4 Aps 3/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Aps 3/2010- 354 - text  4 Aps 3/2010 - 366 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: OPZ PLUS, a. s., se sídlem Hradební 3, Praha 1, zast. JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem Kroftova 1, Praha 5, proti žalovanému: Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Pod Sídlištěm 9/1800, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 5 Ca 230/2007 - 262, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal dne 18. 4. 2006 žalobu, ve které brojil proti postupu žalovaného ve věci zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, který byl učiněn záznamem v řízení č. Z-61099/2005. Uvedl, že je spoluvlastníkem budovy č. p. 2074 postavené na pozemku p. č. 31/2 o výměře 816 m², která je zapsána na LV č. 460 (dříve LV 3611) pro k. ú. Nové Město. Dále vlastní budovu č. p. 761 postavenou na pozemku p. č. 840 o výměře 528 m² a budovu č. p. 766 postavenou na pozemku p. č. 841 o výměře 227 m², které jsou zapsány na LV č. 76 (dříve LV 1884) pro katastrální území Staré Město. Rovněž je i vlastníkem budovy č. p. 1394 postavené na pozemku jiného vlastníka p. č. 509 o výměře 876 m², které jsou zapsány na LV č. 1571 (dříve LV 3612) pro k. ú. Nové Město. O určení jeho vlastnictví k těmto nemovitostem bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, č. j. 55 Co 40/2000 - 59. Na základě této listiny byl v jeho prospěch proveden záznamem zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Uvedené nemovitosti sice byly po prohlášení konkursu zahrnuty dne 30. 9. 2000 do konkursní podstaty, avšak na základě několika soudních rozhodnutí z ní byly později vyloučeny. Zmíněné rozsudky o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2005, č. j. 22 Cdo 1305/2004 - 265, zrušil kvůli věcné nepříslušnosti soudů obou stupňů k rozhodování o určení vlastnického práva k nemovitostem, avšak v dovolacím řízení se nikterak nezabýval meritem věci. Dále žalobce v žalobě uvedl, že v návaznosti na tento zrušující rozsudek Nejvyššího soudu žalovaný v řízení č. Z-61099/2005 zapsal dne 27. 3. 2006 záznamem jako vlastníka staveb uvedených na LV č. 460 a LV č. 76 obchodní společnost G.E.N., a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1062/58, a jako vlastníka stavby uvedené na LV č. 1571 Odborový svaz UNIOS, se sídlem Praha 3, Nám. W. Churchila 2. Takto přitom žalovaný postupoval bez jakýchkoliv právně relevantních podkladů stanovených v § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“), neboť uvedený rozsudek Nejvyššího soudu nelze považovat za rozhodnutí státního orgánu, na jehož základě by práva uvedená v § 1 odst. 1 tohoto zákona vznikla, změnila se nebo zanikla. Podle konstantní judikatury totiž platí, že zápis vlastnického práva může být proveden záznamem pouze na základě pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá příslušný právní vztah. Žalovaný tedy v rozporu se zákonem zapsal do katastru nemovitostí záznamem práva, která uvedeným subjektům nenáleží ani nikdy nenáležela, aniž mu dal možnost opravným prostředkem či jiným způsobem tento postup zvrátit. Tím na sebe žalovaný převzal pravomoc, která věcně přísluší pouze soudu, a zkrátil jej tak na ústavně zaručených právech. Navíc žalovaný dne 27. 3. 2006 zapsal záznamem jako vlastníka uvedených nemovitostí právně neexistující osobu, neboť obchodní společnosti G.E.N., a.s. zanikla ke dni 1. 2. 2006. Žaloba byla nejprve projednávána u občanskoprávního úseku Městského soudu v Praze v režimu části páté občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a po určitých procesních peripetiích byla předána k vyřízení správnímu úseku téhož soudu. Ten ji projednal v řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 a následujících soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V něm žalobce k výzvě soudu v podání ze dne 25. 8. 2008 uvedl, že nezákonný zásah žalovaného spatřuje v provedení zápisů obchodní společnosti G.E.N., a.s. a Odborového svazu UNIOS jako vlastníků uvedených staveb. V upraveném petitu navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práva těmito zápisy, a aby přikázal žalovanému obnovit původní stav, tedy zapsat jej jako vlastníka těchto staveb. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na stanoviska Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 12. 7. 2005, č. j. ČÚZK 3173/2005-15, a ze dne 27. 7. 2007, č. j. ČÚZK 4209/2006-15. V nich se uvádí, že je-li proveden zápis vlastnického práva záznamem na základě pravomocného rozsudku, který je následně zrušen, není zápis v katastru podložen listinou, a proto je nutné provést zápis zpět na původního vlastníka. Dále žalovaný poukázal na stanovisko veřejného ochránce práv, který se zabýval přímo záznamovým řízením č. Z61099/2005 a žádné pochybení v něm neshledal. Podle žalovaného bylo tedy v dané věci postupováno správně. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 5 Ca 230/2007 - 262, žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že v postupu žalovaného neshledává žádné pochybení. Na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, č. j. 55 Co 40/2000 - 59, totiž žalovaný v souladu s § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. zapsal vlastnické právo záznamem. Zrušením tohoto rozsudku byl zrušen i zákonný podklad pro předchozí zápis a listina, na podkladě které bylo vlastnické právo zapsáno, již neexistuje. Proto musí být obnoven předchozí právní stav, který zde existoval před uvedeným zápisem. Tento závěr soud opřel i o svůj předchozí rozsudek ze dne 25. 1. 2006, č. j. 10 Ca 135/2005  209, v němž se uvádí: I. Je-li zrušeno rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti, nastává právní mocí zrušujícího rozhodnutí stav, kdy listina, na základě níž byl údaj o právním vztahu k nemovitosti evidován, neexistuje, a pro zápis údajů provedených původním záznamem tak chybí zákonný podklad. Do katastru nemovitostí proto musí být opětovně zapsán původní vlastník a evidován právní vztah k nemovitosti, který zde byl před pravomocným rozhodnutím o určení vlastnictví. II. Katastrální úřady jsou vázány rozsudkem, jímž Nejvyšší soud zrušil pravomocná rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti. Takový rozsudek je listinou, na základě níž jsou katastrální úřady povinny provést záznam v katastru nemovitostí podle § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem; institut opravy chyb v katastrálním operátu (§ 8 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona) k opětovnému zápisu původního vlastníka užít nelze. Zapsání vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch společnosti G.E.N., a.s., která v té době již neexistovala, bylo podle soudu provedeno v souladu se zákonem a žalovaný ani jinak konat nemohl. Podle závěru soudu tedy žalobou tvrzený nezákonný zásah nenastal. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. Tuto obsáhlou kasační stížnost v jejím závěru výstižně shrnul , takže jednotlivé body tohoto závěrečného shrnutí mohou být považovány za kasační námitky. V první z nich stěžovatel namítl, že podle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. se záznamem zapisují práva, která vznikla, změnila se či zanikla. Uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu však k žádné takové situaci nedošlo, neboť jeho výroková část se o žádném právu nezmiňuje. Dále stěžovatel namítl, že podle § 7 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. zasílají listiny, na základě kterých se práva záznamem zapisují, jejich zhotovitelé. Jedná se přitom o kogentní ustanovení, a proto v případě zaslání listiny kýmkoliv jiným, nemůže katastrální úřad řízení o zápis záznamem vůbec zahájit. V takovém případě totiž není oprávněn zkoumat způsobilost listiny k zápisu, neboť to přísluší pouze zhotoviteli listiny uvedenému v § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., který posouzení způsobilosti jím vyhotovené listiny deklaruje právě tím, že ji zašle k provedení zápisu práva záznamem. Stěžovatel také namítl, že jako vlastník uvedených nemovitostí zapsaných v katastru nebyl účastníkem dovolacího řízení, a proto o jeho právech nebylo a ani nemohlo být Nejvyšším soudem rozhodováno. Rovněž tak stěžovatel namítl, že je vůči němu v právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, č. j. 55 Co 40/2000 - 59, podle jehož výrokové části je vlastníkem předmětných nemovitostí. Tento soud přitom vycházel z právně relevantních listin založených ve sbírce listin žalovaného. Svévolným a ničím nepodloženým úkonem ž