4 Ads 86/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 86/2011- 70 - text 4 Ads 86/2011 – 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: P. T., zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně i žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011, č. j. 12 Ad 46/2010 – 40, t a k t o : I. Kasační stížnosti žalobkyně i žalovaného s e z a m í t a j í . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Zástupci žalobkyně JUDr. Petru Práglovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 9. 2010, č. j. 2010/38610 – 71, zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, která usnesením ze dne 12. 4. 2010, č. j. X, podle § 102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zastavila řízení o nároku žalobkyně na přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“), kterou žalobkyně požadovala z důvodu ukrývání se před fašistickým terorem v lesích okolo Pakostova po dobu delší tří měsíců. Žalobkyně podala proti shora uvedenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení žalobu, v níž popsala okolnosti svého ukrývání a vyjádřila přesvědčení, že splnila všechny podmínky pro výplatu odškodnění jednorázovou částkou podle zákona č. 261/2001 Sb. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 2. 2011, č. j. 12 Ad 46/2010 – 17, žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby a uložil ji, aby soudu zaslala jeden opis rozhodnutí správního orgánu, který rozhodoval v posledním stupni (Ministerstvo práce a sociálních věcí), uvedla, čeho se její podání týká, jaký návrh činí, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje, označila výroky rozhodnutí, které napadá a žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a navrhla výrok rozhodnutí. Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 17. 2. 2011 uvedla, že napadá shora uvedené rozhodnutí žalovaného. Opětovně zdůraznila, že splnila podmínku ukrývání se alespoň v délce 3 měsíců. Navrhla, aby Městský soud v Praze její žalobě vyhověl a přiznal jí „nárok na finanční odškodnění ve výši, kterou určuje běžný postup ve správním řízení týkající se odškodnění za ztížený život v době 2. svět. války.“ Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2011, č. j. 12 Ad 46/2010 – 40, věc postoupil k vyřízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem. V odůvodnění poukázal na § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), podle kterého, nestanovíli tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Tímto zvláštním zákonem je v posuzované věci zákon č. 261/2001 Sb., ze kterého žalobkyně odvozuje svůj nárok a který v § 7 odst. 4 stanoví, že proti rozhodnutí správního orgánu lze podat opravný prostředek k vrchnímu soudu, v jehož obvodu je obecný soud oprávněné osoby. Městský soud dále konstatoval, že soudní řád správní změnil věcnou příslušnost soudů, které jsou povolány věc projednat a rozhodnout. Podle § 3 odst. 1 s. ř. s. jednají a rozhodují ve správním soudnictví krajské soudy a Nejvyšší správní soud. Z toho vyplývá, že ve správním soudnictví již nejsou od 1. 1. 2003 k projednání žaloby věcně příslušné vrchní soudy, ale věcně příslušnými soudy jsou podle § 7 odst. 1 s. ř. s. krajské soudy. Městský soud tak dospěl k závěru, že v posuzované věci upravuje § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb., místní příslušnost odchylně od § 7 odst. 2 s. ř. s. a místně příslušným je tudíž krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud žalobkyně, jímž je dle jejího bydliště Okresní soud v Teplicích, který se nachází v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Městský soud v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vedeného v evidenci judikatury pod sp. zn. Ej 7/2004, a věc postoupil podle § 7 odst. 6 s. ř. s. k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem, jakožto soudu místně příslušnému k vyřízení. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podali kasační stížnost jak žalobkyně tak i žalovaný. Žalovaný ve své kasační stížnosti namítal, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu označené v odůvodnění usnesení městského soudu pod sp. zn. Ej 7/2004, je nepochybně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, č. j. 6 Ads 31/2004 – 35, který však podle žalovaného na tento případ nedopadá, neboť řešil příslušnost k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení meritorního charakteru. V posuzované věci je však rozhodnutí žalovaného procesního charakteru  jeho podstatou je sice nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., ovšem Česká správa sociálního zabezpečení, jakožto správní orgán prvního stupně, ani žalovaný, jakožto odvolací správní orgán, nerozhodovaly podle tohoto zákona ale podle správního řádu a proto podle žalovaného nelze na tento případ aplikovat ustanovení § 7 odst. 2 s. ř. s. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení městského soudu zrušil. Žalobkyně ve své kasační stížnosti uvedla, že žádá o postoupení věci Nejvyššímu správnímu soudu, neboť nemá důvěru v Okresní soud v Teplicích ani Krajský soud v Ústí nad Labem s ohledem na způsob, jakým u těchto soudů probíhá jiný spor ohledně zdraví žalobkyně. V doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 7. 2011 podané prostřednictvím JUDr. Petra Prágla, advokáta, který jí byl ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2011, č. j. 4 Ads 86/2011 – 64, žalobkyně uvedla, že kasační stížností napadené usnesení městského soudu ze dne 8. 4. 2011, č. j. 12 Ad 46/2010 – 40, je patrně nejen nesprávné, ale i nepřezkoumatelné. Nesprávnost tohoto usnesení spatřuje žalobkyně v tom, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vedené pod sp. zn. Ej 7/2004, je nepřípadný (týká se jiného předmětu řízení a proto toto rozhodnutí nelze jako precedentní použít), přičemž vše nasvědčuje tomu, že procesním předpisem, který bude zakládat místní i věcnou příslušnost je soudní řád správní a nikoli zákon č. 261/2001 Sb. Podle žalobkyně nelze ani přehlédnout, že z napadeného usnesení nelze spolehlivě seznat, jak Městský soud v Praze dospěl k závěru, že věcně a místně příslušným soudem k projednání věci je Krajský soud v Ústí nad Labem, který byl označen jako obecný soud žalobkyně. Takto stručné odůvodnění může podle žalobkyně vykazovat znaky nepřezkoumatelnosti. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu ze dne 8. 4. 2011, č. j. 12 Ad 46/2010 – 40, zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl o odměně ustanoveného zástupce. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které žalobkyně a žalovaný uplatnili ve svých kasačních stížnostech. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a které by jej opravňovaly se od uplatněných důvodů kasační stížnosti odchýlit. Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že není důvodná. Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji žalobkyně podala z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a žalovaný z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za ná