9 Afs 18/2011 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 18/2011- 222 - text 9 Afs 18/2011 - 222 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: L. F., zastoupená JUDr. Vladimírem Císařem, advokátem se sídlem B. Němcové 33, České Budějovice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2010, č. j. 4045/10-1100, ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2011, č. j. 10 Af 92/2010  115, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Napadeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích (dále jen „správce daně“), kterým byla stěžovatelce vyměřena daňová povinnost za zdaňovací období roku 2004 ve výši 0 Kč a to na základě stěžovatelkou předloženého dodatečného daňového přiznání ze dne 21. 7. 2009. V dodatečném daňovém přiznání stěžovatelka uplatňovala snížení poslední známé daňové povinnosti ve výši 14 214 196 Kč na částku 70 196 Kč (dodatečné daňové přiznání podáno na – 14 144 000 Kč). Krajský soud konstatoval, že podání dodatečného daňového přiznání se řídí režimem § 41 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném za posuzované období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Možnost snížit již jednou vyměřenou daň na základě dodatečného daňového přiznání přichází v úvahu tehdy, kdy jsou předloženy skutečnosti prokazující, že daň má být za uvedené období nižší. Stěžovatelkou předložené dohody o uznání dluhu ze dne 18. 5. 2008 nejsou důkazy, které by měly dopady do původně vyměřené daňové povinnosti za zdaňovací období roku 2004. Zdůraznil, že stěžovatelka se snaží různými právními prostředky zvrátit výsledky původně dodatečného vyměření daně za zdaňovací období roku 2004 (v pořadí čtvrtou žalobou pozn. NSS). Podkladem původního dodatečného vyměření daně ve výši 14 214 196 Kč byla daňová kontrola provedená u stěžovatelky v roce 2005 a 2006, která vyústila ve vydání dodatečného platebního výměru ze dne 13. 4. 2006. Stěžovatelka kontrolní závěry správních orgánů žádným způsobem nenapadla. Krajský soud odmítl žalobní tvrzení o psychologickém nátlaku pracovníků správce daně a konstatoval, že stěžovatelka s výsledky uvedenými ve zprávě o kontrole nesouhlasila a uvedla, že se k nim následně vyjádří, což se však nestalo. Stěžovatelka, která byla v daňovém řízení zastoupena daňovým poradcem, se následně písemně vzdala práva na odvolání a dodatečný platební výměr nabyl právní moci. Veškeré námitky stěžovatelky směřující do zákonnosti původně vyměřené daňové povinnosti, jakož i do procesního postupu při kontrole, prováděné v roce 2005 a 2006 krajský soud odmítl, neboť zákonností původně vyměřené daně či případnými vadami původního řízení se v projednávané věci zabývat nemůže. Povinností krajského soudu v projednávané věci je pouze přezkoumat postup žalovaného při vyměření daně na základě stěžovatelkou podaného dodatečného daňového přiznání ze dne 21. 7. 2009. Dle krajského soudu byl postup správních orgánů při posuzování stěžovatelkou předloženého dodatečného daňového přiznání správný. Dohody o uznání dluhu ze dne 18. 5. 2008, kterými společnosti AGRA GROUP, a. s., a AGRA CZ, a.s., uznávají svůj dluh vůči stěžovatelce, neprokazují tvrzené odstoupení od smluv o postoupení pohledávek, na základě kterých vznikl stěžovatelce v roce 2004 zdanitelný příjem. Tyto dohody mají charakter uznávacího prohlášení především z hlediska promlčení, je jimi osvědčováno, že smluvní partneři stěžovatelky mají vůči ní určitý dluh, který budou dohodnutým způsobem splácet. Tvrzení stěžovatelky, že předloženými dohodami o uznání dluhu došlo k prokázání odstoupení od smluv o postoupení pohledávek, postrádá logiku. Pokud by totiž skutečně došlo k odstoupení od smlouvy, předpokládá se, že si účastníci smlouvy vrátí vše, co podle smlouvy dostali. Stěžovatelce by tedy musely být vráceny pohledávky, přičemž ona by byla povinna vrátit dosud přijatá finanční plnění. Pokud by bylo pravdivé tvrzení, že pohledávky stěžovatelka dosud drží, nebyl by zde důvod pro úhradu dluhu společnosti AGRA GROUP, a.s. Jestliže však je podle dohod o uznání dluhu stěžovatelce plněno, pak tyto dohody prokazují spíše to, že k odstoupení od smluv vůbec nedošlo, neboť nabyvatel pohledávek tyto pohledávky stále splácí. Pokud stěžovatelka postoupila část pohledávek společnosti AGRA CZ, a.s., pak smlouvou o postoupení pohledávek postoupila této společnosti část jejich vlastních dluhů. Tím se setkalo oprávnění této společnosti s její povinností a podle § 584 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), právo i povinnost společnosti AGRA CZ, a.s., v rozsahu postoupených pohledávek zaniklo. K zániku splynutím práva a povinnosti pak došlo v roce 2004 v okamžiku převodu. Jestliže došlo k zániku závazku splynutím, pak od zaniklého závazku nelze odstoupit. Nelze-li od smlouvy odstoupit, pak dle krajského soudu nepřichází v úvahu ani vzájemné vrácení poskytnutých plnění mezi smluvními účastníky. Výše uvedené skutečnosti však nemění nic na tom, že stěžovatelce mělo být za úplatné postoupení pohledávky plněno a že její právo na tuto úhradu trvá. To ostatně společnost AGRA CZ, a.s., potvrdila tím, že se stěžovatelkou uzavřela dohodu o uznání dluhu. Okolnost, že se stěžovatelka svých práv nedomáhá je jejím právem, neznamená to však, že úplatné postoupení pohledávek nebude v tomto důsledku zdaněno. Zbylou část pohledávek proti společnosti AGRA CZ, a.s., postoupila stěžovatelka společnosti AGRA GROUP, a.s. I tato společnost uzavřela se stěžovatelkou smlouvu o uznání dluhu, což znamená, že závazkový vztah mezi stěžovatelkou a touto společností trvá. Stěžovatelka žádné pohledávky společnosti AGRA GROUP, a.s., nevlastní, a proto zde není jiný důvod, pro který by tato společnost měla stěžovatelce plnit. Krajský sodu dospěl k závěru, že ani zápisy rejstříkového soudu, dle kterých došlo ke zrušení původního navýšení základního jmění, není prokázáno, že od smluv o postoupení pohledávek bylo odstoupeno. Cena postoupení není hrazena zvýšením kapitálu, ale je hrazena jiným způsobem, a to finančně, takže zápisy rejstříkového soudu nemají s tvrzeným odstoupením žádnou spojitost. Odstoupení od smluv nebylo prokázáno, což platí tím spíše za situace, kdy od smlouvy o postoupení pohledávky se společností AGRA CZ, a. s., odstoupit ani nelze. Návrhy na svědecké výpovědi všech zúčastněných smluvních stran krajský soud pro nadbytečnost odmítl. S žalobními námitkami se krajský soud vypořádal odkazem na výklad ustanovení § 23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění účinném za posuzované období (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a dospěl k závěru, že výklad provedený žalovaným v napadeném rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl. Stěžovatelka ve včas podané kasační stížnosti respektive jejím doplnění ze dne 3. 5. 2011, doručeném kasačnímu soudu dne 6. 5. 2011 uplatňuje kasační námitky ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Stěžovatelka dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a vady řízení před soudem. Stěžovatelka v obsáhlé kasační stížnosti napadá zejména závěr krajského soudu, dle kterého nelze v řízení o dodatečném vyměření daně, ke kterému došlo na základě dodatečného přiznání ze dne 27. 1. 2009, přezkoumávat zákonnost poslední známé daňové povinnosti, tj. na základě daňové kontroly dodatečně vyměřené daně v roce 2006. Stěžovatelka trvá na tom, že daňová povinnost vyměřená na základě provedené daňové kontroly (platební výměr ze dne 13. 4. 2006) je nezákonná a k této nezákonnosti je nutno přihlížet i v nyní projednávané věci, tj. v řízení zahájeném předložením dodatečného daňového přiznání ze dne 21. 7. 2009. V dané věci je totiž podstatné, zda daň byla za totožné zdaňovací období stěžovatelce podruhé již vyměřena správně. Daň se doměřuje ve výši kladného nebo záporného rozdílu oproti poslední známé daňové povi