7 As 61/2011 — Nejvyšší správní soud

7 As 61/2011- 47 - text č. j. 7 As 61/2011 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: INEX - cestovní kancelář s. r. o., se sídlem Divadelní 6, Plzeň, zastoupen Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Škroupova 796/10, Plzeň 3, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 8 Ca 403/2007 – 22, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 8 Ca 403/2007 - 22, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce (dále jen „ČOI“) ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. ČOI 2328/2007/0100/1000/2007/Kr/Št, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Středočeského a hl. m. Prahy ze dne 29. 6. 2007, č. j. 3407-10-07, jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za porušení ust. § 13 zákona č. 634/1992 Sb., ve znění účinném od 29. 5. 2006 do 11. 2. 2008 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), kterého se stěžovatel dopustil tím, že řádně neinformoval spotřebitele o podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady poskytovaných služeb, neboť ve Všeobecných smluvních podmínkách pod bodem VI. REKLAMACE bylo uvedeno, že „reklamaci vždy provádí zákazník a nikoli spolucestující osoba, vyjma případu, kdy je jasně stanoveno, že taková osoba zákazníka zastupuje“. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že předmětem sporu mezi účastníky je výklad pojmu zákazník a z toho vyplývající závěr, zda právo reklamovat služby z cestovní smlouvy může jen ten, kdo cestovní smlouvu uzavřel, anebo zda má toto právo i osoba spolucestující. Poukázal na to, že shodnou právní otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 8. 2010, č. j. 1 As 46/2010 - 79, publ. pod č. 2161/2010 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že pro výklad pojmu zákazník je zásadní definice obsažená v § 4 zákona č. 159/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 159/1999 Sb.“), podle níž je zákazníkem osoba, která uzavře s cestovní kanceláří cestovní smlouvu, nebo osoba, v jejíž prospěch byla tato smlouva uzavřena. Zákazníkem je i osoba, na kterou byl zájezd převeden za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Dále Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku poukázal na ustanovení čl. 2 odst. 4 směrnice Rady ze dne 13. června 1990, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, Úř. věst. L 158, 23. 6. 1990, s. 59 - 64, vydání v českém jazyce: kapitola 13, svazek 010, s. 132 - 137 (dále jen „směrnice Rady 90/314/EHS“; dostupná též na http://eur-lex.europa.eu), podle nějž se pro účely této směrnice rozumí spotřebitelem „osoba, která si koupí nebo se zaváže, že si koupí, soubor služeb („hlavní smluvní strana“) nebo jakákoli osoba, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb („ostatní příjemci“) nebo jakákoli osoba, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb („příjemce“).“ Takový výklad se opírá i o důvody přijetí směrnice uvedené v její preambuli (v bodě 10): „(...) vzhledem k tomu, že spotřebitel musí využívat ochrany zaváděné touto směrnicí bez ohledu na to, zda je smluvní stranou, příjemcem nebo členem skupiny, na jejíž účet uzavřela smlouvu na souborné služby jiná osoba, (…)“ Citovaná směrnice v čl. 5 výslovně reguluje (terminologií směrnice) odpovědnost organizátora nebo prodejce spotřebiteli za řádné plnění závazků vyplývajících ze smlouvy. Ustanovení § 852i o. z. upravující odpovědnost cestovní kanceláře za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy je tak nutno pojímat jako transpozici čl. 5 odst. 1 a 4 této směrnice. Z uvedených definic je patrné, že nelze omezovat výklad pojmu zákazník pouze na osobu, která podepsala cestovní smlouvu s provozovatelem cestovní kanceláře. Nejvyšší správní soud dospěl v citovaném rozsudku k závěru, že pojem zákazník je podle § 852 a násl. o. z. nutno, ve shodě s patřičnými ustanoveními zákona č. 159/1999 Sb. a směrnice Rady 90/314/EHS, vykládat tak, že zahrnuje rovněž osoby, v jejichž prospěch byla cestovní smlouva uzavřena. Podle městského soudu tedy pojem zákazník, i v daném případě, zahrnuje rovněž osobu, v jejíž prospěch byla cestovní smlouva uzavřena, tedy spolucestující. Proto nelze tuto osobu omezit v jejím právu reklamovat porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy. Jelikož se stěžovatel takového omezení dopustil, porušil tím ust. § 13 zákona o ochraně spotřebitele a Česká obchodní inspekce nepochybila, jestliže za toto porušení mu uložila sankci. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž vyjádřil nesouhlas s tím, aby byl trestán za výklad svých všeobecných podmínek, kterými žádného zákazníka nezkrátil na jeho právech. Z ustanovení všeobecných obchodních podmínek jasně vyplývá, že reklamaci může podat spolucestující osoba, když je jasně stanoveno, že tato osoba zákazníka zastupuje. Takovým případem je situace, kdy je zájezd koupen ve prospěch třetí osoby, která se sama, bez osoby, která zájezd zakoupila, cesty se stěžovatelem účastní. Dané ustanovení je myšleno toliko tak, že v případě přítomnosti obou osob má přednost v jednání osoba, která zájezd uhradila. Toto ustanovení všeobecných obchodních podmínek mělo za cíl zabránit situacím, v nichž by se zájmy zákazníka a spolucestující osoby rozcházely. Taková situace by pak byla právně nepřehledná a logicky pak všeobecné podmínky dávají přednost tomu, kdo službu zaplatil a smlouvu podepsal. Pokud Česká obchodní inspekce došla k tomu, že je to nepřípustné, tak v případě, kdy je sporný pouze výklad ustanovení všeobecných podmínek, které nikoho na jeho právech nezkrátilo, neměla primárně přistupovat k sankci. Stěžovatel dále zopakoval svoji argumentaci uplatněnou již v žalobě, a to, že smluvní stranou je s ohledem na znění ust. § 4 zákona č. 159/1999 Sb. a o. z. pouze osoba, která uzavřela smlouvu, má povinnost uhradit cenu zájezdu a rovněž právo domáhat se v rámci reklamace odpovědnosti za vady v plnění, a to ohledně všech osob, v jejichž prospěch smlouvu uzavřela. Pokud by bylo připuštěno, že toto právo mají i spolucestující osoby, aniž by přistoupily k cestovní smlouvě a staly se tak smluvní stranou, vznikla by celá řada situací, které jsou velmi obtížně řešitelné. V případě spolucestující osoby je rovněž problémem, jaké služby by tato měla reklamovat, neboť cestovní kancelář s ní není v žádném smluvním vztahu a neměla ani možnost ji seznámit s podmínkami zájezdu. Existuje zde pouze závazek vůči osobě, která uzavřela cestovní smlouvu a kterou cestovní kancelář informovala o všech okolnostech souvisejících se zájezdem. Stěžovatel dále namítal, že pokud městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 1 As 46/2010 – 79, tak je třeba si uvědomit, že sankce je ukládána za znění podmínek v roce 2007, kdy neexistovalo rozhodnutí, které by se k dané problematice jasně vyjadřovalo. Trestat někoho za výklad práva, který je v dané věci velmi nejasný a problematický, se příčí všem právním principům, na kterých by měl být demokratický stát vybudován. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. ČOI ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že pojem zákazník nelze omezovat pouze na osobu, která cestovní smlouvu se stěžovatelem podepsala. Pokuta byla uložena právě za to, že předmětným ustanovením obchodních podmínek, jehož výklad od počátku nebyl pro správní orgán sporný, stěžovatel zkrátil právo spotřebitele plynoucí z odpovědnosti za vady. Stanovená sankce nebyla uložena za výklad práva, ale za to, že stěžovatel řádně neinformoval spotřebitele v souladu s ust. § 13 zákona o ochraně spotřebitele. Skutečnost, že stěžovatel podle svého uvážení či pohledu vykládá právo rozdílně od správního orgánu, nemůže být sama o sobě liberačním důvodem pro upuštění od uložení sankce. Proto ČOI navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Úkolem Nejvyššího správního soudu není provádět autoritativní výklad soukromoprávních vztahů mezi provozovatelem cestovní kanceláře a osobami, které objednávají jménem svým či jménem dalších osob anebo konzumují služby cestovní kanceláře. Úkolem správního soudnictví je přezkoum