3 As 25/2011 — Nejvyšší správní soud

3 As 25/2011- 68 - text 3 As 25/2011 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: K. Z., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4 - Modřany, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2008, č. j. 102/2005-110-TAXI/25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, č. j. 5 Ca 195/2008 – 37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 6. 3. 2008, č. j. 102/2005-110-TAXI/25. Žalovaný svým rozhodnutím změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 17. 1. 2005, č. j. MHMP-152949/2004/DOP-03/Hj-roz, přičemž zasáhl do právní kvalifikace jednání stěžovatele ve výroku tak, že vypustil odkaz na ustanovení § 21b odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 111/1994 Sb.“), a na § 7 odst. 5 vyhlášky č. 478/2000 Sb. Žalovaný ve změněném výroku vyslovil, že stěžovatel dne 12. 7. 2004 porušil ustanovení § 2 odst. 10 věty druhé zákona č. 111/1994 Sb. tím, že jako provozovatel příležitostné osobní silniční dopravy přijal objednávku přepravní služby vozidlem SPZ: X na veřejně přístupné pozemní komunikaci, tedy nikoli v místě svého trvalého pobytu, v místě svého podnikání či v provozovně, a dále porušil ustanovení § 21b odst. 4 písm. b) tohoto zákona, protože nezajistil, aby přepravovaná osoba neplatila za přepravu provedenou dne 12. 7. 2004 přímo řidiči vozidla. Uloženou pokutu žalovaný snížil na 50 000 Kč. Městský soud v Praze při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu: Ve správním spisu je založena písemná stížnost finských cestujících, kteří v ní popsali okolnosti své jízdy se stěžovatelem dne 12. 7. 2004 v 17.15 hod. Uvedli, že v cca 17.15 hod. došli na stanoviště taxi u Hlavního nádraží v Praze, jeden z taxikářů (stěžovatel) se jich zeptal, zda potřebují taxi a zavedl je ke svému vozu. Vozidlo stěžovatele bylo zaparkované na příslušném stanovišti s dalšími vozy taxi. Podle toho co taxikář říkal, cestující podle svého tvrzení věděli, že nasedají do taxi. Když dojeli k hotelu, změnila se obyčejná přeprava na „zvláštní služby“. Taxikář použil písemného seznamu, aby dokázal, že cena je 1480 Kč. Tuto cenu cestující zaplatili. Taxikář předem nic ohledně ceny nenaznačil. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 22. 9. 2004 zdůraznil, že jeho vozidlo nebylo zaměnitelné s vozidlem taxislužby. S finskými cestujícími ujel okolo padesáti kilometrů. Je přesvědčen, že je s cenou služby seznámil před zahájením přepravy. Podle oznámení o zahájení správního řízení ze dne 10. 12. 2004 bylo řízení se stěžovatelem zahájeno proto, že stěžovatel nezajistil, aby přepravovaná osoba neplatila za přepravu přímo řidiči vozidla a aby jeho služby nebyly nabízeny způsobem zaměnitelným s taxislužbou. Stěžovatel se dne 28. 12. 2004 vyjádřil tak, že vlastní koncesní listinu na provozování příležitostné osobní silniční dopravy. Peníze za službu přijal až po skončení jízdy, po vystoupení cestujících a vyložení zavazadel z vozidla. Nikoli tedy jako řidič. Jeho vozidlo nemá žádný shodný znak s vozidly taxi, na boku vozidla je označení příležitostné dopravy. V místě zahájení přepravy je i stanoviště smluvní přepravy osob. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 7. 2. 2005 stěžovatel uvedl, že cestující jej dne 12. 7. 2004 oslovili na parkovišti smluvní přepravy, na které má smlouvu o pronájmu a které je jeho provozovnou. Na dotaz, zda je taxi, odpověděl, že ne, že je smluvní přeprava osob. Po sepsání objednávky a vyplnění příjmového dokladu na částku 1480 Kč, který cestující bez problému podepsal, naložil zavazadla i cestující a odvezl je do hotelu. Po vystoupení cestujících a vyložení zavazedla požádal o platbu, cestující cenu zaplatili. Stěžovatel opětovně popsal rozdíl mezi taxislužbou (řidič vytiskne stvrzenku, převezme peníze za jízdu a až poté zákazníci vystoupí z vozu, případně jsou vyložena jejich zavazadla) a dopravou, kterou provozuje on (při přijímání peněz byl mimo vozidlo, tedy nebyl řidičem). Nejvyšší správní soud již v této věci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 8. 2007, č. j. 3 As 54/2006 - 71, www.nssoud.cz, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006 č. j. 11 Ca 280/2005 - 41, o zamítnutí žaloby stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2005 č.j. 102/2005-110-TAXI/3. Nejvyšší správní soud ze správního spisu dovodil, že správní orgán provedl výslech obou zahraničních cestujících jako svědků. Protokol o výpovědi těchto svědků však nebyl součástí správního spisu a patrně jí nebyl ani dříve, jestliže se stěžovatel domáhal v žalobě i v kasační stížnosti, aby tito cestující byli jako svědci vyslechnuti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisech. Městský soud v Praze měl proto správní rozhodnutí zrušit podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle § 110 odst. 1 za použití § 109 odst. 3 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně jej zavázal svým právním názorem k tomu, aby zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a uložil mu, aby doložil do správního spisu protokol o výslechu zahraničních cestujících, s tímto protokolem seznámil stěžovatele a poskytl mu možnost se k jeho obsahu vyjádřit. Nebyl-li výslech svědků prováděn, měl správní orgán znovu zhodnotit dosud provedené důkazy, zvážit jejich případné doplnění a ve věci znovu rozhodnout. Městský soud v Praze v nyní napadeném rozsudku nepřisvědčil námitce stěžovatele o tom, že správní orgán nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předchozích zrušujících rozsudcích Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007, č. j. 11 Ca 218/2007 - 80, a Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2007, č. j. 3 As 54/2006 - 71, neboť založil závěr o vině stěžovatele jen na stížnosti cestujících. Podle Městského soudu v Praze nelze vykládat výše zmíněné rozsudky tak, že bez výslechu cestujících nebylo možno řádně zjistit skutkový stav. Soudy obou stupňů vycházely z předpokladu, že výslech svědků byl proveden, ve spisu ale chybí příslušný protokol, a zjištění správního orgánu tak nelze ověřit. Jak však žalovaný v novém řízení vysvětlil, žádný výslech svědků v této věci neproběhl. Tento dojem vyvolala pouze nesprávná formulace správního orgánu I. stupně, který jako „sepsanou svědeckou výpověď“ označil poštou doručenou stížnost finských turistů (ti ji sepsali až po opuštění Prahy). Pokud tedy soudy obou stupňů vytkly správním orgánům, že jako podklad pro rozhodnutí použily i výpověď cestujících, ovšem neučinily ji součástí spisu, míjí se tato výtka účinkem, neboť cestující vyslechnuti nebyli. Takovou situaci ostatně připustil ve svém rozsudku i Nejvyšší správní soud. Neuvedl totiž výslovně, že pokud finští cestující nebyli vyslechnuti, nelze v řízení o správním deliktu pokračovat. Správní orgány pouze měly znovu zhodnotit dosud provedené důkazy a případně (nikoli nutně) je doplnit, naznají-li toho potřebu. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem žalovaného, že protiprávní jednání stěžovatele bylo dostatečně prokázáno i bez vyjádření cestujících obsažených v jejich stížnosti. Sám stěžovatel totiž v celém průběhu správního řízení líčil základní skutkové okolnosti služby, kterou poskytl finským cestujícím, v zásadě konzistentně, a jeho sdělení v mnohém přisvědčovala sdělení cestujících. I kdyby byla sdělení cestujících v něčem nepřesná, stěží může stěžovatel poukazovat na takovou nepřesnost tam, kde se jeho vlastní sdělení shodují či logicky doplňují se sdělením cestujících. V celém průběhu správního řízení stěžovatel setrval na neměnné verzi událostí. Podle vlastního tvrzení se s finskými cestujícími spontánně zkontaktoval na parkovišti u Hlavního nádraží. S cestujícími se dohodl na přepravě, dovezl je na požadované místo, vystoupil z vozu, pomohl cestujícím se zavazadly a inkasoval platbu za jízdu. Teprve v řízení před soudem ve věci sp. zn. 11 Ca 218/2007 stěžovatel uvedl, že objednávku přepravy přijal telefonicky ve své provozovně v H. T., odkud má do vozidla přesměrován telefon. Toto tvrzení Městský soud v Praze nehodnotil, neboť správním orgánům nebylo předloženo. Shodně se k celé události vyjádřili i finští cestující. Popsali, že když vysto