8 Afs 76/2009 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 76/2009- 109 - text 8 Afs 76/2009 - 109 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. K., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 5. 2007, čj. 16/34761/2007/1503 a čj. 16/34762/2007/1504, o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, čj. 10 Ca 202/2007  50 a čj. 10 Ca 203/2007  50, t a k t o : I. V řízení s e p o k r a č u j e . II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, čj. 10 Ca 202/2007  50, a čj. 10 Ca 203/2007  50, s e z r u š u j í a věci s e v r a c í tomuto soudu k dalším řízením. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Žalovaný rozhodnutími ze dne 2. 5. 2007, čj. 16/34761/2007/1503 a čj. 16/34762/2007/1504, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 2. 2007, čj. MHMP-310203/2006/DOP-T/Dc, a čj. MHMP305895/2006/DOP-T/Dc, kterými magistrát uložil žalobci za porušení § 15 odst. 1 písm. f) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o cenách“), v obou případech pokutu ve výši 100 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč. II. 2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobami u Městského soudu v Praze, který je rozsudky ze dne 28. 4. 2009, čj. 10 Ca 202/2007  50, a čj. 10 Ca 203/2007  50, zamítl. 3. Městský soud neshledal důvodnou námitku, že žalobce neporušil informační povinnost dle § 15 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 13 odst. 2 zákona o cenách. Uvedl, že z daného ustanovení nevyplývá pouze povinnost informaci o ceně uvést, ale rovněž povinnost uvést takovou informaci pravdivě a zejména v souladu s cenovým předpisem, v daném případě v souladu s vyhláškou rady hlavního města Prahy č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „vyhláška hl. m. Prahy“). 4. K námitce zpochybňující zákonnost, resp. ústavnost regulované ceny, která nekryje ekonomicky oprávněné náklady a přiměřený zisk, městský soud odkázal na výklad provedený k této otázce Nejvyšším správním soudem. Podle něj je základním východiskem otázka aplikovatelnosti § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, ve znění účinném do 20. 12. 2009 (dále jen „prováděcí vyhláška“), na provozovatele taxislužby v hlavním městě Praze. Z citovaného ustanovení vyplývá, že vyšší než maximálně stanovenou cenu lze sjednat pro zboží, které se od druhu daného zboží liší pouze některými určenými podmínkami. Z čl. 3 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy je však zřejmé, že prostor pro využití odlišně určených podmínek je minimalizován, neboť maximální ceny taxislužby platí pro jízdy uskutečněné na území hlavního města Prahy veškerými vozidly taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob. Městský soud uvedl, že žalobcem označené odlišné podmínky (náklady na pořízení vozidla, údržba, náhradní díly apod.) jsou naopak shodné pro všechny provozovatele taxislužby. 5. Ohledně žalobní námitky spočívající v tvrzené protiústavnosti regulace cen taxislužby v hlavním městě Praze, a to z důvodu chybějící podmínky ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže, městský soud konstatoval, že k takto obecně uvedené námitce neshledal ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) nesoulad aplikovaných právních předpisů s Ústavou ani rozpor vyhlášky hl. m. Prahy se zákonem o cenách. 6. Dále městský soud považoval za nepodstatnou námitku, že se možnost regulace cen taxislužby vztahuje pouze na jízdy započaté i ukončené na území hlavního města Prahy, a že proto provedenou „statickou“ kontrolou nemohlo být shledáno porušení vyhlášky hl. m. Prahy. Uvedl, že porušení povinnosti je shledáváno v porušení informační povinnosti, nikoliv v tom, že za uvedené ceny byla uskutečněna jízda. Není tedy podstatné ani to, zda byl žalobci vydán průkaz o způsobilosti jiným než pražským dopravním úřadem či zda někdy nabízí služby i v jiných obcích. Konstatoval, že dle § 14 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 12. 2007, má informace umístěná na dveřích vozidla taxislužby obsahovat aktuální nabídku ceny za přepravní služby vždy právě na území obce, ve které je dopravní služba nabízena. 7. Pokud jde o námitku nevyřízení podání žalobce, kterými v průběhu správních řízení namítl podjatost kontrolního pracovníka, městský soud uvedl, že tyto námitky nebyly uplatněny jako řádné odvolací důvody. Podotkl, že o podaných námitkách podjatosti kontrolního pracovníka je třeba v souladu s § 10 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o státní kontrole“), rozhodnout vedoucím kontrolního orgánu v průběhu prováděné kontroly, a že námitky podjatosti byl žalobce povinen vznést, jakmile se o skutečnostech nasvědčujících podjatost pracovníka dozvěděl. Pokud tedy byly námitky uplatněny až v průběhu následně zahájených správních řízeních, pak již nelze o vyloučení kontrolního pracovníka rozhodnout samostatným rozhodnutím, ale pouze se přezkoumá, zda důvody pro vyloučení kontrolního pracovníka mohly mít případně vliv na průběh a závěry provedených kontrol. Vzhledem k tomu nelze podle městského soudu spatřovat pochybení v tom, že nebylo rozhodnuto o těchto (opožděně) podaných námitkách. K samotné podstatě námitky podjatosti, jež je založena pouze na důvodech, že dotyčný pracovník prováděl u žalobce kontrolu velmi často, městský soud konstatoval, že tato skutečnost sama o sobě bez dalšího nemůže vést k závěru o záměrném jednání či šikanózním postupu. Námitku podjatosti totiž není možné založit jen na subjektivním pohledu kontrolované osoby, aniž by takový závěr nevyplýval z objektivně existujících a prokázaných skutečností. Soud proto shledal uplatněné námitky účelovými a neopodstatněnými. 8. K žalobní námitce poukazující na nedostatečné odůvodnění uložení povinnosti hradit náklady správního řízení městský soud uvedl, že z § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jednoznačně plyne, že správní orgán uloží povinnost nahradit náklady řízení účastníkovi vždy, pokud bylo takové řízení vyvoláno porušením povinnosti tímto účastníkem. Od tohoto postupu se lze odchýlit pouze tak, že v případech hodných zvláštního zřetele správní orgán může snížit k žádosti účastníka výši paušální částky náhrady nákladů. Žalobce však o snížení nepožádal, a pokud mu tedy byla uložena pokuta za porušení jeho právní povinnosti, správní orgán ohledně rozhodnutí o nákladech řízení neměl ani jinou možnost. Soud proto shledal stanovení povinnosti v souladu se zákonem, a konstatoval, že výše pokuty odpovídá právní úpravě. 9. Městský soud dále nepřisvědčil tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí v části odůvodňující výši uložené pokuty. Konstatoval, že žalobce v odvoláních tuto vadu rozhodnutí nenamítl a pouze poukázal na nepřiměřeně vysokou a likvidační výši pokuty. Dle názoru soudu se žalovaný s odvolacími námitkami ohledně pokuty vypořádal dostatečně, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, proč uložil pokutu ve výši při samotné dolní hranici zákonného rozpětí a z čeho při určení výše pokuty vycházel. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvoláních tvrzenou nepřezkoumatelnost nenamítl, pak nemůže žalobní námitky stavět na tom, že se odvolací orgán s touto okolností nijak nevypořádal. Výši pokut navíc městský soud shledal za dostatečně odůvodněnou již v rozhodnutích správního orgánu prvního stupně. 10. Pokud jde o moderaci uložených sankcí, městský soud uvedl, že obligatorní podmínkou pro takový postup soudu je zjištění, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Tato úvaha musí vycházet z posouzení k tomu se vztahujících a podstatných skutečností. Těmi mohou být například majetkové či osobní poměry. Je však třeba, aby žalobce takové skutečnosti tvrdil a prokázal. V posuzovaných věcech však žalobce pouze obecně uváděl, že by výše pokuty měla být stanovena tak, aby umožnila zohlednit majetkové a osobní poměry, a aby neměla likvidační charakter. Městský soud proto shledal napadená rozhodnutí v této části v souladu se zákonem a dále uvedl, že výše pokut byla stanovena v rámci zákonného rozpětí, při jeho dolní hranici a správním orgánem bylo přihlédnuto k závažnosti deliktu, jakož i k následkům, které toto jednání způsobuje. Likvidační výši uložených sankcí soud nespatřil i s odkazem na okolnost, že postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné případné nositele stejných zákonných povinností, a uvedl, že finanční postih musí být v majetkové sféře delikventa znatelný. Nadto soud dospěl k závěru, že pokud žalobce spatřuje likvidační účinek nikoli v pokutě samotné, ale v tom, že mu