3 As 21/2012 — Nejvyšší správní soud

3 As 21/2012- 22 - text 3 As 21/2012 - 22 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci: D. H. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. 12. 2008, č.j. CPR-11727-1/ČJ-2008-9CPR-C218, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, č. j. 11 Ca 13/2009 – 39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, č. j. 11 Ca 13/2009 – 39 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. 12. 2008, č. j. CPR11727-1/ČJ-2008-9CPR-C218 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Chomutov (dále také „správní orgán prvního stupně“) ze dne 30. 5. 2008, č. j. CPÚL-00523-17/ČJ-2008-0461PC-C (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Ačkoliv o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně rozhodovala Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, žalovaným je v souladu s § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) Ministerstvo vnitra, neboť na něho novelou zákona o pobytu cizinců, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2011, přešla působnost ve věcech pobytu cizinců (§ 165 zákona o pobytu cizinců). Prvostupňovým rozhodnutím byla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu stěžovatele, jež mu bylo vydáno rozhodnutím Oddělení cizinecké policie Jeseník dne 22. 2. 2006, č. j. SCPP-1-25/OV-XI-2006, protože stěžovatel se dopustil obcházení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) tím, že získal povolení k trvalému pobytu účelově prohlášeným souhlasem o určení otcovství k nezletilé K. M., nar. X. Správní orgán prvního stupně zahájil z moci úřední dne 17. 3. 2008 řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu dle ustanovení § 87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, dle něhož policie nebo ministerstvo zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení se dopustil obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství. Povolení k trvalému pobytu dle tohoto ustanovení lze zrušit jen tehdy, pokud zrušení bude přiměřené z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života držitele povolení. Správní orgán prvního stupně za účelem zjištění skutkového stavu případu dožádal Městský úřad Vítkov, orgán sociálně právní ochrany dětí, aby provedl místní šetření o rodinné situaci K. T. a dále provedl výslech svědkyně D. M., matky nezletilé K. T. Z místního šetření vyplynulo, že nezletilá K. T. byla Okresním soudem v Opavě dne 9. 2. 2006 umístěna do Dětského domova Vrbno pod Pradědem v rámci nařízení ústavní výchovy nad nezletilou. Tentýž soud dne 31. 1. 2008 rozhodl o zrušení ústavní výchovy nad K. T. a svěřil nezletilou do péče její babičky H. V., bytem O. 170, V. Z místního šetření bylo dále zjištěno, že stěžovatel se s nezletilou nestýká a nikdy ji navštívil. Matka nezletilé a stěžovatel spolu nikdy nežili ve společné domácnosti, stěžovatel se nikdy nepodílel na výchově nezletilé. K určení otcovství došlo v květnu 2006 na Magistrátu města Opavy, přičemž v této době byla matka nezletilé v tíživé finanční situaci. Z výpovědi D. M., nar. X, vyplynulo, že stěžovatele poznala teprve na matričním úřadu, kde došlo k souhlasnému prohlášení rodičů o otcovství stěžovatele k nezletilé K. Matka nezletilé se se stěžovatelem již nikdy nesetkala a neví, kde se zdržuje. K souhlasnému prohlášení o určení otcovství stěžovatele k její dceři přistoupila z ryze finančních důvodů, neboť za tento úkon obdržela 6.000 Kč. Stěžovatel měl matce na základě dohody, kterou sepsali, platit ročně výživné na nezletilou K. ve výši 6.000 Kč. Tuto částku ale matka nezletilé nikdy neobdržela a stěžovatele již nikdy neviděla. Podle vyjádření matky nezletilé Kristýny byl jediným motivačním faktorem pro provedení úkonu souhlasného prohlášení o určení otcovství finanční prospěch, neboť se v té době nacházela ve velmi tíživé finanční situaci. Správní orgán prvního stupně vzal v úvahu kromě výše uvedených skutečností dále i zjištění, že stěžovatel přicestoval do České republiky legálně na základě českého víza k pobytu do 90 dnů a s platným cestovním dokladem dne 14. 2. 2006, přičemž následujícího dne, tedy 15. 2. 2006, došlo k sepsání souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství na matrice Magistrátu města Opavy a 22. 2. 2006 bylo stěžovateli vydáno povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Správní orgán prvního stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí dále uvedl, že značná část migrantů přicházejících do České republiky se na její území dostává pomocí vysoce organizovaného systému převaděčských skupin jako součást nelegálního obchodu. Nelegální migrace je pak v mnohých případech provázena i „obchodováním“ s právy dítěte na oba rodiče a s rodičovskou zodpovědností při péči o dítě. Organizované skupiny pak vyhledávají svobodné matky v tíživé životní situaci a slibují jim finanční odměnu za učinění několika administrativních úkolů týkajících se i práv jejich dětí. Takové jednání považuje správní orgán prvního stupně za zavrženíhodné a využil tak své pravomoci svěřené mu zákonem, konkrétně pak § 87l zákona o pobytu cizinců, zrušit cizinci povolení k trvalému pobytu v případě, že se dopustil obcházení zákona, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo účelově učinil souhlasné prohlášení o určení otcovství. V daném případě správní orgán shledal, že došlo k obcházení zákona ve smyslu výše uvedeného ustanovení, a proto povolení stěžovatele k trvalému pobytu zrušil. Správní orgán prvního stupně se zároveň v souladu s § 87l zákona o pobytu cizinců zabýval tím, zda zrušení povolení k trvalému pobytu nepřiměřeně nezasahuje do soukromého nebo rodinného života stěžovatele. Na základě výše uvedených zjištění a skutečností správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že rodinný život mezi nezletilou K. T. a stěžovatelem neexistuje, neboť se s nezletilou po zápisu své osoby jako jejího otce na matričním úřadě víckrát nesetkal, nekomunikoval s ní a nijak ji nepodporoval. Podmínka, že rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 87l zákona o pobytu cizinců nesmí nepřiměřeně zasahovat do soukromého nebo rodinného života stěžovatele, byla tedy dle správního orgánu prvního stupně splněna. Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání k Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „odvolací správní orgán“), v němž uvedl, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Správní orgán prvního stupně dle jeho názoru provedl jakési přezkumné řízení na základě pokynu nadřízeného orgánu, který nebyl nijak procesně podložen. Z prvostupňového rozhodnutí taktéž nebylo zřejmé, zda se jednalo o řízení přezkumné, o vydání nového rozhodnutí či o obnovu řízení. Stěžovatel dále namítal, že prvostupňové rozhodnutí porušilo zásadu zákazu retroaktivity práva a zásadu ochrany nabytých práv, protože povolení k trvalému pobytu mu bylo vydáno dne 24. 2. 2006, tedy v době, kdy platné znění zákona o pobytu cizinců neobsahovalo pojem zrušení trvalého pobytu rodinnému příslušníkovi občana EU. Obecná teorie práva ze zásady zakazuje, aby práva někým nabytá byla dodatečně a se zpětnou účinností pozdějším zákonem odňata v neprospěch účastníka právního vztahu. Stěžovatel na základě výše uvedeného navrhl, aby odvolací správní orgán prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu zastavil. Odvolací správní orgán odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že zahájení řízení z moci úřední o zrušení povolení k trvalému pobytu dle ustanovení § 87l odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, protože v případě stěžovatele byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že se dopustil obcházení zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu, a to tím, že účelově učinil souhlasné prohlášení o určení otcovství, bylo zcela v souladu se zákonem o pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně rozhodoval v