1 Afs 108/2012 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 108/2012- 36 - text 1 Afs 108/2012 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. N., zastoupen JUDr. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2009, čj. 4850/09-1100-500331, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2012, čj. 15 Af 76/2010 – 106, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Finanční úřad v Litoměřicích (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobci dodatečným platebním výměrem ze dne 24. 9. 2008, čj. 94013/08/196911/6537, daň z příjmů fyzických osob za rok 2005 ve výši 1.133.716 Kč. Odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítlo. [2] Rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, čj. 15 Ca 108/2009 – 25, krajský soud zrušil dodatečný platební výměr správce daně i rozhodnutí finančního ředitelství pro nezákonnost z důvodu marného uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření daně. Ke kasační stížnosti finančního ředitelství toto rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 5. 8. 2010, čj. 1 Afs 57/2010 – 66, a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozsudkem 21. 12. 2011, čj. 15 Af 76/2010 – 82, žalobu zamítl. Tento rozsudek však Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, čj. 1 Afs 20/2012 – 37, opět zrušil, a to tentokrát z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatečném zdůvodnění závěru, že žalobce své vlastnické právo pozbyl dne 1. 1. 2005. II. Shrnutí argumentace napadeného rozsudku krajského soudu [3] V nyní přezkoumávaném rozsudku krajského soudu, označeném v záhlaví, soud opět žalobu zamítl pro její nedůvodnost. [4] Podle soudu je nepochybné, že vlastnické právo k předmětným zásobám přešlo převodem na společnost BUNEK s.r.o. dnem jejího vzniku, tj. dnem 1. 1. 2005. Dne 31. 12. 2004, a to včetně konce tohoto dne byly předmětné zásoby v podílovém spoluvlastnictví žalobce a pana V. B., a proto postup, kdy žalobce tyto zásoby evidoval na konci roku v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2004, byl správný. Soud argumentoval tím, že až ke dni 1. 1. 2005, kdy došlo k zápisu společnosti BUNEK s.ro. do obchodního rejstříku, a tedy jejímu vzniku, žalobce pozbyl k dotčeným zásobám vlastnické právo, jež plynule přešlo na společnost BUNEK s.r.o. Jedná se o tzv. odvozené (derivativní) nabytí vlastnického práva od předchozího vlastníka, k němuž došlo na základě společenské smlouvy o založení této obchodní společnosti ze dne 25. 11. 2004, jež představuje důvod převodu vlastnictví, přičemž právní způsob nabytí vlastnictví představuje následný zápis společnosti do obchodního rejstříku. Pozbytí žalobcova vlastnického práva k předmětným zásobám a jejich nabytí společností BUNEK s.r.o. tedy spadá v jeden okamžik, který nastal dne 1. 1. 2005 a nelze jej rozdělovat na dva časové momenty. Proto je lichá námitka žalobce, že k přechodu vlastnického práva k dotyčným zásobám došlo již ve 24.00 hodin dne 31. 12. 2004, zatímco k jejich nabytí společností Bunek s.r.o. došlo až v 00.00 hodin dne 1. 1. 2005. [5] Soud proto uzavřel, že žalobce byl povinen o výši předmětných zásob upravit základ daně z příjmů fyzických osob ve smyslu § 5 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, za rok 2005, protože před tím si je uplatnil v daňových výdajích v rozporu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. III. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) obsáhlou kasační stížnost, a to z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a nezákonnosti [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel nejprve namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho tvrzením o zcizení vlastnického práva koncem kalendářního dne, tedy koncem 31. 12. 2004 zdaňovacího období roku 2004, a nabytí takového práva počátkem následujícího kalendářního dne, tedy počátkem dne 1. 1. 2005 zdaňovacího období roku 2005. Rozhodným okamžikem pro zcizení vlastnického práva je totiž podle stěžovatele konec kalendářního dne 31. 12. 2004 a pro nabytí počátek kalendářního dne 1. 1. 2005. Krajský soud však neuvedl, z jakého důvodu považuje výklad stěžovatele za lichý, mylný či vyvrácený. Stěžovatel navíc upozornil, že sám vždy tvrdil, že se jedná o jeden rozhodný okamžik (tj. že konec dne 31. 12. 2004 je stejným okamžikem jako počátek dne 1. 1. 2005), a nikoliv že by rozděloval přechod vlastnického práva na dva okamžiky, jak uvádí v napadeném rozsudku krajský soud. Soud však neuvedl žádnou úvahu, která by osvědčovala jeho závěr, že stěžovatel pozbyl vlastnické právo dne 1. 1. 2005. [8] Podle stěžovatele byl závěr krajského soudu o pozbytí jeho vlastnického práva dne 1. 1. 2005 v rozporu s dalším závěrem soudu, a totiž, že žalobce měl povinnost dotyčné zásoby vykazovat v daňovém přiznání za rok 2004 a ve shodné výši měl povinnost je vykázat i v roce 2005. Stěžovatel uvedl, že z rozsudku krajského soudu není zřejmé, jak se soud vypořádal s žalobním tvrzením o přechodu vlastnického práva ve vztahu k vykazování v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2004 a 2005. [9] Dalším důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu je podle stěžovatele nesprávné posouzení právní otázky okamžiku zcizení vlastnického práva stěžovatele. Soud totiž dospěl k závěru, že ke zcizení vlastnického práva k předmětným zásobám došlo ve zdaňovacím období roku 2005. Z rozhodnutí soudu není seznatelné, zda k pozbytí práva došlo na konci nebo na začátku dne 1. 1. 2005, přičemž podle stěžovatele dochází k nabytí na začátku dne a pozbytí na konci dne. [10] Dále stěžovatel brojil proti závěru soudu, že k porušení zákonných podmínek ve smyslu § 5 odst. 6 zákona o daních z příjmů ze strany stěžovatele nedošlo již v listopadu 2004, a to naplněním právního důvodu pro přechod vlastnického práva k předmětným zásobám v důsledku uzavření společenské smlouvy založení společnosti BUNEK s.r.o. ze dne 25. 11. 2004, ale až 1. 1. 2005, tj. dnem vzniku společnosti. Stěžovatel se naopak domníval, že k porušení uvedeného ustanovení zákona o daních z příjmů došlo již naplněním právního důvodu pro převod vlastnického práva; závazný pro porušení uvedeného ustanovení je totiž již závazek předmětné zásoby zcizit, nikoliv až vlastní převod těchto zásob na společnost. [11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poznamenal, že závěry uvedené již v rozsudku čj. 15 Af 76/2010 – 82 byly v nyní napadeném rozsudku krajským soudem toliko precizovány ohledně nedodržení podmínek ze strany stěžovatele pro uplatnění výdajů (zásob) jako výdajů daňových ve zdaňovacím období roku 2005. Žalovaný se domnívá, že rozhodnutí finančního ředitelství je v souladu se zákonem, jak posoudil i krajský soud. Navrhuje proto, aby Nejvyšším správní soud kasační stížnost zamítl. IV. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. [13] K osobě žalovaného soud podotýká, že k 31. 12. 2012 zanikly finanční ředitelství a finanční úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a jejich působnost převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. V souladu s § 19 odst. 1, § 20 odst. 1 a 2 a § 7 písm. a) posledně zmiňovaného zákona ve spojení s § 114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přešla působnost Finančního ředitelství v Ústí nad Labem jako orgánu rozhodujícího o odvoláních proti rozhodnutím finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství. Za žalovaného je proto třeba považovat v souladu s § 69 s. ř. s. právě Odvolací finanční ředitelství. [14] Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti, které jsou podstatné pro posouzení věci. Stěžovatel společně s panem V. B. uzavřeli dne 25. 11. 2004 společenskou smlouvu o založení společnosti BUNEK s.r.o. V této společenské smlouvě také sjednali, že pan V. B. vkládá do společnosti nepeněžitý vklad, část podniku „V. B.“, kt