4 Azs 18/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 18/2011- 74 - text 4 Azs 18/2011 - 74 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: E. N., zast. JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, se sídlem Jaselská 23, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2011, č. j. 56 Az 4/2011  31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 2. 2011, č. j. OAM-58/ZA-ZA06-ZA14-2011, bylo rozhodnuto, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a písm. a) zákona č. 325/1999, o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu s tím, že podání žaloby nemá v souladu s § 32 odst. 3 téhož zákona odkladný účinek. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na Protokol č. 24 ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie, o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie, vyhlášen pod č. 44/2004 Sb. m. s., ve znění Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášena pod č. 111/2009 Sb. m. s. (dále též „Protokol“), který je podle čl. 51 Smlouvy o Evropské unii nedílnou součástí Smluv. Vyložil, že podle Protokolu se členské státy Evropské unie se zřetelem na úroveň ochrany základních práv a svobod navzájem považují pro veškeré právní a praktické účely spojené se záležitostmi azylu za bezpečné země původu, ledaže nastane některý z Protokolem vymezených případů. Za bezpečnou zemi původu ve smyslu Protokolu lze považovat i Slovenskou republiku, jejímž je žalobce státním občanem. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 18. 2. 2011, ve které navrhl, aby Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání. Současně navrhl, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalovanému vytýkal nedostatečné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci. V doplnění žaloby ze dne 23. 2. 2011 požádal, aby mu soud udělil mezinárodní ochranu, a to na dobu 7 let. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 4. 2011, č. j. 56 Az 4/2011 – 31, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. V odůvodnění rozsudku krajský soud nejprve konstatoval, že vzhledem k tomu, že ve věci rozhodl neprodleně po obdržení nutných podkladů, nepovažoval za nezbytné rozhodovat o návrhu na přiznání odkladného účinku; žalobce nicméně podle názoru soudu neosvědčil, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro něho nenahraditelnou újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Vyšel ze zjištění, že je nesporné, že žalobce je státním příslušníkem členského státu Evropské unie. Následně podrobil rozboru Protokol o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie, který stanoví, že se členské státy navzájem považují za bezpečné země původu, a taxativně vymezuje výjimky z tohoto pravidla. Vzhledem k tomu, že nenastala žádná z uvedených výjimek, přičemž ani žalobce v této souvislosti nevznesl žádné námitky, dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný rozhodl správně, pokud žádost žalobce posoudil jako nepřípustnou podle §10a písm. a) zákona o azylu. Konstatoval, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že v případě žalobce došlo k porušení Ústavy České republiky. S ohledem na použité ustanovení zákona o azylu žalovaný nebyl povinen zabývat se otázkou dostupnosti ochrany žalobce v zemi původu; krajský soud nicméně dodal, že vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil, že by proti rozhodnutím slovenských soudů o jeho částečném zbavení způsobilosti k právním úkonům či uložení ambulantní a posléze ústavní psychiatrické léčby podával opravné prostředky nebo že by tak učinit nemohl, a správnost těchto rozhodnutí ani nijak nezpochybňoval, je zřejmé, že v zemi původu nevyužil zákonem dané prostředky, pokud se domníval, že jeho práva byla porušena. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 20. 4. 2011, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Pro případ pochybností o oprávněnosti kasační stížnosti požádal o nařízení jednání ve věci. Krajskému soudu vytýkal, že nevzal v úvahu stěžovatelem tvrzené závažné porušování jeho lidských práv a svobod ze strany Slovenské republiky. Krajský soud tyto důvody nezkoumal a nepřikládal jim žádnou důležitost, ačkoliv se jedná o zásadní kritéria aplikace Protokolu o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie. Poukázal na znění § 10a písm. a) zákona o azylu a argumentoval, že splňuje věcné podmínky stanovené Protokolem, konkrétně pod písm. c) a d) vymezené výjimky z pravidla, že se členské státy navzájem považují za bezpečné země původu; má za to, že oba požadavky byly v jeho případě splněny. Požadoval, aby Nejvyšší správní soud přímo a přednostně před českým zákonem aplikoval Protokol jako součást primárního práva Evropské unie, popř. dovodil rozpor mezi ustanovením směrnice a českého zákona a tento rozpor řešil tak, že nebude aplikován český zákon. Závěrem uvedl, že v situaci, kdy byl dlouhodobě pod vlivem psychiatrických medikamentů a nemohl řádně mluvit, myslet ani komunikovat, neměl možnost se ani řádně procesně bránit proti rozhodnutím slovenských soudů. Nejvyššímu správnímu soudu bylo následně doručeno doplnění kasační stížnosti ze dne 25. 7. 2011, ve kterém stěžovatel v návaznosti na svoji argumentaci v řízení před krajským soudem vyložil, že k opuštění Slovenské republiky byl donucen v důsledku toho, že ze strany slovenských orgánů byl v období od června 2001 vícekrát umístěn do psychiatrické léčebny, mimo jiné na základě znaleckých posudků z let 2003 a 2004, vypracovaných po vyšetření stěžovatele na zdravotním středisku v Dubnici nad Váhom a konstatujících, že stěžovatel je nebezpečný pro společnost. Jakkoliv formálně tuto možnost měl, fakticky se proti rozhodnutí slovenských orgánů a soudů bránit nemohl, aktuálně nicméně podal u Okresního soudu v Trenčíně návrh na zrušení ochranné ambulantní léčby ze dne 31. 3. 2011, o němž je vedeno řízení sp. zn. 4 Nt 12/2011, a dále návrh na zrušení rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům ze dne 10. 3. 2011, o němž je vedeno řízení sp. zn. 31 Ps 5/2011, v obou řízeních je zastoupen na základě plné moci Mgr. Karolem Vlasákem, advokátem, se sídlem v Trenčíně. Již dříve byl u téhož soudu MUDr. J. Š., psychiatrická ambulance Trenčín, společně se starostou obce Horná Súča jako soudem ustanoveným opatrovníkem stěžovatele podán návrh na změnu nařízené ochranné ambulantní léčby na léčbu ústavní, na uzavřeném oddělení, ze dne 8. 12. 2010, o němž je vedeno řízení pod sp. zn. 1 Nt 13/2008, rovněž v tomto řízení je stěžovatel zastoupen jmenovaným advokátem. Poté, co se odmítl v únoru či březnu 2011 dostavit za opatrovníkem, bylo po něm policií vyhlášeno celostátní pátrání pro nezvěstnost, na což stěžovatel zareagoval uprchnutím do Česka. Pátrání bylo v mezidobí zastaveno. Vyložil, že důvodem pronásledování je jeho silné židovské a římskokatolické vyznání, které cítí potřebu veřejně vyjadřovat mimo jiné nošením roucha a dalších náboženských symbolů, čtením z Písma svatého na veřejnosti a probíráním života a poselství Ježíše Krista s ostatními lidmi. Silné náboženské vyznání, odlišující se od většiny, a jeho veřejné projevování je podle stěžovatele na Slovensku důvodem jeho pronásledování, které naplňuje kritéria § 2 odst. 8 zákona o azylu, jakož i dlouhodobé psychiatrické léčby injekcemi a léky včetně sedativ. V případě návratu na Slovensko se obává umístění do ústavní léčby. Odvolával se na čl. 10, 11, 18 a 19 Listiny základních práv Evropské unie, a dále čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přiložil mimo jiné rozsudek Okresního soudu v Trenčíně ze dne 13. 11. 2009, č. j. 34 Ps 9/2007  96, kterým byl částečně zbaven způsobilosti k právním úkonům, týkajícím se zdravotní péče o vlastní osobu, a dále potvrzení Sociální pojišťovny, pobočka Trenčín, ze dne 9. 6. 2011, č. X, že pobírá invalidní důchod ve výši 344,70 Eur měsíčně. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 5. 5. 2011 navrhl její zamítnutí s tím, že dle jeho názoru nemají námitky stěžovatele v kasační stížnosti opodstatnění a krajský soud se jimi dostatečně zabýval