4 Ads 72/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 72/2011- 81 - text  4 Ads 72/2011 - 92 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: R. M., zast. JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti žalovanému: Hasičský záchranný sbor Královéhradeckého kraje, se sídlem nábřeží U Přívozu 122/4, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, č. j. 30 Ad 4/2010 - 34, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, č. j. 30 Ad 4/2010 - 34, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ředitele žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 5. 3. 2010, č. j. HSHK-158-8/2010, bylo podle § 190 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), k odvolání žalobce změněno rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 29. 5. 2008, č. j. HSHK-437/2008-KŘ, v celém rozsahu jeho výrokové části takto: „I. Průměrný hrubý měsíční příjem odvolatele pro výpočet náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle ustanovení § 103 zákona o služebním poměru činí 30.221 Kč pro rok 2007 a 31.128 Kč pro rok 2008. II. Náhrada za ztrátu na služebním příjmu se odvolateli poskytuje měsíčně ve výši 17.606 Kč pro rok 2007 a ve výši 18.231 Kč pro rok 2008.“ K odvolací námitce o porušení práva účastníka řízení zakotveného v § 174 odst. 1 písm. a) služebního zákona ředitel žalovaného uvedl, že v tomto ohledu skutečně došlo v řízení před správním orgánem prvního stupně k pochybení. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu je však přípustné zhojit případné formální nedostatky řízení v prvním stupni v odvolacím řízení, které spolu s řízením prvoinstančním tvoří jeden celek. Tak se v odvolacím řízení stalo, neboť žalobce se osobně zúčastnil jednání poradní komise, byl vyrozuměn o výsledku jednání a využil i práva vyjádřit se k závěrům poradní komise. Tím došlo v odvolacím řízení ke zhojení formálních nedostatků prvoinstančního řízení. Další odvolací námitku představovalo tvrzení žalobce, že pro výpočet pravděpodobného průměrného výdělku nebyla použita druhá, pro něho výhodnější možnost výpočtu, kterou upravuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Rovněž žalobce v odvolání namítl, že nebyla připočtena 1/12 odměn za rok 2006 ve výši 3000 Kč, která je obvyklou složkou služebního příjmu. Ředitel žalovaného k těmto námitkám uvedl, že s ohledem na to, že žalobce byl v době od 15. 1. 2007 do 31. 5. 2007 neschopen ke službě z důvodu služebního úrazu, tedy v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, bylo nutno podle § 355 odst. 2 zákoníku práce použít institut pravděpodobného výdělku místo výdělku průměrného. Předmětná náhrada je však vyplácena tak, že se rovná průměrnému služebnímu příjmu před vznikem škody, a ne pravidelnému měsíčnímu příjmu žalobce. Pokud by měla být použita výlučně varianta výhodnější, muselo by to být v § 355 zákoníku práce výslovně uvedeno, jako je tomu kupříkladu v § 357 odst. 2 nebo v § 360 zákoníku práce. Ředitel žalovaného se rovněž neztotožnil s tvrzením, že měla být započítána i 1/12 odměn za rok 2006. V § 113 služebního zákona je vymezeno, jaké složky tvoří služební příjem, a v písmenu f) téhož ustanovení je uvedena také odměna. V § 123 služebního zákona jsou stanoveny podmínky, za nichž lze příslušníka ocenit jednorázovou odměnou. Při výpočtu pravděpodobného výdělku za měsíc leden 2007 proto nelze mechanicky připočíst 1/12 odměn poskytnutých v roce 2006 jako obvyklou složku služebního příjmu. Proto použitý výpočet pravděpodobného výdělku byl proveden podle příslušných ustanovení zákoníku práce a nekoliduje s dobrými mravy. Dále žalobce v odvolání namítl, že při vydání napadeného rozhodnutí byl nesprávně určen okamžik vzniku škody, čímž bylo chybně určeno rozhodné období pro vznik průměrného měsíčného služebního příjmu před vznikem škody. Žalobce utrpěl služební úraz dne 15. 1. 2007 a téhož dne mu také vznikla škoda následkem pracovního úrazu. Proto podle § 102 a § 103 služebního zákona mají být podle žalobce obě náhrady poskytovány ve výši průměrného služebního příjmu před vznikem škody, tedy za 4. čtvrtletí roku 2006. K tomu ředitel žalovaného uvedl, že v § 101 služebního zákona je uvedeno celkem pět samostatných druhů náhrad, na které má nárok příslušník, jenž utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání. Institut náhrady za ztrátu na služebním příjmu se člení na dva samostatné nároky, a to náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti příslušníka ke službě (§ 102 služebního zákona) a náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti příslušníka ke službě (§ 103 služebního zákona, dále též „renta“). V dané věci byl žalobce neschopen ke službě od 15. 1. 2007 do 31. 5. 2007. Náhrada podle § 102 služebního zákona mu tedy byla vypočtena z průměrného služebního příjmu za 4. čtvrtletí roku 2006, tedy za čtvrtletí předcházející datu 15. 1. 2007. Oproti tomu při výpočtu náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 103 služebního zákona bylo nutno vyjít z průměrného služebního příjmu za 1. čtvrtletí roku 2007, neboť tato náhrada je poskytována až po skončení neschopnosti ke službě. Datem rozhodným pro určení vzniku škody pro tuto náhradu je tak v dané věci 1. 6. 2007. Ředitel žalovaného v této souvislosti upozornil na to, že vzniku nároku na náhradu škody podle § 103 služebního zákona zpravidla předchází déletrvající neschopnost ke službě. Důvodem pro výplatu obou náhrad je vznik škody, k níž došlo v důsledku úrazu při výkonu služby dne 12. 6. 2003. Dnem 15. 1. 2007 však nedošlo k novému služebnímu úrazu, nýbrž jde o další neschopnost ke službě z důvodu téhož služebního úrazu a datum 15. 1. 2007 je tak pouze datem vzniku nároku na náhradu příjmu po dobu neschopnosti ke službě podle § 102 služebního zákona. Následující odvolací námitku spočívající v tvrzení, že při vydání rozhodnutí nebyla uvedena celá konstrukce výpočtu náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě ani její konečná výše, shledal ředitel žalovaného zčásti důvodnou, a proto doplnil výrok napadeného rozhodnutí o část II., v níž je uvedena přesná výše měsíční náhrady za ztrátu na služebním příjmu. Ředitel žalovaného uvedl, že v rozhodném období 1. čtvrtletí 2007 žalobce neodpracoval alespoň 21 dnů, a proto byl použit institut pravděpodobného výdělku. V lednu 2007 žalobce odpracoval 75 hodin, za což obdržel služební příjem 13 901 Kč. Jeho hodinový výdělek tedy činil 185,35 Kč. Tato částka se dosadí do vzorce pro výpočet průměrného hrubého měsíčního výdělku jako hodnota průměrného hodinového výdělku. Průměrný hrubý měsíční výdělek se počítá podle vzorce: průměrný hodinový výdělek násobeno týdenní pracovní dobou násobeno koeficientem 4,438, tedy: 185,35 x 37,5 x 4,348 = 30 221 Kč. Pro rok 2008 se takto zjištěný průměrný hrubý měsíční výdělek zvýší o 3 %. Konečně žalobce v odvolání namítl, že mu byla při výpočtu náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě v rozporu s § 103 služebního zákona odečtena poměrná část minimální mzdy z průměrného měsíčního služebního příjmu. Jelikož dávky sociálního zabezpečení nejsou výdělek, nelze na ně použít § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru a na tomto základě odečítat minimální mzdu při pobírání částečného invalidního důchodu. Žalobce uvedl, že byl sice shledán částečně invalidním, v § 103 služebního zákona však není zakotvena možnost odečítání minimální mzdy jak při pobírání částečného invalidního důvodu, tak i při pobírání plného invalidního důchodu. Odečítání minimální mzdy při určení výše náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě je proto v přímém rozporu s § 103 zákona o služebním poměru a nemá oporu ani v obecné právní úpravě. Tuto námitku žalovaný označil jako nedůvodnou. Uvedl, že náhrada se žalobci poskytuje do výše průměrného služebního příjmu před vznikem škody. Odvolatel však od 1. 6. 2007 služební příjem nemá, proto se za výdělek považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Žalobce je jako částečně invalidní schopen vykonávat soustavné zaměstnání a je mu proto odečítána poměrná část minimální mzdy z průměrného měsíčního příjmu. Při výpočtu náhrady za předmětnou ztrátu bylo také třeba přihlédnout k přiznanému částečnému invalidnímu důchodu, neboť ten je poskytován ze stejného důvodu jako náhrada podle § 103 služebního zákona. Ředitel žalovaného uvedl, že podle odborné literatury nemůže jít k tíži zaměstnavatele odpovědného za škodu nedosahování výdělku v důsledku vlastního rozhodnutí zaměstnance nebo situace