4 Ads 26/2012 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 26/2012- 48 - text 4 Ads 26/2012 - 57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. M., zast. Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem náměstí Míru 9, Šumperk, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 (dříve Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc), o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2011, č. j. 38 Cad 15/2005 - 435, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Zástupci žalobce Mgr. Františku Drlíkovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 960 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 2. 5. 2005, č. j. KUOK/9881/05/OSV-DS/7025/SD-80, Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen „krajský úřad“) k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh ze dne 25. 3. 2005, č. j. Soc/552/2695/2005/Dv, kterým žalobci nebyla přiznána dávka sociální péče, takto: „Po provedeném řízení podle příslušných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením § 40a zákona ČNR č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, dle § 90 odst. 1 a § 94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, podle § 1 až 4 a § 7 zákona ČNR č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a § 2, 3 a 6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 664/2004 Sb., kterým se zvyšují částky životního minima, se žádost S. M., nar. dne X, bytem B. 134, X D., ze dne 1. 3. 2005 o přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003 zamítá.“ V odůvodnění krajský úřad po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení a skutkových zjištění uvedl, že prvoinstanční orgán zjistil přesně a úplně skutečný stav věci a opatřil si podklady potřebné pro rozhodnutí. Rozhodnutí však nebylo vydáno zcela v souladu s § 47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť prvoinstanční orgán neuvedl ve výroku všechna ustanovení právních předpisů, podle kterých rozhodoval. Konkrétně opomenul ustanovení § 7 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2006, podle něhož vyzýval k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok na dávku sociální péče, její výši a výplatu a upozorňoval na následky nedodržení této výzvy. Krajský úřad tuto vadu odstranil, když změnil výrok napadeného rozhodnutí. Spisová dokumentace neobsahuje rozhodnutí o tom, že by jakýkoli pracovník Městského úřadu Zábřeh byl z tohoto řízení vyloučen. Starosta města Zábřeh vydal naposledy dne 5. 1. 2005 zamítavé rozhodnutí, neboť žalobce neprokázal žádný důvod, proč by měli být pracovníci tohoto úřadu v dané věci podjatí. Krajský úřad konstatoval, že žalobce nelze v souladu s § 1 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti považovat za sociálně potřebného, neboť si odmítá zvýšit příjem vlastním přičiněním uplatněním nároku na výplatu částečného invalidního důchodu, resp. se odmítá podrobit kontrolní lékařské prohlídce lékařem příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. Od 1. 10. 2004 žalobce neplní další podmínku sociální potřebnosti stanovenou v § 3 odst. 3 písm. a) zákona o sociální potřebnosti, neboť toho dne byl vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání. Krajský úřad dále podotkl, že žalobce odmítá spolupracovat se správním orgánem a cokoliv sdělovat, proto není možné jeho sociální potřebnost a nárok na dávku sociální péče posoudit. V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je provedeno vyloučenými pracovníky, zcela zmatečné, v rozporu se záznamem a důkazy Městského úřadu Zábřeh ze dne 28. 3. 2005. Krajský úřad žalobci opakovaně od 1. 12. 2003 odmítá přiznat sociální pomoc, na krajském soudu je ve stejné věci nevyřízeno na 50 žalob. Krajský úřad porušil práva žalobce zaručená v čl. 30 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušil rovněž ustanovení § 1, § 3, § 6 a § 7 zákona č. 463/1991 Sb. Žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, a žádal o uhrazení majetkové a nemajetkové újmy. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. V doplnění žaloby ze dne 4. 8. 2008 žalobce uvedl, že krajský úřad pouze změnil způsob rozhodnutí ve věci, když výsledek zůstal stejný a krajský úřad nekriticky převzal i závěr, že žalobce není občanem sociálně potřebným. Podle názoru žalobce tento závěr neodpovídá příslušným ustanovením zákona č. 422/2003 Sb. Správní orgán nepostupoval v odvolacím řízení v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu, napadené rozhodnutí nesplňuje ani náležitosti uvedené v § 68 správního řádu, zejména zde chybí vyčerpávající odkaz na podklady, ze kterých správní orgán vycházel, a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Obsahem odvolání žalobce, kromě otázky vyloučení pracovníků, se krajský úřad vůbec nezabýval. Usnesením ze dne 13. 7. 2011, č. j. 38 Cad 15/2005 - 336, Krajský soud v Ostravě ustanovil zástupcem žalobce Mgr. Františka Drlíka, advokáta. Podáním ze dne 1. 12. 2011 žalobce požádal o odročení jednání a přerušení řízení s tím, že v téže věci Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, č. j. 38 Cad 2/2004 - 272, zrušil prvotní rozhodnutí krajského úřadu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně žalobce poznamenal, že uplatňuje hmotněprávní nároky podle nařízení Vlády České republiky k provedení zákona č. 198/1993 Sb. Přípisem ze dne 8. 12. 2011 Krajský soud v Ostravě žalobci sdělil, že jeho návrhu na odročení ústního jednání se nevyhovuje. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, č. j. 38 Cad 15/2005 - 435, žalobu zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, odměnu ustanoveného zástupce určil částkou 5.303 Kč a vyslovil, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud uvedl, že pro zákon č. 482/1991 Sb., který v době vydání napadeného rozhodnutí upravoval sociální potřebnost, je charakteristický důraz na adresnost dávek sociální péče; dávka nemůže být poskytována tomu, kdo ji vzhledem ke svým majetkovým a sociálním poměrům nepotřebuje. Soud se ztotožnil s názorem krajského úřadu, že žalobce neposkytl odpovídající součinnost, neměl snahu prokázat své majetkové poměry, ač byl řádně vyzván a poučen o následku nepředložení požadovaných dokladů. Krajský úřad nepochybil, pokud shodně s orgánem prvního stupně nespolupráci žalobce vyhodnotil jako důvod pro zamítnutí žádosti; podle soudu šlo o důvod dostačující. Správní orgán současně na základě vlastních zjištění bez součinnosti žalobce vyhodnotil jeho majetkové poměry. Soud krajskému úřadu přisvědčil, že žalobce nelze považovat za sociálně potřebného, neboť výplata částečného invalidního důchodu byla zastavena z důvodu nepodrobení se lékařskému vyšetření a z evidence uchazečů o zaměstnání byl žalobce od 1. 10. 2004 vyřazen. Námitce žalobce, že rozhodovali vyloučení pracovníci, soud nepřisvědčil a poukázal na rozhodnutí starosty města Zábřeh ze dne 5. 1. 2005, č. j. P/842/04/SK, jímž byl návrh žalobce na vyloučení všech pracovníků Městského úřadu Zábřeh zamítnut. Soud konstatoval, že zamítnutí žádosti v důsledku nesplnění povinnosti žadatele osvědčit splnění podmínky nároku na dávku a nezájem žadatele zajistit si příjem z jiných systémů sociálního zabezpečení nelze hodnotit jako porušení práv žalobce zaručených Listinou základních práv a svobod, jestliže tyto povinnosti jsou zcela jasně vymezeny v zákoně. K návrhu na uhrazení nemajetkové újmy soud poznamenal, že o takovém návrhu rozhoduje soud v občanském soudním řízení, nikoliv ve správním soudnictví. Soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Návrhu žalobce na odročení jednání soud nevyhověl, neboť žalobce neuvedl žádný závažný důvod pro odročení, a rozhodl bez přítomnosti žalobce, který byl k jednání řádně předvolán. Soud neshledal ani důvod pro přerušení řízení. K námitce podjatosti vznesené zástupcem žalobce při jednání soud poznamenal, že o této námitce již bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. Nao 28/2005 - 26, a žalobce žádný nový konkrétní důvod podjatosti neuvedl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) obtížně čitelnou kasační stížnost ze dne 20. 1. 2012. Bez bližší konkretizace uplatnil kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. a konstatoval, že napadený rozsudek je zmatečný, bludný, provede