1 Afs 107/2012 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 107/2012- 36 - text 1 Afs 107/2012 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. B., zastoupený JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2009, č. j. 4849/09-1100-500331, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2012, č. j. 15 Af 87/2010 - 106, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Na základě provedené kontroly daně z příjmů fyzických osob za rok 2005 zahájené dne 6. 3. 2008, doměřil Finanční úřad v Litoměřicích dodatečným platebním výměrem ze dne 24. 9. 2008, č. j. 94012/08/196911/6670, žalobci na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 daň ve výši 1.715.176 Kč. Odvolání žalobce proti tomuto platebnímu výměru Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 22. 5. 2009, č. j. 4849/091100500331, zamítlo. [2] Proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem brojil žalobce žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem; ten rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 15 Ca 109/2009 - 25, rozhodnutí finančních orgánů obou stupňů zrušil a věc vrátil finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem byl zmiňovaný rozsudek krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 Afs 56/2010  66, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č. j. 15 Af 87/2010 - 81, žalobu zamítl. Tento druhý rozsudek krajského soudu byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 1 Afs 21/2012 - 35, zrušen pro nepřezkoumatelnost. Poté krajský soud v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 10. 12. 2012, č. j. 15 Af 87/2010 - 106, žalobu zamítl. Konstatoval, že vlastnické právo k zásobám přešlo na společnost BUNEK s. r. o. dnem jejího vzniku, tedy počátkem dne 1. 1. 2005 [§ 60 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „obchodní zákoník“)]. Dne 31. 12. 2004 byly předmětné zásoby v podílovém spoluvlastnictví žalobce a V. N., proto žalobce správně evidoval tyto zásoby na konci roku 2004 v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2004. Podle krajského soudu žalobce pozbyl vlastnické právo k zásobám „až“ ke dni 1. 1. 2005, neboť až tohoto dne mohlo dojít k převodu zásob na společnost BUNEK s. r. o. Pozbytí žalobcova práva k zásobám a jejich nabytí společností BUNEK s. r. o. spadá v jeden časový moment. Žalobce byl proto povinen o výši předmětných zásob upravit v souladu s § 5 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), základ daně z příjmů fyzických osob za rok 2005, protože předtím si je uplatnil v daňových výdajích ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Soud tedy neshledal důvodnou námitku porušení § 24 odst. 1 a § 5 zákona o daních z příjmů. II. Kasační stížnost [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. [4] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho tvrzením o zcizení vlastnického práva koncem dne 31. 12. 2004 a nabytí práva společností BUNEK s. r. o. počátkem dne 1. 1. 2005. Podle stěžovatele krajský soud ani ve svém třetím rozsudku přezkoumatelným způsobem nevysvětlil, proč je výklad stěžovatele mylný. Závěry krajského soudu, že pozbytí práva žalobcem a nabytí práva společností BUNEK s. r. o. spadá v jeden okamžik, nijak nevyvrací závěry žalobce, že konec kalendářního dne 31. 12. 2004 je totožný s počátkem dne 1. 1. 2005, což stěžovatel zobrazil na časové ose předložené krajskému soudu při ústním jednání. [5] Závěry krajského soudu o pozbytí práva stěžovatelem dne 1. 1. 2005 odporují jinému závěru krajského soudu, že žalobce měl povinnost vykazovat předmětné zásoby v daňovém přiznání za rok 2004 a měl povinnost vykázat je ve shodné výši i v daňovém přiznání za rok 2005 (na počátku zdaňovacího období). Z rozsudku soudu není seznatelná úvaha, k jakému časovému okamžiku dne 1. 1. 2005 stěžovatel pozbyl své vlastnické právo k zásobám. Krajský soud rovněž dostatečně nevysvětlil, jakým způsobem má být přechod práva vykazován v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2004 a 2005. [6] Nesprávné posouzení právní otázky pak podle stěžovatele spočívá v posouzení okamžiku zcizení vlastnického práva stěžovatele k zásobám. Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem, že vlastnické právo k zásobám přešlo na společnost BUNEK s. r. o. počátkem dne 1. 1. 2005 a že tímto dnem současně stěžovatel své vlastnické právo k zásobám pozbyl. Podle jeho názoru k porušení § 5 odst. 6 zákona o daních z příjmů v projednávaném případě nedošlo. [7] Stěžovatel se domnívá, že on pozbyl vlastnické právo k zásobám již dne 25. 11. 2004, tj. ke dni uzavření společenské smlouvy o založení obchodní společnosti BUNEK s. r. o. Ustanovení § 5 odst. 6 zákona o daních z příjmů tak bylo porušeno již v listopadu 2004, kdy byl naplněn právní důvod pro převod vlastnického práva, nikoliv až skutečným převedením zásob na společnost. Okamžikem uzavření společenské smlouvy byl stěžovatel zavázán převést vlastnické právo k zásobám na nově vznikající společnost a již v tomto okamžiku byl § 5 odst. 6 zákona o daních z příjmů porušen. Rozhodující byl tedy závazek stěžovatele zcizit předmětné zásoby, nikoliv až vlastní převod těchto zásob na společnost BUNEK s. r. o. [8] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti [9] Odvolací finanční ředitelství (žalovaný) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejprve upozornilo, že s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, na něj přešlo procesní nástupnictví a stalo se žalovaným. Poté žalovaný popsal dosavadní průběh řízení. Správce daně vycházel z toho, že společnost BUNEK s. r. o. byla zapsána do obchodního rejstříku dne 1. 1. 2005; počátkem tohoto dne společnost podle § 62 odst. 1 obchodního zákoníku vznikla. Téhož dne také na společnost přešlo vlastnické k právo k zásobám, které do společnosti jako nepeněžitý vklad vložil stěžovatel. V důsledku tohoto postupu stěžovatel uplatněné výdaje ve výši 5.344.532,40 Kč nevynaložil na dosažení, zajištění a udržení svých příjmů, čímž porušil § 24 odst. 1 a § 5 odst. 6 zákona o daních z příjmů, jelikož v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2005 neupravil rozdíl mezi příjmy a výdaji o výdaje, u nichž nedodržel podmínky pro jejich uplatnění dle § 24 odst. 1 zákona. [10] Žalovaný poznamenal, že stěžovatel v průběhu celého řízení setrvával na názoru, že pozbyl předmětné zásoby ze svého majetku v roce 2004 a že za toto zdaňovací období mu daň již nemůže být doměřena, neboť za zmíněné daňové období správce daně kontrolu neprováděl. Žalovaný je nicméně přesvědčen, že k prekluzi práva stanovit daň nedošlo, neboť stěžovatel své vlastnické právo k zásobám pozbyl až v roce 2005. Pro úplnost odkázal na vyjádření Finančního ředitelství v Ústí nad Labem k podané žalobě a na napadený rozsudek krajského soudu, s jehož závěry se ztotožnil. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. K osobě žalovaného soud podotýká, že k 31. 12. 2012 zanikly finanční ředitelství a finanční úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a jejich působnost převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. V souladu s § 19 odst. 1, § 20 odst. 1 a 2 a § 7 písm. a) posledně zmiňovaného zákona ve spojení s § 114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,