4 As 7/2012 — Nejvyšší správní soud

4 As 7/2012- 33 - text 4 As 7/2012 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. J. F., zast. JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou, se sídlem Údolní 61, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Brněnské komunikace a.s., se sídlem Renneská třída 1a, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011, č. j. 29 A 35/2010 – 39, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011, č. j. 29 A 35/2010 – 39, s e z r u š u j e . II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2010, č. j. JMK 110826/2009, sp. zn. S-JMK 110826/2009/OD/Jí, s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2010, č. j. JMK 110826/2009, sp. zn. S-JMK 110826/2009/OD/Jí. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 2. 2010, č. j. JMK 110826/2009, sp. zn. SJMK 110826/2009/OD/Jí, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 5400/OD/MMB/172925/2008-Ro-var. 13, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo podle § 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), zřízeno trvalé věcné břemeno k pozemkům parc. č. 9152/3 a 9155/3, oba katastrální území Židenice, obec Brno, které jsou podle zápisu v katastru nemovitostí, list vlastnictví č. 9521, ve vlastnictví žalobce. Věcné břemeno je věcné povahy a právo jím založené je právem spojeným s vlastnictvím nemovitosti, tj. stavby místní komunikace ve vlastnictví statutárního města Brna, která se na uvedených pozemcích nachází. Věcné břemeno je nezbytné pro výkon vlastnického práva k uvedené místní komunikaci a zahrnuje v sobě právo existence komunikace, provozu na ní, provádění její údržby a oprav. Věcné břemeno se zřizuje podle § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích za jednorázovou náhradu podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyvlastnění“), přičemž konkrétní výše náhrady byla stanovena znaleckým posudkem na 42 240 Kč; náhradu je statutární město Brno jako navrhovatel povinen uhradit žalobci jako vlastníkovi dotčených pozemků a povinnému z věcného břemene do 2 měsíců od právní moci rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že předmětnou stavbou místní komunikace, která se nachází na pozemcích, ohledně kterých bylo věcné břemeno zřízeno, je chodník v lokalitě Pálavské náměstí, Brno – Vinohrady. Zákonné majetkoprávní vypořádání mezi vlastníkem chodníku, kterým je statutární město Brno, a žalobcem jako vlastníkem dotčených pozemků, bylo provedeno v souladu se zvláštní úpravou v § 17 zákona o pozemních komunikacích. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že odkaz na zákon o vyvlastnění v odst. 1 větě první a odst. 3 je veden toliko ohledně realizace nové stavby a stanovení výše jednorázové náhrady za zřízení věcného břemene, přičemž v ostatním § 44 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích odkazuje na subsidiární aplikaci zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). K témuž závěru je třeba dospět rovněž na základě § 1 odst. 2 zákona o vyvlastnění. Věcná příslušnost správního orgánu prvního stupně jako speciálního stavebního úřadu je zakotvena v § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, a správní orgán prvního stupně tedy v tomto řízení nevystupoval jako vyvlastňovací úřad ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Správní orgán prvního stupně proto rovněž nebyl povinen aplikovat § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění, v němž jsou stanoveny náležitosti poučení v rozhodnutí o vyvlastnění. Žalovaný má za to, že se v této věci prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s žalobcem jako vlastníkem pozemku, a i v tomto ohledu tak byly naplněny podmínky pro postup podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, když ve spise je doloženo, že navrhovatel (vyvlastnitel) jako vlastník místní komunikace se prostřednictvím dopisů ze dne 2. 7. 2007, 15. 10. 2007, 20. 3. 2008 a 12. 2. 2009 pokoušel o dohodu s žalobcem a k majetkoprávnímu vypořádání nedošlo ani ve lhůtě, která byla žalobci správním orgánem poskytnuta v období leden-únor 2009. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 16. 4. 2010, ve které navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou podle jeho názoru nezákonná. Ze strany správních orgánů došlo k porušení § 3 zákona o vyvlastnění, neboť žalobce projevil svou vůli jednat o majetkoprávním vypořádání práv k předmětným pozemkům, a to formou nájemní smlouvy, což by bylo zcela v souladu s českým právním řádem. Na straně vyvlastnitele však nebyla vůle a ochota o této variantě jednat a realizovat ji. Žalobce se mimoto domnívá, že pro vedení předmětného správního řízení nebyla dána příslušnost správního orgánu prvního stupně jako vyvlastňovacího úřadu, a to na základě § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění, neboť vyvlastnitelem je v této věci statutární město Brno jako vlastník místní komunikace, a vyvlastňovacím úřadem tak nemohl být Magistrát města Brna jako obecní úřad vyvlastnitele. Na povinnosti aplikovat tuto právní normu nemůže podle žalobce nic změnit, že správní orgán prvního stupně v řízení nevystupoval jako vyvlastňovací úřad podle § 15 odst. 1 zákona o vyvlastnění, nýbrž jako speciální stavební úřad příslušný podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. I v tomto případě je stanovení působnosti vyvlastňovacího úřad omezeno podle § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění; aplikaci tohoto ustanovení nelze odepřít pouze proto, že v § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích není uveden přímý odkaz na zákon o vyvlastnění. Krajský úřad Jihomoravského kraje proto měl provedením vyvlastňovacího řízení pověřit jiný vyvlastňovací úřad působící v jeho správním obvodu. Napadené rozhodnutí rovněž neobsahuje náležitosti uvedené v § 24 odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a), b) a d) zákona o vyvlastnění. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, č. j. 29 A 35/2010 – 39, napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na účet jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 7760 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. V odůvodnění rozsudku krajský soud shledal důvodnou námitku nepříslušnosti správního orgánu prvního stupně jako vyvlastňovacího úřadu. Neztotožnil se s právním názorem žalovaného, že v předmětné věci nelze použít ustanovení § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění. Poukázal na znění § 1 odst. 2 zákona o vyvlastnění a důvodovou zprávu, z níž je zřejmé, že proces vyvlastňovacího řízení podle zákona o vyvlastnění se vztahuje rovněž na veškerá vyvlastnění k účelům podle zvláštních zákonů, ledaže zvláštní zákon obsahuje zvláštní úpravu řízení, jako je tomu v případě zkráceného vyvlastňovacího řízení podle § 45 až 51 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění přitom slouží k zachování objektivity při rozhodování o vyvlastnění. Zákon o vyvlastnění je procesním předpisem, který upravuje obecný procesní postup a podmínky odnětí nebo omezení vlastnického práva pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem, v tomto případě zákonem o pozemních komunikacích. Procesní postup podle zákona o vyvlastnění tedy musí být dodržen i v případě, kdy dochází k omezování vlastnického práva z důvodu upraveného v zákoně o pozemních komunikacích. K témuž závěru je třeba dospět i na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2005, č. j. 7 A 110/2001 – 64. Ve věci tedy v prvním stupni rozhodoval nepříslušný vyvlastňovací úřad a správní orgány obou stupňů pochybily, pokud při svém rozhodování vyloučily působnost zákona o vyvlastnění. Vzhledem k důvodu, pro který došlo ke zrušení rozhodnutí, se soud dalšími žalobními námitkami již nezabýval. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně se žalovaný (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 4. 11. 2011, podanou podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Sou