1 Afs 75/2012 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 75/2012- 23 - text 1 Afs 75/2012 - 30 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Likérka GOLD COCK s. r. o., se sídlem Durychova 101/66, 142 00 Praha 4 – Lhotka, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně 3, 709 00 Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2010, č. j. 6218/10-1302-806254, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2012, č. j. 22 Af 122/2010-40, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2012, č. j. 22 Af 122/2010-40, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Na základě výsledku vyměřovacího řízení na spotřební dani z lihu za zdaňovací období červenec 2002 Finanční úřad v Olomouci vyměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 13. 5. 2003, č. j. 116606/03/379911/5151, daňovou povinnost ve výši 159.939.639 Kč. Odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 10. 2010, č. j. 6218/10-1302-806254, zamítl. Řídil se přitom závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2008, č. j. 22 Ca 6/2008-92, jímž bylo jeho prvé rozhodnutí o odvolání ze dne 18. 3. 2004, č. j. 9248/130/2003, zrušeno pro nepřezkoumatelnost. [2] Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě; ten rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, č. j. 22 Af 122/2010-40, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že se žalobkyně stala plátkyní spotřební daně z lihu podle § 24 písm. d) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 1. 1. 2004, až po datu 31. 7. 2002, tj. ve zdaňovacím období srpen 2002. Vyměření spotřební daně z lihu za zdaňovací období červenec 2002 shledal krajský soud nezákonným. II. Kasační stížnost a vyjádření k ní [3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností namítaje, že je dán důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem. [4] Stěžovatel nejprve podrobně popsal dosavadní průběh řízení a poté důrazně odmítl závěr krajského soudu ohledně vzniku daňové povinnosti žalobkyně na spotřební dani z lihu v srpnu 2002. Nelze se podle něj ztotožnit s názorem krajského soudu, že okamžik nabytí nezdaněného lihu žalobkyní je nutno posuzovat podle úpravy vztahující se k nabývání vlastnictví, ačkoliv byly kupní smlouvy o prodeji části podniku shledány absolutně neplatné. Stejně tak je na místě odmítnout jako nepodloženou, zavádějící a nesprávnou konstrukci „domnělého vlastnictví“ žalobkyně spojenou s aplikací § 133 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, aplikovanou krajským soudem. [5] Vychází-li stěžovatel z předpokladu, že smlouvy o prodeji části podniku byly od počátku neplatné, postrádá opodstatnění hodnotit okamžik nabytí nezdaněného lihu žalobkyní za použití ustanovení občanského zákoníku o nabývání vlastnictví. Pokud žalobkyně nabyla nezdaněný líh ve víře, že se stává jeho vlastníkem a věc převzala, nicméně následně vyšlo najevo, že titul převodu vlastnického práva byl absolutně neplatný (tj. od počátku), jde o typický případ držby, případně detence. Institut držby předpokládá jednak vůli věc držet a jednak faktické ovládání věci. Držba je sice jednou ze složek vlastnického práva, současně ovšem může být i relativně samostatným výkonem právního panství nad věcí. [6] Podle stěžovatele dochází k faktickému ovládání věci nikoliv pouze samotným předáním věci (tradicí), ale i převzetím dokladů opravňujících s věcí nakládat apod. Ovládání věci svědčí každému subjektu, který ohledně předmětné věci vstupuje do společenských vztahů vyjadřujících projev moci nad věcí. V projednávaném případě se žalobkyně stala držitelem předmětného lihu již ke dni 31. 7. 2002. K uvedenému datu byla na základě oboustranného projevu vůle objektivně schopna s věcí nakládat a vstupovat do společenských vztahů, jež jsou považovány za projev moci nad věcí. Je zcela irelevantní, zda s věcí fakticky nakládala až od 1. 8. 2002, resp. zda od tohoto dne mohla k nakládání s věcí využít i své zaměstnance. [7] Ustanovení § 26 písm. e) zákona o spotřebních daních zakotvovalo jako jednu z rozhodujících skutečností pro vznik daňové povinnosti den nabytí nezdaněného lihu. Za den nabytí je pak podle stěžovatele nutno považovat nikoli pouze nabytí vlastnického práva k věci, ale i nabytí držby. Bez významu je dále bližší posuzování, zda věc byla nabyta do držby oprávněné či neoprávněné (§ 130 a § 131 občanského zákoníku). [8] Stěžovatel uzavřel, že právní posouzení otázky, k jakému okamžiku se žalobkyně stala plátkyní spotřební daně z lihu, potažmo kdy došlo ke vzniku daňové povinnosti, krajským soudem je nesprávné a neodůvodněné. Krajský soud na věc nepřiléhavě aplikoval ustanovení občanského zákoníku týkající se nabývání vlastnictví a nepřípustně zúžil výklad pojmu právní panství nad věcí toliko na fyzické nakládání s určitou věcí. V posuzovaném případě měl krajský soud podle stěžovatele vycházet z institutu držby. [9] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [10] Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti stěžovatele nebylo podáno. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není na místě kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [12] Kasační stížnost je důvodná. [13] Z předloženého správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. V rámci vyhledávací činnosti získal správce daně informace, že Likérka Dolany, a. s. uzavřela s žalobkyní smlouvu o prodeji části podniku. Finanční úřad v Olomouci provedl u žalobkyně inventarizaci zásob lihu, lihovin a hotových výrobků obsahujících líh (srov. protokol o ústním jednání ze dne 7. 8. 2002, č. j. 177905/02/379940/0629) a následně přípisem ze dne 9. 1. 2003, č. j. 4338/03/379911/5151, vyzval žalobkyni k podání daňového přiznání ke spotřební dani z lihu za zdaňovací období červenec 2002. Požadované daňové přiznání žalobkyně doložila dne 28. 1. 2003; v něm vycházela z předpokladu, že u ní v předmětném zdaňovacím období nedošlo ke vzniku daňové povinnosti. Finanční úřad v Olomouci žalobkyni dne 25. 2. 2003, č. j. 42836/03/379911/0175, vyzval k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání ke spotřební dani z lihu za červenec 2002. Žalobkyně měla zejména prokázat, jak se smlouvy o prodeji částí podniku promítly ve spotřební dani. [14] Přípisem ze dne 11. 4. 2003, č. j. 90942/03/379932/4123, správce daně vyzval žalobkyni k předložení důkazních prostředků podle § 31 odst. 9 a § 43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a § 24 písm. d) zákona o spotřebních daních. Žalobkyně měla prokázat především časový sled vlastnictví lihu a lihovin, který byl předmětem smluv o prodeji části podniku ze dne 31. 7. 2002, skladovou evidenci předmětného lihu od 31. 7. 2002, doložit doklady, na jejichž základě převzala líh a volné lihoviny dne 31. 7. 2002 od prodávajícího, dokumenty prokazující převzetí zboží žalobkyní, lihovou bilanci, zdanění předmětného lihu spotřební daní aj. V odpovědi na předmětnou výzvu ze dne 5. 5. 2003 žalobkyně uvedla, že se stala vlastníkem předmětného lihu od 31. 7. 2002. Od tohoto data také uvedený líh skladovala a realizovala výrobu lihovin. Dále uvedla, že statutární orgány společností patrně nebyly přímo u předání zboží na základě smluv o prodeji částí podniku; k předání zboží došlo na základě inventur a odpovědné osoby podepisovaly předávací protokol. [15] Z dokumentů předložených žalobkyní v rámci daňového řízení vyplynulo, že dne 31. 7. 2002 uzavřela žalobkyně (jako kupující; vystupující do 18. 9. 2002 pod firmou REALITY DOLANY s. r. o.) se společností Likérka Dolany, a. s. (jako s prodávající) dvě smlouvy o prodeji části podniku týkající se provozovny Těšetice a provozovny Dolany. Na základě zmíněných smluv měla prodávající převést na kupující vlastnické právo k věcem, právům, majetkovým hodnotám a nehmotným složkám, sloužícím k provozování předmětných částí podniku, včetně veškerých souvisejících závazků (čl. II smluv). Podle smluvních podmínek se