7 Afs 60/2012 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 60/2012- 25 - text 7 Afs 60/2012 - 34 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: Zásobování teplem s. r. o., se sídlem Svitavská 434/10, Blansko, zastoupena JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava (původně: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 24, Praha 2), v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č. j. 10 A 203/2010 – 43, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně společnost Zásobování teplem, s. r. o. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č. j. 10 A 203/2010 - 43, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, č. j. 10 A 203/2010 - 43, zamítl žalobu společnosti Zásobování teplem, s. r. o., kterou se tato společnost domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 14. 7. 2010, č. j. 062302009/606/10/90.220/Če, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, územního inspektorátu pro Jihomoravský kraj (dále také „správní orgán prvého stupně nebo cenový orgán“), ze dne 14. 5. 2010, č. j. 062302009/902/10/062.104/Rb a současně uvedené prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1.007.728 Kč za porušení cenových předpisů podle § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném pro rok 2007 (dále jen „zákon o cenách“), kterého se měla dopustit tím, že jako prodávající, v rozporu s podmínkami stanovenými pro věcné usměrňování cen podle § 6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách a bodů 1.1 a 3.5 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 9/2004, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „cenové rozhodnutí“), neoprávněně navýšila v roce 2007 v cenové lokalitě CZT Blansko náklady v položce „nájem“ o 509.580,37 Kč bez daně z přidané hodnoty, a v položce „ostatní stálé náklady“ uplatnila neoprávněný náklad za know-how ve výši 450.000 Kč bez daně z přidané hodnoty, čímž získala neoprávněný majetkový prospěch ve výši 1.007.727,76 Kč. Městský soud v Praze s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek sp. zn. 2 As 14/2005, či rozsudek ze dne 16. 11. 2011, č. j. 9 Afs 25/2011 - 100 nebo rozsudek sp. zn 7 A 4/2001), neshledal opodstatněnou námitku prekluze práva uložit žalobkyni pokutu za porušení cenových předpisů, resp. námitku, že měla být správně aplikována lhůta dvouletá podle § 95 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), a nikoliv lhůta podle § 17 odst. 4 zákona o cenách. Je tomu tak proto, že z ust. § 93 odst. 1 energetického zákona vyplývá, že zákon o cenách je vůči energetickému zákonu zákonem speciálním. Ust. § 17 odst. 4 zákona o cenách tedy vylučuje, aby správní orgány při ukládání pokuty vyšly z ust. § 95 odst. 4 energetického zákona. Od 1. 6. 2008 pak § 17 odst. 4 zákona o cenách stanoví, že pokutu lze uložit do 3 let ode dne, kdy se o porušení cenových předpisů cenové kontrolní orgány dozvěděly – nejpozději pak do 5 let ode dne, kdy k porušení došlo. Žalovaný při stanovení pokuty vyšel z tohoto znění zákona, což žalobkyně v žalobě ani nerozporovala. Ust. § 95 odst. 4 energetického zákona se tak na projednávaný případ vůbec nevztahuje, a to ani z hlediska lhůty pro uložení pokuty, ani z hlediska lhůty pro zahájení řízení. Opodstatněná není ani námitka o neoprávněném neuznání nákladů na know-how, které mělo podle smlouvy z 20. 1. 2007, uzavřené se společností KA Contracting ČR s. r. o., spočívat ve spolupráci při provozování zdroje a rozvodů tepla žalobkyní, zejména. formou návrhů na zvýšení efektivity a snížení nákladovosti činností v oblasti provozní, obchodní a administrativní, včetně realizace kontrolingu. Cena při tom byla stanovena dvousložkově: a) paušálem – 450.000 Kč/rok a b) hodinově – v roce 2007 – 170h / á 2.500 = 450.000 Kč. Městský soud s poukazem na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 109/2007 přisvědčil závěru žalovaného, že pro podklad regulované ceny nespadají automaticky veškeré náklady, které poskytovateli služeb a zboží vzniknou, ale jen takové, které jsou „ekonomicky oprávněné“. Tak tomu bylo v této věci v případě hodinové sazby, nikoliv však v případě paušální částky za tutéž práci vykonávanou v hodinové sazbě. Vykazovaná částka 900.000 Kč představuje dvojnásobek ekonomicky odůvodnitelných výdajů (hospodárných). Částka „paušálu“ oproti skutečně poskytnuté ceně za odvedenou práci tak neodpovídá nákladům, které by vynaložil řádný hospodář, a proto byla po právu vyloučena z podkladů pro stanovení regulované ceny (zvláště pak, když dohodnuté fixní ceně neodpovídá žádné protiplnění). Důvodná podle městského soudu není ani námitka, že žalobkyně do svých cen (podkladů pro ně) oprávněně zahrnula veškeré částky hrazeného nájemného. Je tomu tak proto, že ekonomicky oprávněnými náklady při výrobě tepelné energie jsou jen takové náklady, které by vynaložil řádný hospodář. Účelem stanovení horní hranice částky nájemného, kterou je možno zahrnout do ekonomicky oprávněných nákladů (cenovým rozhodnutím č. 4/2007) bylo odstranění neurčitého pojmu z dikce cenového rozhodnutí. Toto rozhodnutí tak nově od roku 2007 jednoznačně stanovilo maximální částku, kterou by na nájemné vynaložil řádný hospodář. Nad tuto hranici pak jde o náklady vynaložené nehospodárně. Přesahuje-li tedy nájemné tuto cenu, jde o výši neúměrnou a zbytečně vysokou. V projednávané věci žalobkyně v roce 2007 uzavřela nájemní smlouvy, které tuto (později stanovenou hranici) přesahovalo. Pro rok 2007 tedy postačilo pro posouzení oprávněnosti vyjít z novelizovaného a v roce 2007 nově účinného cenového rozhodnutí, které stanovilo fixní částky nájemného, jež bylo v tomto roce možné zahrnout do „Stálých ekonomicky oprávněných nákladů“ regulované ceny tepelné energie. Pro posouzení jejich oprávněnosti tedy stačilo prosté porovnání a poukaz na účinné cenové rozhodnutí (pro dřívější období by bylo třeba tento závěr o neoprávněnosti podpořit důkazy – např. znaleckým posudkem). Pokud pak na kalkulaci roku 2007 bylo aplikováno cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, novelizované 10. 9. 2007, nejedná se o přímou retroaktivitu (stran nájemného). Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opírá o ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka především namítá, že městský soud nesprávně aplikoval ust. § 17 odst. 4 zákona o cenách namísto ust. § 95 odst. 4 energetického zákona, který je zákonem speciálním k zákonu o cenách, a nikoli naopak, jak dovozuje chybně správní soud a žalovaný. Rozsudek městského soudu je také z části nepřezkoumatelný a věcně nesprávný, pokud jde o závěr stran neoprávněnosti do ceny za teplo zahrnutých částek nákladů za pořízení a využití know-how v částce 450.000 Kč. Tato částka vyjadřuje fixní část ceny za know-how. Jeho nepřezkoumatelnost je pak dána tím, že správní soud dostatečně neuvedl a nerozvedl, proč nepovažuje fixní částku za oprávněnou a že je cena neúměrná. K tomu by byl městský soud oprávněn pouze po provedeném dokazování, a to znaleckým posudkem, které však prováděno nebylo. Zcela nesprávná je i úvaha městského soudu, podle níž není sjednané nájemné ekonomicky oprávněné, neboť cenové rozhodnutí v tomto směru stanoví maximální částku, kterou by na nájemné vynaložil řádný hospodář. Cenové rozhodnutí totiž váže výši nájemného výhradně na množství vyrobené tepelné energie v daném roce (v jednotkách Kč/GJ) a vůbec nebere v úvahu investiční náklady vynaložené na pořízení dané technologie, dobu odepisování, úroky z financování a další náklady, které musel vlastník technologie vynaložit na jejich pořízení – a které se zcela logicky a oprávněně promítají do sjednaného nájemného. Opírá se při tom o ust. § 2 odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o cenách (č. 580/1990 Sb.), podle kterého se pro účely regulace cen pomocí úředně stanovených cen nebo věcného usměrňování cen za ekonomicky oprávněné náklady považují náklady na pořízení odpovídajícího množství přímého materiálu, mzdové a ostatní osobní náklady odpovídající platnému systému regulace mezd, technologicky nezbytné ostatní přímé a nepřímé náklady a náklady oběhu; při posuzování ekonomicky oprávněných nákladů se vychází z dlouhodobě obvyklé úrovně těchto