5 Afs 88/2010 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 88/2010- 51 - text č. j. 5 Afs 88/2010 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy, v právní věci žalobkyně: L. J., zast. advokátem Mgr. Stanislavem Hykyšem, se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2010, č. j. 31 Af 94/2010 – 25, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2010, č. j. 31 Af 94/2010–25 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Výše označeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2010, č. j. 3288/10-1400-602175, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí ve výši 17.646,- Kč. V kasační stížnosti žalobkyně (dále „stěžovatelka“) namítá neústavnost a nezákonnost rozsudku krajského soudu, když nezohlednil čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR. Tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu, žalovaného i správce daně I. stupně je v rozporu s ust. § 57 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť podmínka placení daně dědicem může být z povahy věci splněna až po nabytí právní moci rozhodnutí o projednání dědictví. Do té doby, dle názoru stěžovatelky, žádný vztah mezi státem a subjektem na zaplacení daně nevznikl, neboť nejsou definovány základní prvky tohoto vztahu (účastníci právního vztahu, rozsah plnění apod.). Subjekt nemůže být postižen na svém majetku placením daně, k níž není povinen. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 10/2004 - 23 ze dne 21. 2. 2007, který byl uveřejněn ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dle kterého „povinnost dědice uhradit státu daň vzniklou před smrtí fyzické osoby (§ 57 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., nastává až právní mocí rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví“. Krajský soud se však touto námitkou stěžovatelky vůbec nezabýval. Naproti tomu odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 94/2005 - 48 je dle stěžovatelky zcela zavádějící, neboť se jednalo o řízení exekuční a k závěru o předběžné otázce, která se týkala existence akcesorického nároku na smluvní pokutu a pochybností, zda došlo k vypovězení soukromoprávní smlouvy, se Nejvyšší správní soud vyjádřil pouze obiter dictum. Úvaha krajského soudu i žalovaného v tom smyslu, že pokud se stěžovatelka dědicem paní H. L. nakonec nestane, nechť si podá mimořádný opravný prostředek, je v rozporu s principy demokratického právního státu a se základními zásadami správního řízení, a to zásadou, dle které správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje (§ 6 odst. 2 správního řádu) a dále, že správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena (§ 2 odst. 2 správního řádu). Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 3. 12. 2010 uvádí, že se s výroky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ztotožňuje, jakož i s argumentací, z níž rozsudek vycházel. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a je v ní namítán důvod odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Ze správního spisu se podává, že dne 7. 2. 2006 byla uzavřena kupní smlouva, kterou paní H. L. prodala svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti specifikované ve smlouvě. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 7. 2. 2006. K tomuto datu vznikl předmět daně z převodu nemovitostí a poplatníkem této daně se stala pí. H. L. Správce daně dne 4. 7. 2006 vydal výzvu k podání daňového přiznání v náhradní lhůtě adresovanou pí. H. L., v této souvislosti však vyšlo najevo, že adresátka dne 24. 5. 2006 zemřela. Správce daně zjistil, že řízení o dědictví po zemřelé H. L. nebylo ukončeno, přičemž zůstavitelkou k dědění majetku byla povolána stěžovatelka, jako neteř. Správce daně následně zjistil, že u soudu byla dále podána žaloba o určení neplatnosti výše citované kupní smlouvy, která byla předmětem daňového řízení. S ohledem na probíhající řízení jak ve věci dědictví tak ve věci určení vlastnictví, rozhodl se správce daně vyčkat případných výsledků řízení. V listopadu roku 2008 zjišťoval správce daně u okresního soudu stav řízení ve věci určovací žaloby s tím, že řízení v dohledné době nedospěje k závěru. Vzhledem k tomu, že dle sdělení soudní komisařky byla stěžovatelka jediný v úvahu přicházející dědic po zemřelé, a s ohledem na blížící se uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření, učinil si správce daně úsudek o právním nástupci (tedy i daňovém subjektu) ve smyslu ust. § 28 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen zákon o správě daní) a vyzval stěžovatelku dne 24. 11. 2008 k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí. Následně jí postupem dle § 44 zákona o správě daní vyměřil předmětnou daň ex offo. Jak je výše uvedeno, nesouhlasí stěžovatelka s postupem správce daně a názorem žalovaného, kdy si správní orgán učinil úsudek v rámci řešení tzv. předběžné otázky o tom, kdo je dědicem po zemřelé H. L. a tudíž i poplatníkem daně z převodu nemovitostí, neboť v rozhodné době, kdy byla vydána rozhodnutí správců daně obou stupňů resp. nabyla právní moci, nebylo dědické řízení ukončeno a správce daně měl vyčkat výsledků dědického řízení. Nejvyšší správní soud stěžovatelce musel přisvědčit, vycházel přitom z následujícího: Zásadní pro posouzení toho, zda stěžovatelce bylo lze vyměřit daň postupem dle § 44 zákona o správě daní, je určit, zda tato byla a mohla a priori být právním nástupcem, kterému bylo lze daň předepsat, jak správce daně učinil, a zda o této skutečnosti si správce daně mohl učinit předběžný úsudek v rámci ust. § 28 cit. zákona. Podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. Poplatníkem daně z převodu nemovitostí je pak ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. převodce (prodávající); nabyvatel (kupující) je v tomto případě ručitelem. Dle ust. § 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků se daňovým subjektem rozumí poplatník, plátce daně a právní nástupce fyzické či právnické osoby. Dle ust. § 40 odst. 7 zákona o správě daní, zemřel-li daňový subjekt dříve, než bylo podáno přiznání k dani, je právní nástupce s výjimkou právního nástupnictví státu povinen podat přiznání za zemřelý daňový subjekt do šesti měsíců po jeho úmrtí... Není-li právní nástupce znám, podá přiznání zmocněnec ustanovený správcem daně. Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že kdo se stane dědicem, resp. právním nástupcem, jemuž svědčí daňová povinnost, nemůže určit v rámci předběžné otázky správce daně, ale pouze soud v dědickém řízení. Přestože se podle občanského zákoníku dědictví nabývá smrtí zůstavitele, není v okamžiku smrti fyzické osoby známo, které konkrétní osoby nabyly dědictví. To vyplývá především ze zásady autonomie vůle plynoucí z možnosti jedince odmítnout dědictví (§ 463 až 468 obč. z.). Právní účinky odmítnutí dědictví nastávají ex tunc k okamžiku smrti zůstavitele (srov. § 460). V případě odmítnutí dědictví se má za to, že osoba, která takový projev vůle učinila, nikdy za dědice povolána nebyla. Mohou nastat i zákonem předvídané skutečnosti, které ex lege vyloučí osobu povolanou k dědění z dědické sukcese (srov. § 469 obč. z.), respektive dojde k vyloučení takové osoby z dědického nástupnictví na základě výslovného projevu vůle zůstavitele (srov. § 469a). Okamžik smrti zůstavitele je rozhodnou skutečností toliko co do okruhu osob, které přicházejí v úvahu jako dědici, není však známo, kdo se skutečně právním nástupcem – dědicem stane. Za dědice ve vlastním slova smyslu lze považovat jen toho, komu bylo rozhodnutím soudu dědictví potvrzeno nebo kdo se stane nabyvatelem poměrné části dědictví, popřípadě určité hodnoty ze zůstavitelem zanechaného majetku. Do té doby je tak možno osobu ucházející se o dědictví považovat jen za domnělého dědice, který ještě není nos