7 As 52/2011 — Nejvyšší správní soud

7 As 52/2011- 100 - text č. j. 7 As 52/2011 - 108 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: P. T. GROUP, s. r. o., se sídlem Brněnská 3978, Hodonín, zastoupena JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Celní ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2010, č. j. 30 Af 91/2010 – 60, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2010, č. j. 30 Af 91/2010 – 60, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně P. T. Group, s. r. o. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2010, č. j. 30 Af 91/2010 – 60, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne 9. 12. 2010, č. j. 30 Af 91/2010 – 60, odmítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Brno ze dne 10. 9. 2009, č. j. 6392-2/2009-010100-21, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Hodonín ze dne 10. 7. 2009, č. j. 6217/2009-026100-021, jímž bylo rozhodnuto o zadržení zboží žalobkyně (celkem 12 251 párů obuvi) z důvodu podezření z porušení práv k duševnímu vlastnictví. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o zadržení obuvi podle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo (dále jen „nařízení o opatřeních“), v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení o opatřeních je rozhodnutím předběžné povahy, které je podle ust. § 70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu. Jelikož žalobkyně podala celní prohlášení k propuštění předmětného zboží do celního režimu volného oběhu podle čl. 79 a násl. nařízení Rady (EHS) 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“), byla působnost čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních založena podle čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení o opatřeních. Žalobkyně tak měla možnost hájit svá práva v řízení, které v dané věci nutně probíhalo, a to v řízení o propuštění do celního režimu volného oběhu. Toto řízení musí být řádným způsobem ukončeno a v posuzované věci se tak stalo rozhodnutím o nepropuštění zboží do celního režimu volného oběhu, přičemž žalobkyně byla poučena o možnosti podat odvolání. Smyslem rozhodnutí o zadržení zboží dle čl. 4 nařízení o opatřeních je dočasné zajištění tohoto zboží do doby, než bude stanoveným způsobem postaveno najisto, zda toto zboží porušuje práva duševního vlastnictví, a v návaznosti na toto zjištění rozhodnuto o dalším právním osudu tohoto zboží (tj. propuštěním do příslušného celního režimu, nebo postupy podle ust. § 14 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon o opatřeních“/). Napadené rozhodnutí předchází dalším rozhodnutím celního orgánů o právním osudu zboží, neboť není přípustné, aby bylo toto zboží „navždy“ zajištěno. Musí proto následovat rozhodnutí podle celního kodexu nebo podle ust. § 14 zákona o opatřeních. Žalobkyně se bude moci po splnění příslušných procesních podmínek domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu vydání těchto rozhodnutí. Budoucí konečné rozhodnutí celních orgánů v sobě upraví s konečnou platností budoucí osud předmětného zboží, čímž v sobě zahrne dočasné omezení dispozice s tímto zbožím. Toto rozhodnutí bude adresováno vždy žalobkyni; ta bude mít v předmětném řízení postavení účastníka řízení. Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka namítla, že napadená rozhodnutí správních orgánů nejsou rozhodnutími předběžné povahy; splněna není předně časová podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy. Rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních nemusí předcházet rozhodnutí konečnému a sama nemá na vydání konečného rozhodnutí nárok. Rozhodnutí o zadržení zboží může být vydáno zcela mimo rámec jakéhokoliv zahájeného řízení a zákon nestanoví lhůtu, v níž musí být zahájeno řízení a vydáno konečné rozhodnutí. Není-li v třídenní lhůtě podána držitelem práva žádost o přijetí opatření, dochází k ukončení zadržení přímo ze zákona a osoba, které bylo zboží zadrženo, je tím zcela zbavena možnosti ochrany proti rozhodnutí o zadržení zboží. Dokonce i pokud je žádost o přijetí opatření včas podána a držitel práva neoznámí podání žaloby ve stanovené lhůtě, dochází také v takovém případě k ukončení zadržení přímo ze zákona. Nedochází k vydání konečného rozhodnutí ani k zahájení řízení, v němž by bylo možné proti nezákonnosti rozhodnutí o zadržení brojit. Obdobné vyplývá také z ust. § 9 odst. 5 zákona o opatřeních, kde je uvedeno dokonce více důvodů, kdy dochází bez dalšího k vrácení zadrženého zboží, aniž by bylo zahájeno jakékoliv řízení. Ani výsledkem případného soukromoprávního sporu není přezkum rozhodnutí o zadržení zboží. Vydáním rozhodnutí v celním řízení nejsou nikterak omezeny účinky rozhodnutí celních orgánů o zadržení zboží, není tedy ani splněna podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy, že zákon omezuje účinky rozhodnutí pouze na období do vydání rozhodnutí konečného. Napadené rozhodnutí je dále nezákonné, či přinejmenším neúplné, z toho důvodu, že jí nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o předchozí kasační stížnosti, ačkoliv v něm byla plně úspěšná. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný uvedl, že v daném případě jde o variantu přijetí předběžného opatření v souvislosti s ochranou duševního vlastnictví v rámci již zahájeného celního řízení. V rámci celního řízení v souvislosti s návrhem deklaranta na propuštění zboží do volného oběhu musel celní úřad přihlédnout mimo jiné i k čl. 79 celního kodexu, ze kterého vyplývá, že propuštění zboží zahrnuje uplatnění obchodě-politických opatření a splnění dalších formalit. Za těmito opatřeními je nutno spatřovat nařízení o opatřeních a na ně navazující zákon o opatřeních. Po splnění zákonných předpokladů vydal celní úřad rozhodnutí, v daném okamžiku konečné, o nepropuštění zboží deklarovaného v celním prohlášení do navrženého režimu (přezkoumatelné soudem). Časová podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy byla splněna a krajský soud věc vyhodnotil správně. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadené usnesení krajského soudu je třeba zrušit, a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že v dané věci se jedná již o v pořadí druhou kasační stížnost. Původní usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, č. j. 7 As 56/2010 - 46, zrušil pro nepřezkoumatelnost, spočívající v nedostatku důvodů. Krajský soud totiž ve svém původním rozhodnutí neobjasnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o povaze žalobou napadeného rozhodnutí a o tom, že v projednávané věci jsou naplněny limity, na jejichž základě lze usuzovat, že jde o rozhodnutí předběžné povahy. Navíc se krajský soud opřel o ustanovení § 33 zákona o opatřeních, které však v předmětné věci nebylo aplikováno. V nyní napadeném usnesení krajský soud vytýkaná pochybení napravil, vycházel z právních předpisů dopadajících na předmětnou věc a řádně předestřel své úvahy, které jej vedly k závěru o tom, že žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím předběžné povahy. Nejvyšší správní soud proto shledává, že napadené usnesení je přezkoumatelné, přičemž kasační stížnost je přípustná, neboť v ní nejsou opakovány námitky, k nimiž se již Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku vyjádřil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2009, č. j. 7 Afs 83/2007 - 153, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítá, že žalobou napadené rozhodnutí ne