2 Afs 8/2013 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 8/2013- 53 - text 2 Afs 8/2013 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem Havlišova 15, Brno, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 (dříve: Celní ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, Brno), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 30 Af 178/2011 – 21, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Předmět řízení [1.] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobami u Krajského soudu v Brně domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2804-148/2011-010100-21 a č. j. 2804-218/2011-010100-21, kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebním výměrům Celního úřadu Břeclav ze dne 24. 11. 2010, č. j. 25582-147/2010-021100-021 a č. j. 25582-217/2010-021100-021. Uvedenými platebními výměry celní úřad stěžovateli za dovezené zboží vyměřil clo, spotřební daň a DPH v celkové výši 421 740 Kč a 370 331 Kč. Žalovaný se ztotožnil se závěrem celního úřadu, že celní dluh vznikl dne 14. 10. 2003 a dne 5. 12. 2003 v důsledku odnětí zboží celnímu dohledu, přičemž stěžovatel ve funkci referenta obchodního zboží na celním úřadě se svým jednáním (vědomé odnětí zboží celnímu dohledu a nezaplacení cla, DPH i spotřební daně) podílel na tom, že došlo dle ust. § 240 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v tehdy platném znění (dále jen „celní zákon“) ke vzniku celního dluhu. Takto se stěžovatel stal společným a nerozdílným dlužníkem ve smyslu § 240 odst. 3 písm. b) celního zákona. Ostatně i za toto jednání byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 39 T 10/2005-9474, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 To 85/2007-10646, shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění, a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) trestního zákona, za což byl odsouzen podle § 148 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně. [2.] V žalobách podaných proti těmto rozhodnutím stěžovatel shodně namítal, že byl nesprávně aplikován § 268 odst. 3 celního zákona a v jeho případě nemohlo dojít k přetržení běhu prekluzivní lhůty pro vyměření cla. Dále namítal nepřezkoumatelnost uvedených rozhodnutí celních orgánů, jejich vnitřní rozpornost, nesrozumitelnost a také jejich protizákonnost, a to ve vztahu k vyměření spotřební daně, DPH i cla. V neposlední řadě nesouhlasil se způsobem, jakým byl zjišťován skutkový stav. [3.] Krajský soud v Brně nejdříve usnesením ze dne 20. 11. 2012, č. j. 30 Af 178/2011 – 10 řízení zahájená na základě uvedených žalob stěžovatele spojil ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn. 30 Af 178/2011. V následně vydaném rozsudku žalobní námitky stěžovatele neshledal důvodnými, a proto žaloby podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodné (výroky I. a II.). Krajský soud se tak ztotožnil s názorem celních orgánů, že nedošlo k prekluzi celního dluhu, neboť podle ust. § 268 odst. 4 celního zákona lhůty pro vyměření částky cla a její zapsání do evidence neplatí v případě, kdy tak nemohlo být učiněno v důsledku jednání majícího znaky trestného činu, přičemž stěžovatel byl za předmětné jednání již pravomocně odsouzen. Stejně tak neshledal důvodnými námitky nepřezkoumatelnosti, nesrozumitelnosti a protizákonnosti napadených rozhodnutí i postupu při zjišťování skutkového stavu, když dovodil, že žalovaný se řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami (včetně námitky podjatosti). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4.] Stěžovatel v obsáhlé kasační stížnosti (doplněné podáním ze dne 10. 3. 2013) směřující proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně uplatňuje důvody obsažené v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [5.] Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] stěžovatel spatřoval zejména v posouzení klíčové otázky prekluze vyměřeného cla a daní a posouzení podmínek běhu či přetržení prekluzivní lhůty. Stěžovatel se neztotožňuje s právním názorem celních orgánů a krajského soudu ve věci samé, tj. že v jeho případě došlo k přetržení běhu prekluzivní lhůty a nedošlo tedy k marnému uplynutí prekluzivní lhůty. Uvedený právní názor stěžovatel považuje za věcně nesprávný a také za zcela nepřezkoumatelný, a proto v kasační stížnosti podrobně polemizuje jak s argumentací předestřenou v odvodněních (nesprávná aplikace i výklad příslušných ustanovení celního zákona), tak i se způsobem dokazování a hodnocení skutkového stavu ze strany krajského soudu, když např. neodůvodnil, proč neprovedl veškeré stěžovatelem navrhované důkazy k doplnění skutkových zjištění. Nešlo přitom jen o důkazy, které byly provedeny již v daňovém řízení (např. výpověď svědka Z.). [6.] Vedle výše uvedeného stěžovatel namítané vady řízení [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], resp. nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu z důvodu jeho nesrozumitelnosti a nedostatků v odůvodnění [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], spatřuje především ve způsobu, jakým krajský soud sám posoudil žalobní námitky stěžovatele nebo vyhodnotil způsob posouzení odvolacích námitek ze strany žalovaného, a to především ve vztahu k podané námitce podjatosti, porušení příslušných ustanovení Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod a rovněž k (ne)uplatnění zásady in dubio mitius na jeho případ. [7.] Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V závěru svého podání stěžovatel dal Nejvyššímu správnímu soudu na zvážení, aby přerušil řízení o kasační stížnosti a podal předběžnou otázku k Evropskému soudnímu dvoru (Soudnímu dvoru EU – pozn.) ohledně souladu § 268 odst. 4 celního zákona s komunitárním právem. [8.] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s právním závěrem Krajského soudu v Brně i se způsobem, jakým se vypořádal s žalobními námitkami stěžovatele, které se do značné míry shodují s nyní předestřenými kasačními námitkami, a proto kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Konkrétněji se žalovaný vyjádřil pouze k „některým podstatným aspektům procesního postupu při namítané podjatosti a posouzení prekluze pro vyměření celního dluhu“, přičemž v prvním případě znovu zdůraznil důvody, které jej vedly k odmítnutí podané námitky podjatosti, v druhém případě pak reagoval na polemiku stěžovatele ohledně nesprávné aplikace § 268 odst. 3 celního zákona a konstatoval, že „krajský soud dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro uplatnění ust. § 268 odst. 4 celního zákona, avšak konstatoval i splnění podmínek pro aplikaci ust. § 268 odst. 3 celního zákona. (...) při aplikaci § 268 celního zákona je nutno postupovat v posloupnosti. (...) tento postup má přednost i za předpokladu, že by pro aplikaci § 268 odst. 4 celního zákona byly splněny zákonné podmínky.“ Odkázal při tom i na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 20133, č. j. 2 Afs 54/2012 – 236. V závěru svého vyjádření žalovaný zdůraznil, že napadený rozsudek krajského soudu je nutno interpretovat tak, že „jak podle § 268 odst. 3 celního zákona, tak i podle § 268 odst. 4 celního zákona subjektivní prekluzivní lhůta neuplynula a soud se jasně vyjádřil i k prekluzivní lhůtě objektivní. Tento právní důsledek je pro stěžovatele podstatný, je nezpochybnitelný a přezkoumatelný, neuvádí ho v omyl, či nemůže být interpretován jako právní nejistota.“ III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti [9.] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je přípustná, byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem. Ve vztahu k poplatkové povinnosti stěžovatele v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že bylo aplikováno ust. § 36 odst. 3 in fine s. ř. s., neboť stěžovateli bylo v řízení o jím podané žalobě krajským soudem přiznáno osvobození od soudních poplatků (viz usnesení ze dne 31. 5. 2012, č. j. 30 Af 178/2011 – 8 a č. j. 30 Af 248/2011 - 14). Pokud jde o žalovaného, do 31. 12. 2012 jím bylo Celní ředitelství Brno. S účinností zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě ČR, byla k 1. 1. 2013 zrušena celní ředitelství zrušena a v rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví se jejich nástupcem stává Generální ředitelství cel, které bude v celní správě je