2 As 125/2012 — Nejvyšší správní soud

2 As 125/2012- 77 - text pokračování 2 As 125/2012 - 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Hynka Baňoucha a Mgr. Radovana Havelce, ve věci žalobce: KREDIT DĚČÍN, a. s., sídlem Děčín I, Masarykovo náměstí 3/3, zastoupený Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 33, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2010, č. j. 13243/201017240, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, č. j. 6 A 213/2010 – 82, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „SZIF“) ze dne 5. 3. 2010, č. j. SZIF/2010/0079845, sp. zn. 2010/Z1300/0000710 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla stěžovateli uložena povinnost vrátit celkem 452 433,94 Kč, které byly poskytnuty za léta 2005 až 2008, jako platby na zemědělskou půdu. Správní orgán prvního stupně konkrétně uložil žalobci povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 81 789,64 Kč, které mu byly poskytnuty pro rok 2005 na základě nařízení vlády č. 144/2005 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování jednotné platby na plochu zemědělské půdy pro kalendářní roky 2005 a 2006, ve znějí pozdějších přepisů (dále též „nařízení vlády č. 144/2005 Sb.“), ve výši 97 187,08 Kč, které mu byly poskytnuty pro rok 2006 dle nařízení vlády č. 144/2005 Sb., ve výši 107 751,91 Kč, které mu byly poskytnuty pro rok 2007 dle nařízení vlády č. 47/2007 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování jednotné platby na plochu zemědělské půdy a některých podmínek poskytování informací o zpracování zemědělských výrobků pocházejících z půdy uvedené do klidu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „nařízení vlády č. 47/2007 Sb.“), ve výši 115 349,15 Kč, které mu byly poskytnuty pro rok 2008 dle nařízení vlády č. 47/2007 Sb., a ve výši 50 356,16 Kč, které mu byly poskytnuty pro rok 2008 na základě nařízení vlády č. 112/2008 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování národních doplňkových plateb k přímým podporám, ve znění pozdějších předpisů (dále též „nařízení vlády č. 112/2008 Sb.“). [2] Správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že postupoval podle § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SZIF“), podle čl. 73 nařízení Komise (ES) č. 796/2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro podmíněnost, odlišení a integrovaný administrativní a kontrolní systém podle nařízení Rady (ES) č. 1782/2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce, v platném znění (dále též „nařízení č. 796/2004“) a nařízení Rady (ES) č. 1290/2005, o financování společné zemědělské politiky, v platném znění (dále jen „nařízení č. 1290/2005“). Povinnost vrátit finanční prostředky byla uložena na základě zjištění, že na části půdního bloku i. č. 740-0950 1602 o výměře 14,01 ha, na půdním bloku i. č. 7400950 1603 o výměře 3,89 ha a na části půdního bloku i. č. 740-0950 1604/3 o výměře 2,94 ha se nachází golfové hřiště, což je v rozporu s účelem poskytnutých zemědělských dotací. Rovněž bylo zjištěno, že zbylé části těchto půdních bloků, část půdního bloku i. č. 740-0950 1601, a dále celé půdní bloky i. č. 740-0950 2501/4 a i. č. 740-0950 2605 nebyly žalobcem obhospodařovány, neboť se na nich nacházela stařina, drny a náletové dřeviny. Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2010, č. j. 13243/2010-17240 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl žalovaný odvolání stěžovatele a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou městský soud zamítl. II. Obsah podání účastníků a) Kasační stížnost [3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že rozsudek městského soudu je vadný pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2012 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.")], pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a též pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, kdy tato vada řízení mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ]. [4] Stěžovatel nejdříve argumentoval k namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Městský soud dle stěžovatele v podstatě pouze rekapituloval jednotlivé body žaloby, vyjádření žalovaného, přednesy stran a skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. Na základě uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z rozsudku městského soudu není patrné, z jakého znění citovaných právních předpisů vycházel, přestože formálně deklaruje, že vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Rozsudek je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť stěžovatel námitku nesprávného užití právních předpisů vznesl v žalobě, a soud ji nevypořádal. Dále stěžovatel bez dalšího citoval předpisy, z nichž soud vycházel, a to jak ustanovení § 11a odst. 1 zákona o SZIF, tak i čl. 73 odst. 1 přímo použitelného nařízení Komise (ES) č. 796/2004. [5] Nesprávného právního posouzení věci se dle stěžovatele měl soud dopustit v otázce nezkrácení „promlčecí lhůty“. Nařízení Komise (ES) č. 796/2004 totiž omezuje povinnost k vrácení dotace obecnou desetiletou lhůtou, která je u těch, kdož dotace přijali v dobré víře čtyřletá. Soud podle stěžovatele nesprávně poukázal na údajnou absenci dobré víry příjemce dotace, dovozenou poukazem na údajné angažmá statutárního zástupce stěžovatele v obchodní společnosti provozující golfové hřiště a z něj plynoucího seznámení s informacemi o provozování golfového hřiště a s rozhodnutím městského úřadu ze dne 20. 5. 2002 o využití území. Z tohoto rozhodnutí však vyplývá, že stěžovatel nebyl účastníkem tohoto řízení a jeho statutární zástupce tehdy nebyl nijak aktivně angažován ve společnosti, k jejímuž návrhu bylo územní rozhodnutí vydáno. Toto rozhodnutí neprokazuje, že by předmětné pozemky byly od roku 2005 skutečně jako golfové hřiště využívány. Připustil-li by soud výpověď zástupce společnosti provozující předmětné golfové hřiště, bylo by prokázáno, že „pro golfovou hru“ bylo a je využíváno max. 1 % ploch, na které byly dotace poskytovány. Z faktu zápisu společníků společnosti v obchodním rejstříku tedy nelze dovodit časové angažmá společníka ve společnosti, neboť zápis má dle stěžovatele deklaratorní účinek, „[a] nemusí tedy nutně, jak tomu také bylo v daném případě, odpovídat skutečnosti.“ Samotným zápisem v obchodním rejstříku tedy nelze účast společníka ve společnosti s ručením omezeným prokazovat. [6] Nesprávně soud podle stěžovatele posoudil i právní otázku nedotčení pravomocných správních rozhodnutí o přidělení dotací, která nebyla odstraněna, ani nebyla podrobena přezkumu či dotčena obnovou řízení. Soud totiž konstatoval, že ze zákona neplyne, že by předpokladem vydání rozhodnutí o vrácení dotace bylo zrušení rozhodnutí o jejím poskytnutí. Soud dle stěžovatele kombinoval právo EU s právem členského státu a v případě absence procesního práva EU měl povinnost aplikovat procesní právo členského státu. Stěžovatel zde odkázal na rozhodnutí Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ve věci Kühne & Heitz, z nějž má plynout, že SZIF jako orgán veřejné správy měl povinnost aplikovat zákon č. 500/2004 Sb., správní řád v platném znění, (dále jen „správní řád"), a podle jeho § 94 měl z úřední povinnosti přezkoumat rozhodnutí, o němž jsou důvodné pochybnosti ve vztahu k tomu, zda je v souladu s právními předpisy, a případně je zrušit. Ignorace tohoto zákonem předepsaného procesního postupu stěžovatele značně poškozuje již jen tím, že se musí bránit správní žalobou proti novému rozhodnutí, které je v rozporu s rozhodnutím předchozím. [7] Stěžovatel dále vznesl námitku nezákonnosti spočívající v překročení mezí správního uvážení, kdy soud tuto otázku nesprávně právně posoudil, protože jednoznačně až nekriticky přisvědčil nesprávnému právnímu názoru žalovaného. Rozhodující je zjištění soudu, že nebylo žádným předpisem stanoveno, že na golfové hřiště, v