6 Ads 22/2011 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 22/2011- 111 - text 6 Ads 22/2011 - 113 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, č. j. 1 Cad 104/2009 - 38, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Rozhodnutím Městské části Praha 6, Úřadu městské části, ze dne 6. 1. 2005, č. j. Soc/2005/N/5336, byla podle § 96 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 12. 2004 zvýšena měsíčně se opakující dávka sociální péče přiznaná žalobci rozhodnutím zdejšího úřadu ze dne 2. 12. 2004 z částky 621 Kč na částku 1277 Kč měsíčně. K odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí rozhodl Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 14. 7. 2009, č. j. MHMP 456503/2009, tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Odvolací orgán přezkoumal sociální situaci žalobce a konstatoval, že je veden v evidenci Úřadu práce hlavního města Prahy, pobočky v Praze 6, nepobírá hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, je poživatelem částečného invalidního důchodu v celkové výši 3523 Kč měsíčně. Zdravotní stav žalobce vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování z důvodu diety výživné, tato dieta je srovnatelná s nejvyšší dietou, tj. pankreatickou, tj. částka na osobní potřeby se zvyšuje o částku 700 Kč. Výše dávky byla stanovena součtem částky na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb žalobce ve výši 2320 Kč, zvýšené o 700 Kč, tj. celkem 3060 Kč a částky k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, tj. 1780 Kč a vzhledem k příjmu žalobce ve výši 3523 Kč měsíčně, tj. celkem ve výši 1277 Kč. Vzhledem k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost žalobce, k výši příjmu a k majetkovým poměrům byla výše dávky sociální péče stanovena v souladu s § 4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb. K otázce ubytování na vojenských ubytovnách odvolací správní orgán uvedl, že z vyjádření Vojenské ubytovací a stavební správy Praha ze dne 6. 6. 2006 vyplývá, že zásady pro ubytování na vojenských ubytovnách se řídí předpisem Stav-1-2, příloha 2, Směrnice o vojenských ubytovnách. Na ubytovně lze ubytovávat buď na služební (pracovní) cestě, nebo v případě volné lůžkové kapacity na cestě turistické (článek 23 citovaného vnitrorezortního předpisu). To se vztahuje i na vojenské důchodce a důchodce - bývalé občanské zaměstnance vojenské správy a jejich rodinné příslušníky. Žalobce se v místě trvalého pobytu nezdržuje, užívá se svou matkou byt o velikosti 3 + 1 na adrese: O. 43, P. 2, tudíž má možnost bydlení v tomto bytě na území hlavního města Prahy. Dojíždění mimo Prahu za účelem praní prádla a mytí, jak žalobce uvádí, není zejména i s přihlédnutím k uváděnému nepříznivému zdravotnímu stavu žalobce a i k dalším nepochybně vzniklým nákladů v souvislosti s delší cestou důvodné. Ke skutečnosti, že žalobce nemá v užívaném bytě zapojen plyn a elektrickou energii nelze podle žalovaného přihlédnout, neboť žalobce mohl řešit záležitost svého bydlení i různým jiným odpovídajícím způsobem. Je sice pravdou, že není věcí správního orgánu určovat, kde se bude zdržovat žadatel o dávku sociální péče či příjemce dávky sociální péče, toto ani správní orgán neurčuje, ale při stanovení výše dávky podle § 4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb., se přihlíží pouze k nezbytným nákladům na domácnost, tj. správní orgán vždy individuálně posuzuje, zda jsou náklady předkládané žadatelem o dávku sociální péče či příjemcem dávky sociální péče v daném konkrétním případě nezbytnými náklady k zajištění dané domácnosti. Žalobci vznikly náklady za ubytování na turistické cestě, které nelze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., dávky sociální péče nelze poskytovat k úhradě nákladů za turistiku. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2010, č. j. 1 Cad 104/2009 - 38, tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posouzení žalobcových námitek ohledně výdajů spojených s ubytováním na vojenských ubytovnách městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce měl možnost základní potřeby spočívající v bydlení a zajišťování hygienických potřeb uspokojovat tak, že by užíval přístřeší 3 + 1 v P. 2, O. 43, které užívá se svou matkou. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že si žalobce neobstaral jiné bydlení a v jeho případě, i když osobně využíval ubytovny k uspokojení svých potřeb hygienických i případnému přechodnému bydlení, se nejednalo o náklady nezbytné. Pokud žalobce namítal, že přístřeší bylo přiděleno jeho matce pod hrozbou toho, že budou jejich věci vyklizeny na ulici, není možno podle městského soudu k této námitce v tomto řízení přihlédnout. Předmětem řízení o přiznání dávky sociální péče je zajištění skutečných a odůvodněných nákladů na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana (společně posuzovaných osob) ve vztahu k výši příjmu a k majetkovým poměrům. Předmětem řízení není posouzení platnosti či neplatnosti nájemního vztahu. Městský soud dále uvedl, že tvrzení žalobce o nemožnosti zapojit plyn a elektřinu, o nemožnosti vařit, prát a umývat se, se nezakládají na pravdě. Ze správního spisu je zřejmé, že možnost připojení elektřiny a plynu v přiděleném bytě dána byla, protože byt mohl být napojen na zdroje energií, které umožní vytápění a s tím související uspokojování dalších základních potřeb. K tomu je však třeba, aby žalobce, popř. jeho matka, podnikli patřičné kroky k zajištění připojení k těmto zdrojům energie. Jak je zřejmé ze správního spisu, žalobce prokazoval, že již v roce 2003 žádal o připojení na tyto sítě, avšak firma, která nemovitost spravuje, na tuto žádost nereagovala. Žalobce nedoložil, že poté podnikl další kroky k tomu, aby zajistil pro přístřeší připojení k uvedeným sítím a zajistil tak obyvatelnost tohoto prostoru. Řešil-li žalobce své potřeby využíváním turistických ubytoven v rámci turistiky, je to jeho volba řešení situace. Správnímu orgánu však nelze s ohledem na provedená zjištění vytknout, že žalobcem doložené náklady na toto bydlení v turistických ubytovnách nepovažoval za nezbytné náklady na domácnost. Městský soud dal za pravdu žalovanému v tom, že pro zajištění žalobcových základních potřeb spojených s bydlením nebylo vyhledávání turistických ubytoven mimo Prahu nezbytné. Žalobci nelze samozřejmě určovat, jakým způsobem bude své osobní potřeby, a to je i bydlení, zajišťovat. Státní orgán je však oprávněn ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. posoudit, zda náklady spojené s uspokojováním základních osobních potřeb jsou náklady nezbytnými. Takovými náklady jsou jistě náklady na bydlení a provoz domácnosti a služby spojené s užíváním bytu a energie pro provoz domácnosti. Takové náklady však žalobce nedoložil. Městský soud v Praze tak dospěl k závěru, že správní orgán postupoval zcela v souladu s limity správního uvážení ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Vyslovil přesvědčení, že stížnost je přípustná i přes omezení podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., protože v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 Ads 71/2006 byl podán pouze závazný výklad právní otázky, kdy je rozhodnutí nepřezkoumatelné podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nynější stížnost směřuje k řešení právních otázek, které nebyly předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu v řízení o předchozí stížnosti (navíc se důsledně vzato nejedná o rozhodnutí „znovu poté“, jelikož nyní městský soud rozhodoval, až tehdy, kdy bylo vydáno nové rozhodnutí správního orgánu). Městskému soudu vytýká, že nijak nevyložil, co konkrétně míní pojmem „další kroky“ v souvislosti se zajištěním připojení sítí, takže v tomto směru je jeho závěr nepřezkoumatelný a jedná se o nic neříkající tvrzení. Dále poukazuje na to, že o dů