1 Afs 81/2013 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 81/2013- 35 - text 1 Afs 81/2013 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: BIOFERM – lihovar Kolín, a. s., se sídlem Havlíčkova 140, Kolín, zastoupené JUDr. Blankou Faltýnkovou, advokátkou se sídlem náměstí Winstona Churchilla 1800/2, Praha 3, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, ve věci žaloby proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 1. 6. 2010, čj. 2856-3/2010-1701-21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, čj. 7 Af 32/2010 - 50, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, čj. 7 Af 32/2010 - 50, s e z r u š u j e. II. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 1. 6. 2010, čj. 28563/2010170121, s e o d m í t á. III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Stěžovatelka je držitelem platného povolení k provozování daňového skladu na vybrané výrobky „líh“ a „minerální oleje“. Ke dni 1. 1. 2004 byl na její daňový sklad zaveden stálý daňový dozor ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Celní úřad Kolín (dále jen „celní úřad“) dne 8. 9. 2009 stěžovatelce sdělil, že zahajuje řízení o zrušení stálého daňového dozoru nad daňovým skladem stěžovatelky, neboť jsou v současné době přehodnocována původní rozhodnutí. Posléze však celní úřad rozhodnutím ze dne 23. 12. 2009, čj. 28942/2009-177500-024, zastavil řízení o odejmutí stálého daňového dozoru a ukončení činnosti podle § 78 odst. 2 zákona o spotřebních daních a § 27 odst. 1 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítlo Celní ředitelství Praha rozhodnutím označeným v záhlaví. [2] Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu k městskému soudu. Městský soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. S ohledem na zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, kterým byla všechna celní ředitelství zrušena a jejich působnost přešla na Generální ředitelství cel jako na jediný orgán příslušný k rozhodování o řádných opravných prostředcích, jednal soud jako s žalovaným s Generálním ředitelstvím cel. II. Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) s rozsudkem nesouhlasila a napadla jej včasnou kasační stížností podanou z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [4] V kasační stížnosti stěžovatelka polemizuje s několika závěry městského soudu. Obecně namítá, že městský soud se řádně nezabýval její argumentací ohledně zákonnosti zahájení řízení před správním orgánem I. stupně, jakož i jeho zastavení. Městský soud se zde dle jejího názoru nedostatečně vypořádal s argumentací stěžovatelky, pouze kopíruje rozhodnutí NSS a znění příslušných zákonů, aniž by z toho bylo možno dovodit závěr, ke kterému dospěl. V důsledku toho prý věc nesprávně právně posoudil. Dále stěžovatelka upozorňuje na obdobné vady rozsudku městského soudu ve vztahu k námitce chybějících náležitostí rozhodnutí správního orgánu. Městský soud se v této otázce opět údajně nedostatečně zabýval její argumentací. [5] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem městského soudu o tom, že žádná ze žalobních námitek nesměřuje ke zkrácení práv stěžovatelky ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Zkrácení práv prý stěžovatelka tvrdila v posledním odstavci části I žaloby a v části IV Ad. 1), poslední odstavec žaloby. V této souvislosti dále městskému soudu vytýká vady řízení obecným tvrzením, že došlo k porušení § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Městský soud uvedl v rozsudku, že byť se v řízení mohly vyskytnout nějaké vady, s ohledem na zastavení řízení případné vady, o kterých soud nespekuluje, odpadly. Stěžovatelka setrvává na názoru, že v žalobě namítala zásadní vady řízení, v důsledku kterých došlo k výraznému a závažnému zkrácení jejích procesních práv a městský soud se jimi nezabýval a nezkoumal zákonnost rozhodnutí ani řízení, které předcházelo jeho vydání. Založení, změnu či zrušení práv a povinností je dle stěžovatelky nutno posuzovat tak, že jde i o úkony, které by založení, změnu, zrušení, či závazné určení práv a povinností mohly přivodit, pokud by je správce daně vydal v souladu s tím, čeho se stěžovatelka domáhala, a to je zrušení rozhodnutí. [6] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 4. 10. 2013 s námitkami stěžovatelky neztotožnil. V případě námitky existence zásahu do subjektivních práv stěžovatelky se žalovaný zcela ztotožnil s městským soudem, neboť uvedenými rozhodnutími nebylo a ani nemohlo být do jejích práv zasaženo. Rozhodnutí vydaná ve správním řízení byla totiž zcela ve prospěch stěžovatelky a stav ve věci zůstal naprosto stejný. Za této situace žalovaný podotkl, že mu není zřejmé, jakého stavu by stěžovatelka tímto svým postupem chtěla ve skutečnosti docílit. Jakkoliv mohl městský soud tyto své úvahy rozvést podrobněji, žalovaný nepovažuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Žalovaný navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl. III. Právní názor Nejvyššího správního soudu [8] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); vady, jimiž se musí zabývat i bez návrhu, stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila. [9] Kasační stížnost je důvodná. [10] Stěžovatelka v kasační stížnosti především opakovaně namítla, že rozsudek městského soudu je v několika ohledech nepřezkoumatelný. Zdejší soud tuto námitku přezkoumal jako první [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. [11] Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. To prakticky znamená např. situaci, kdy by se městský soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body, z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho nosné důvody anebo by tyto důvody neměly oporu ve výsledcích provedeného řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2013, čj. 9 As 117/2012 - 35). Právě tímto směrem, zdá se, stěžovatelka argumentuje. Ke kasaci rozhodnutí krajského soudu by však měl Nejvyšší správní soud přistoupit „teprve tehdy, nelze-li jeho nesrozumitelnost jinak než kasací odstranit, tzn., nelze-li nesrozumitelnost rozsudku odstranit výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu a účastníků řízení.“ (viz rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013 – 25). Jak uvedl Ústavní soud, „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), M. CAMBELL & SONS LIMITED, bod 68; srov. obdobně též rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 47/2012 – 58, ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012 – 50, SAFINA, a. s., bod 21 nebo ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 36/2013 - 30, SOLARPARK gama a. s., bod 41]. [12] Městský soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že žádná z námitek stěžovatelky se netýká zkrácení jejích práv ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Uvedl, že v daném řízení stěžovatelce nebyl odňat stálý daňový dozor nad příslušným skladem lihovin, neboť odpadly důvody takové řízení vést. Z toho vyplývá, že o věci nebylo rozhodováno meritorně a tudíž nebylo ani zasaženo do subjektivních práv stěžovatelky. Pokud by se i vyskytly určité procesní vady řízení před správním orgánem, zastavením takového řízení, tj. odstoupením od věcného rozhodnutí ve věci, byly tyto vady zhojeny. [13] Z uvedených závěrů městského soudu zcela jasně vyplývá, z jakého skutkového stavu při svých úvahách vycházel a jak o nich posoudil. Byť by bylo jistě logičtější zabývat se právě touto pro věc klíčovou otázkou (dotčení subjektivních práv stěžovatelky) hned na začátku odůvodnění rozsudku, nelze jiný postup považovat za vadu, která by způsobovala nezákonnost napadeného rozsudku; formální úprava odůvodnění rozhodnutí soudů je v zásadě v jeho dispozici a zákon v tomto směru klade důraz pouze na přezkoumatelnost závěrů soudů. Těmto požadavkům, jak bylo již řečeno, napadený rozsudek vyhověl. Námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná. [14] Nejvyšší správní soud nicméně dále zvážil, zda úkon žalovaného, který stěžovatelka napadla žalobou, je vůbec rozhodnutím. Jen takový úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), l