1 As 93/2009 — Nejvyšší správní soud

1 As 93/2009- 312 - text 1 As 93/2009 - 319 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: T. H., zastoupen Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 57, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 23. 4. 2008, zn. PRÁV-1589/08-5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, čj. 9 Ca 248/2008 – 32, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 22. 8. 2007 sepsal příslušník Policie ČR při dopravní kontrole žalobce formulář Oznámení o přestupku. Do políčka předtištěného na formuláři vyplnil rodné číslo žalobce, a to i přes žalobcův výslovný nesouhlas. Žalobce sepsal proti tomuto postupu stížnost ihned na místě, a to na druhou stranu formuláře. Druhou stížnost, adresovanou Policii ČR, Správě hlavního města Prahy, podal žalobce dne 9. 11. 2007. V ní upozornil na neoprávněné nakládání s osobními údaji, nevyřízení prvotní stížnosti a znovu žádal, aby byl vyrozuměn o způsobu vyřízení stížnosti. Dne 12. 11. 2007 se žalobce obrátil na žalovaného s podáním ve věci zpracování osobních údajů Policií ČR. [2] Žalovaný vyhodnotil podání jako dva samostatné návrhy. Prvním návrhem byl podnět k zahájení správního řízení o uložení sankce podle § 45 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a § 17e zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, za neoprávněné využívání rodného čísla žalobce v souvislosti s popsanou událostí. Tento návrh vyřídil žalovaný úředním záznamem ze dne 5. 12. 2007, v němž uvedl, že neshledal důvody pro zahájení řízení z moci úřední. O tom vyrozuměl žalobce přípisem ze dne 5. 12. 2007, zn. SPR6535/07-3. [3] Druhým návrhem byl návrh na zahájení správního řízení dle § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů, v němž měla být Policii ČR nebo Ministerstvu vnitra uložena povinnost zlikvidovat údaje o rodném čísle žalobce na všech nosičích informací týkajících se dané události. Tento návrh žalovaný usnesením ze dne 26. 11. 2007, zn. SPR-6443/07-2, odložil dle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť k jeho vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán. Žalovaný v usnesení uvedl, že podání, jímž se subjekt údajů obrací na žalovaného, je vždy jen podnětem k uplatnění dozorových pravomocí dle § 29 odst. 1 písm. a), příp. podnětem k zahájení správního řízení o správním deliktu či dle § 17 zákona o ochraně osobních údajů. Z § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů nevyplývá pravomoc žalovaného vést řízení, kterým by mohla být správci či zpracovateli osobních údajů uložena povinnost v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Takovou povinnost lze uložit pouze jako nápravné opatření dle § 40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. [4] Rozklad žalobce směřující proti usnesení o odložení věci byl předsedou žalovaného zamítnut. Předseda žalovaného ve svém rozhodnutí, které je blíže označeno v záhlaví rozsudku, potvrdil správnost závěrů žalovaného. Dle předsedy žalovaného lze ukládat správci či zpracovateli osobních údajů povinnosti ve vztahu ke zpracování osobních údajů jen v rámci opatření k nápravě dle § 40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a to na základě závěrů kontroly provedené u této osoby. Právo subjektu údajů obrátit se na žalovaného se svým podezřením na nezákonné zpracování údajů nezakládá povinnost žalovaného zahájit správní či jiné řízení, ale toliko povinnost došlé podání dle jeho obsahu posoudit a vyhodnotit, zda opodstatňuje uplatnit některou z pravomocí žalovaného a zahájit příslušné řízení. O zvoleném postupu a výsledcích vyrozumí žalovaný osobu, která podala podnět. [5] Žalobce podal dne 3. 7. 2008 žalobu proti rozhodnutí předsedy žalovaného, v níž zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 22. 7. 2008 doplnil žalobce žalobu o podrobnou právní argumentaci. Městský soud žalobu usnesením ze dne 19. 11. 2008 odmítl, aniž by rozhodl o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění usnesení uvedl, že jednou z nezbytných obsahových náležitostí žaloby je uvedení alespoň jednoho žalobního bodu, a to ve lhůtě pro podání žaloby. Žalobní body byly žalobcem formulovány až po uplynutí této lhůty, a proto k nim nemohl soud přihlédnout. Absence jakýchkoliv žalobních bodů představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který nemůže být zhojen ani následným doplněním žaloby ze dne 22. 7. 2008. Soud proto žalobu odmítl dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. II. Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádřeních žalobce [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu včasnou kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel upozornil, že spolu se žalobou podal žádost o osvobození od soudních poplatků, na niž poukázal i v doplnění žaloby. O této žádosti však nebylo nikdy nijak rozhodnuto. Přitom dle § 35 odst. 8 s. ř. s. neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení od podání žádosti o osvobození od soudních poplatků až do právní moci rozhodnutí o této žádosti. Lhůta pro podání žaloby dosud z tohoto důvodu neuplynula. Nic tak nebránilo městskému soudu, aby vyzval stěžovatele k odstranění nedostatku žaloby dle § 37 odst. 5 s. ř. s. Ostatně v důsledku doplnění žaloby již nebylo této výzvy zapotřebí. Městský soud měl přihlédnout k doplnění žaloby, které bylo učiněno ve lhůtě pro podání žaloby. Na závěr stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení jako nezákonné zrušil. [7] V dalších podáních (ze dne 31. 12. 2010, 26. 1. 2011, 20. 5. 2011 a 14. 8. 2012) se stěžovatel obšírně vyjádřil k otázce výkladu § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů. Jeho stanovisko lze shrnout tak, že podáním, kterým se subjekt osobních údajů obrací na žalovaného s žádostí o sjednání nápravy ve věci neoprávněného nakládání s osobními údaji třetími osobami (zpracovateli či správci osobních údajů), se zahajuje správní řízení. Žalovaný je tedy povinen podání projednat a rozhodnout o něm. Na podporu svého tvrzení stěžovatel poukázal zejména na rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2008, čj. 2 Ans 8/2008 – 52, a dále na směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES. Dále namítal, a to i ve svém posledním vyjádření ze dne 19. 11. 2012, že odklonem od dosavadní judikatury reprezentované právě rozsudkem NSS čj. 2 Ans 8/2008 – 52 dojde k porušení legitimního očekávání a důvěry v právo. Zdůraznil, že nejsou splněny materiální podmínky pro odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Stěžovatel opakovaně navrhl, aby soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 21 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění zákona č. 439/2004 Sb., účinného do 31. 12. 2011. III. Vyjádření žalovaného [8] Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 12. 10. 2009 (správně zřejmě 12. 11. 2009 – pozn. NSS) vyjádřil k průběhu správního řízení. Zdůraznil, že po rozsáhlé novele zákona o ochraně osobních údajů provedené zákonem č. 439/2004 Sb. jsou všechna řízení vedená žalovaným zahajována zásadně z moci úřední. Stěžovatel nebyl poškozen na svých právech hmotných ani procesních, neboť žalovaný posoudil jeho podání dle obsahu a řádně jej vyřídil. Podání stěžovatele bylo jedním z důvodů, proč žalovaný zařadil do kontrolního plánu pro rok 2008 kontrolu zpracování osobních údajů Policií ČR a Ministerstvem vnitra. Žalovaný zcela podporuje názor městského soudu, že podání žaloby bez náležitého odůvodnění v samém závěru zákonné lhůty, navíc s vědomím nedostatečnosti takového podání, je nutno považovat za nepřípustné obcházení zákona. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [9] V podáních ze dne 14. 1. 2011 a 3. 2. 2012 se žalovaný rozsáhle vyjádřil k výkladu § 21 zákona o ochraně osobních údajů. Dle jeho názoru nezakládá toto ustanovení žalovanému pravomoc vést řízení o žádostech subjektů osobních údajů. Žádosti jsou toliko podněty pro uplatnění dozorové pravomoci, kterou žalovaný vykonává z moci úřední. IV. Dosavadní průběh řízení před Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud již jednou o kasační stížnosti žalobce rozhodl, a to rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 93/2009 – 121. Rozsudek však byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 1783/10, a to pro porušení základního práva na zákonného soudce tím, že se právní názor uvedený v rozsudku dostal do rozporu s předešlou judikaturou zdejšího soudu. Následně senát, jemuž byla věc na základě rozvrhu práce přidělena k projednání, postoupil věc rozšířenému senátu k posouzení otázky výkladu § 21 odst. 3 i 4 zákona o osobních údajích. Rozšířený senát rozhodl o předložených otázkách u