2 Afs 24/2005 — Nejvyšší správní soud

1 Ans 9/2013- 39 - text 1 Ans 9/2013 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: M. N., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 8 A 101/2012 - 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce požádal dne 30. 11. 2010 na Velvyslanectví České republiky v Kodani o udělení víza k pobytu nad 90 dnů. Dne 11. 2. 2011 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodlo o neudělení víza, neboť byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec po skončení pobytu stanoveného vízem neopustí území nebo že vízum hodlá zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o udělení víza [§ 56 odst. 1 písm. i) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2010]. Důvody neudělení dlouhodobého víza byly žalobci sděleny 27. 7. 2011 Velvyslanectvím České republiky v Berlíně. [2] Dne 8. 8. 2011 podal žalobce na Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza podle § 56 odst. 4 ve spojení s § 180e odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Následně dne 3. 10. 2011 uplatnil žalobce u žalované návrh na opatření proti nečinnosti ve věci žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. K této žádosti žalovaná sdělila, že žádost o nové posouzení důvodů dosud neobdržela. Vyzvala proto příslušný správní orgán (odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra) k postoupení žádosti a příslušného spisového materiálu. [3] Následně dne 1. 8. 2012 podal žalobce k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Domáhal se, aby soud žalované uložil vydat ve věci rozhodnutí v soudem stanovené lhůtě a stanovil jí povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 8 A 101/2012 - 31, podané žalobě vyhověl. Prvým výrokem stanovil žalované povinnost rozhodnout o žádosti žalobce o nové posouzení neudělení dlouhodobého víza ze dne 8. 8. 2011 do třiceti dnů od právní moci rozsudku, druhým výrokem uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení. II. Kasační stížnost a vyjádření k ní [4] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností namítajíc, že jsou dány důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. [5] Rozsudek městského soudu obsahuje podle stěžovatelky řadu formálních nedostatků, které svědčí o tom, že se soud dostatečně neseznámil se správním spisem. Soud nesprávně uvedl, že žádost byla podána na Velvyslanectví České republiky v Berlíně, byla však podána na velvyslanectví v Kodani. Nesprávný je rovněž závěr soudu, že žádost byla zamítnuta dne 27. 7. 2011, neboť zamítnuta byla již 11. 2. 2011, což jednoznačně vyplývá ze spisového materiálu. Soud dále chybně uvedl, na základě jakého ustanovení bylo rozhodnuto o neudělení víza. [6] Kromě zmiňovaných formálních vad městský soud vůbec nereagoval na argumentaci žalované obsaženou ve vyjádření k žalobě, že ustanovení § 180e odst. 7 se vztahuje pouze na žádosti o dlouhodobé vízum podané po 1. 1. 2011. K tomuto dni nabyl účinnosti zákon č. 427/2010 Sb., který institut nového posouzení důvodů pro neudělení víza zavedl. Stěžovatelka tak podle přechodného ustanovení § 183 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neměla oprávnění posuzovat soulad důvodů neudělení dlouhodobého víza s důvody uvedenými v § 56 zákona o pobytu cizinců. V době zahájení řízení o žádosti o udělení víza (30. 11. 2010) nebyl proti rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza žádný opravný prostředek. Po 1. 1. 2011 již zákonodárce takovou možnost připustil podáním žádosti dle § 180e zákona, jehož výsledkem je úkon podle části čtvrté správního řádu, tedy sdělení o novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. S těmito argumenty stěžovatelky se soud ve svém rozsudku absolutně nevypořádal. [7] Podle stěžovatelky je rozsudek městského soudu nezákonný a není v něm uveden konkrétní důvod pro jeho vydání. Městský soud v něm ocitoval dvě ustanovení zákona o pobytu cizinců bez komplexní znalosti tohoto zákona a jeho přechodných ustanovení. Dále stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Ans 5/2011 - 221, podle něhož sdělení důvodů neudělení dlouhodobého víza nelze považovat za vlastní rozhodnutí o neudělení víza, ale za úkon správního orgánu následující po rozhodnutí o neudělení víza. Provedení tohoto úkonu se tak nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 s. ř. s. Městský soud tak měl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. [8] Na základě skutečností výše uvedených se stěžovatelka domnívá, že rozsudek městského soudu je nezákonný. Tím pádem je nezákonný i výrok soudu o náhradě nákladů řízení. Pokud by důvod úspěšnosti žalobce v předcházejícím řízení v důsledku zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu odpadl, byla by zasažena ekonomická efektivita řízení a vznikla by nepřijatelná a zbytečná finanční zátěž Ministerstva vnitra jako správního orgánu. Proto stěžovatelka navrhla přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s. [9] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [10] Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil, pouze vyčíslil požadovanou náhradu nákladů řízení a sdělil soudu, že trvá na nařízení jednání ve věci. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Před hodnocením věci samé se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů [důvodů podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné tehdy „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy „jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz). Nedostatkem důvodů pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. [14] Městský soud v napadeném rozsudku dovodil povinnost stěžovatelky rozhodnout o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza s odkazem na § 180e odst. 7 ve spojení s § 56 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Dále na stranách 3 a 4 svého rozsudku konstatoval, že od 1. 1. 2011 byl přezkum správních rozhodnutí o neudělení víza svěřen žalované. Byla-li tedy žalobcem dne 8. 8. 2011 podána žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza a žalovaná o ní ke dni rozhodnutí městského soudu nerozhodla, shledal městský soud návrh žalobce důvodný a uložil stěžovatelce povinnost vydat rozhodnutí. Je sice pravdou, že městský soud ve svém rozsudku výslovně nereagoval na argumentaci stěžovatelky, že s ohledem na přechodné ustanovení stěžovatelka n