění neumožňuje žádné výjimky. Umožňuje úvahu služebního funkcionáře pouze v té části, kde zkoumá, zda jednání žalobce, kterým trestný čin spáchal, je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. Žalovaný dále vyjádřil nesouhlas s názorem žalobce na aplikaci ustanovení § 227 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., neboť toto ustanovení řeší případy, kdy bylo zahájeno řízení ve věcech služebního poměru podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 186/1992 Sb. Řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru však bylo zahájeno dnem 8. 2. 2007 (tj. v době, kdy zákon č. 186/1992 Sb., již nebyl platný ani účinný), kdy byl vůči němu ve smyslu § 178 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., učiněn první úkon, jelikož řízení bylo zahájeno z podnětu bezpečnostního sboru. Úvahy žalobce stran toho, že ho služební funkcionář nepropustil podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., označil žalovaný za právně irelevantní, neboť podle jeho názoru je pouze v kompetenci a na uvážení služebního funkcionáře, zda v dané době učiní či neučiní personální opatření ve smyslu § 106 odst. 1 písm. d) tehdy účinného služebního zákona. Žalovaný dále dospěl k závěru, že spáchání trestného činu žalobcem je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka bezpečnostního sboru. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž stejně jako v předcházejícím správním řízení namítal, že na skutek, jehož se dopustil dne 3. 12. 2005, bylo možné aplikovat pouze tehdy účinný právní předpis, tj. zákon č. 186/1992 Sb. Proti žalobci mohlo být postupováno podle § 106 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, přičemž tento postup mohl být využit nejdéle do jednoho roku od chvíle, kdy tento důvod vznikl vzhledem k lhůtě stanovené v § 106 odst. 3 téhož zákona. Nejpozději tak bylo možné proti žalobci uplatnit právo a doručit mu rozhodnutí o propuštění dne 2. 12. 2006. Služební funkcionář však, přestože věděl, kdy a jakého skutku se žalobce dopustil, nepodnikl žádné kroky k propuštění žalobce, ačkoliv mu v takovém postupu nic nebránilo. Navíc i po tomto datu mohl být žalobce propuštěn ze služebního poměru podle § 107 odst. 2 původního služebního zákona v případě, že by byl pro tento skutek pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Vzhledem k tomu, že odsouzen nebyl, nemohl být podle předchozí právní úpravy ze služebního poměru propuštěn po datu 2. 12. 2006. Podle žalobce tak došlo k prekluzi práva služebního funkcionáře propustit jej ze služebního poměru. Žalobce byl přesto ze služebního poměru propuštěn, přičemž rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 9. 2. 2007 se opíralo o § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., a bylo učiněno na základě usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, vydaného Okresním soudem v Opavě, které nabylo právní moci dne 16. 1. 2007. Žalovaným použitý výklad služebního zákona označil žalobce za retroaktivní a nerespektující princip právní rovnosti stanovený Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Základním trestním principem je totiž zákaz zpětné působnosti trestního zákona. Žalobce dále poukázal na závěry Evropského soudu pro lidská práva, ke kterým dospěl v rozsudku ve věci Welch v. Spojené královské ze dne 9. 2. 2005, č. 307-A a v rozsudku ze dne 23. 9. 1998 Rexueil VII/1998 a v návaznosti na to dovodil, že ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) zákona