4 Ads 109/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 109/2011- 69 - text 4 Ads 109/2011 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: M. Č., zast. Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem, se sídlem Na Nivách 907/12, Česká Lípa, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem Revoluční 3289/15, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 4. 2011, č. j. 62 Ad 1/2011 - 36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 12. 2007, č. j. 3407/6313/2.11.2007/117-44/07/JKA-roz., zamítla odvolání žalobce a potvrdila jím napadené rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Česká Lípa ze dne 25. 9. 2007, č. j. 110/6311.2/18.9.2007/0/Nv26/2007/30/Ru. Tímto rozhodnutím prvoinstanční správní orgán podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen „zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců“, s účinností od 1. 1. 2009 nahrazen zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění - pozn. NSS), rozhodl o tom, že žalobce při pracovní neschopnosti vzniklé dne 20. 6. 2007 nemá nárok na nemocenské. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná uvedla, že žalobci nebyl přiznán nárok na nemocenské, jelikož si pracovní neschopnost přivodil při dopravní nehodě jako bezprostřední následek své opilosti. Při rozhodování o nepřiznání nemocenského přitom nebyla posuzována míra zavinění žalobce při dopravní nehodě, a proto není podstatné, zda byl policejním orgánem určen jako její viník či nikoliv. Rozhodné totiž je, že žalobce byl účastníkem dopravní nehody, při níž byl těžce zraněn, a po převozu do nemocnice mu byla odebrána krev k vyšetření hladiny alkoholu, která činila 2,42 g/kg. Při včasné reakci a potřebné intenzitě brzdění přitom měl žalobce možnost střetu zabránit, takže zjištěná hladina alkoholu v krvi měla rozhodující vliv na vznik jeho pracovní neschopnosti při dopravní nehodě. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, č. j. 63 Cad 3/2008 - 29, uvedené rozhodnutí o odvolání pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že skutkový stav nebyl zjištěn na základě řádně vedeného dokazování. Protokoly o podání vysvětlení, které si opatřil policejní orgán, totiž sice mohly sloužit jako podnět pro provedení dokazování, avšak podle § 137 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jich nebylo možné použít jako důkazních prostředků. Tyto úkony tedy nelze považovat za svědecké výpovědi podle § 50 a násl. správního řádu, a proto nemohou být podkladem pro vydání rozhodnutí. Za této situace by bylo jediným právně relevantním postupem nařízení ústního jednání a výslechy příslušných osob po řádném poučení, což správní orgán neučinil a zatížil tak svá skutková zjištění důkazní nouzí. To samé platí i ve vztahu k znaleckému posudku, jehož závěry musely být ověřeny, neboť mohly být ovlivněny vadnými podklady. Stejně tak v průběhu ústního jednání musel být proveden důkaz protokolem o odběru krve, kterého však jinak bylo možné použít, neboť podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení jsou orgány sociálního zabezpečení oprávněny žádat od zdravotnických zařízení informace pro účely jejich rozhodování. V dané věci mohl nastat důvod ke ztrátě nároku na nemocenské, pokud žalobce vlivem alkoholu jednal ve zjevném rozporu s běžným chováním řidiče. Taková skutečnost však musí být podle krajského soudu řádně prokázána, což se však v dané věci s ohledem na uvedené vady nestalo. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná v zákonné lhůtě kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, č. j. 6 Ads 102/2009 - 79. V něm Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, byť se neztotožnil se všemi závěry napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud uvedl, že podklady pro vydání rozhodnutí mohou podle § 50 odst. 1 správního řádu být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Z toho vyplývá, že za podklad pro vydání rozhodnutí ve správním řízení může sloužit vše, co má konkrétní vypovídací hodnotu a je způsobilé osvětlit, doložit a prokázat skutečný stav věci, a to bez ohledu na skutečnost, zda takový relevantní poznatek byl získán v příslušném řízení před správním orgánem či v řízení vedeném před jiným orgánem veřejné moci, ve kterém se řeší otázka významná též pro rozhodnutí správního orgánu. Proto v nyní projednávané věci mohly za podklady pro vydání rozhodnutí sloužit také zmíněné části spisu vedeného orgány činnými v trestním řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani krajským soudem zmíněné ustanovení § 137 odst. 4 správního řádu, neboť podle něho nelze použít jako důkazní prostředek záznam o podání vysvětlení pořízený před zahájením příslušného správního řízení a jeho znění tak nikterak nebrání tomu, aby podkladem pro vydání rozhodnutí správního orgánu byl protokol o podání vysvětlení či jiná součást spisu vedeného orgány činnými v trestním řízení. Ostatně k stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud také ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 As 17/2003 - 79, který byl publikován pod č. 571/2005 Sb. NSS. Podle něho totiž „úřední záznam pořízený v trestním řízení není vyloučen z okruhu důkazních prostředků v řízení o propuštění ze služebního poměru (§ 130 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky).“ Z tohoto judikátu lze přitom vycházet i v nyní projednávané věci, ačkoliv se vztahuje k jinému procesnímu předpisu, neboť také podle § 130 zákona č. 186/1992 Sb. bylo možné při rozhodování ve věcech služebního poměru policistů vycházet z listin opatřených v jiném řízení. Nicméně Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku ve vztahu k způsobu dokazování vedeného podle tohoto právního předpisu poukázal na to, že judikatura správních soudů dospěla k dalším závěrům. Městský soud v Praze totiž v rozsudku ze dne 16. 5. 2006, č. j. 7 Ca 104/2005 - 26, který byl publikován pod č. 1422/2007 Sb. NSS, dovodil, že „v řízení o služebním poměru podle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, je třeba při zjišťování skutečného stavu věci vycházet zejména z původních důkazů. Je-li možné v dané věci vyslechnout svědky, nemůže dokazování spočívat pouze v provedených úředních záznamech, ale je nutné svědky vyslechnout, a to i za přítomnosti policisty, s nímž je vedeno příslušné řízení ve věci služebního poměru, aby mohly být svědkům kladeny otázky, a policista tak měl i reálnou možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které tito svědci uvádějí.“ Podle uvedeného judikátu tedy správní orgán sice může použít také podklady získané od jiných orgánů veřejné moci, avšak své rozhodnutí musí opřít zejména o původní důkazy, které sám provede. Tento závěr lze přitom vztahovat také na projednávanou věc, neboť i v ní správní orgány obou stupňů rozhodly o nepřiznání nemocenského žalobci toliko na základě podkladů opatřených od orgánů činných v trestním řízení, aniž jejich správnost ověřily vlastním dokazováním. Podle Nejvyššího správního soudu totiž Okresní správa sociálního zabezpečení Česká Lípa ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2007, č. j. 110/6311.2/18.9.2007/0/Nv26/2007/30/Ru, uvedla, že žalobce utrpěl úraz při dopravní nehodě, k níž došlo dne 20. 6. 2007 kolem 17.05 hodin v katastru obce Svor po střetu jeho vozidla s kamiónem, přičemž bezprostředně po autonehodě bylo v jeho krvi zjištěno vyšší množství alkoholu. Žalobce si tedy přivodil pracovní neschopnost jako bezprostřední následek své opilosti, a proto podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců nemá nárok na nemocenské. Tento závěr opřel správní orgán prvního stupně o usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství Česká Lípa, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 10. 9. 2007, ČTS : ORCL-1009/OOK-25-2007, jímž byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc podezřelého M. F. V usnesení o odložení věci se sice dále uvádí, že v krvi žalobce bylo při dopravní nehodě zjištěno 2,42 g/kg těkavých redukujících látek (alkoholu), nicméně ani tato skutečnost nepředstavovala dostatečný podklad pro rozhodnutí o nepřiznání nemocenského, neboť z rozhodnutí policejního orgánu nikterak nevyplývalo, že by dopravní nehoda byla alespoň zčásti zapříčiněna požitím alkoholických nápojů žalobcem. Navíc usnesení o odložení věci nebylo v době rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu pravomocné. Dále se v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soud