3 Ads 51/2012 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 51/2012- 48 - text 3 Ads 51/2012 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Bohuslava Hnízdila, v právní věci žalobce: Ing. Z. K., zastoupen JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem Domažlice, náměstí Míru 143, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 20. 11. 2008, čj. 78207/2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, č. j. 10 Ca 21/2009 - 38, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ministra financí ze dne 20. 11. 2008, čj. 78207/2008 („rozhodnutí ministra II“), byl zamítnut podle ust. § 190 odst. 8 a § 191 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o služebním poměru“) žalobcův rozklad proti rozhodnutí téhož ministra ze dne 20. 8. 2008, čj. 40999/2008 („rozhodnutí ministra I“), kterým bylo zároveň rozhodnutí ministra I potvrzeno. Rozhodnutím ministra I bylo zrušeno pět rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Praha (ze dne 15. 9. 2005 čj. 2005/11989/11, ze dne 7. 6. 2007 čj. 2007/9865/11, ze dne 7. 6. 2007 čj. 2007/9867/11, ze dne 9. 7. 2007 čj. 11452/07-170100-11 a ze dne 8. 8. 2007 čj. 12780/07-1701-21/2), jimiž bylo žalobci přiznáno odchodné a platové vyrovnání, jakož i rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 13. 9. 2007 čj. 2007/3563/30 ve věci doplatku platového vyrovnání za vymezenou dobu. Žalobce (dále „stěžovatel“) byl nejprve rozhodnutím ředitele Celního ředitelství Praha ze dne 22. 6. 2005, čj. 4239/05-11 propuštěn ke dni 31. 8. 2005 ze služebního poměru celníka a toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 14. 11. 2005, čj. 2005/5843/40. Proti tomu brojil stěžovatel správní žalobou u Městského soudu v Praze („městský soud“), který rozhodnutí generálního ředitele o propuštění stěžovatele ze služebního poměru zrušil rozsudkem ze dne 31. 8. 2007, č. j. 8 Ca 12/2006 - 25. Následně byl rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 12. 12. 2007, čj. 2007/6409/30, zrušeno i výše uvedené rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru ze dne 22. 6. 2005. S ohledem na zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dal ředitel Celního ředitelství Praha dne 11. 4. 2008 podnět k přezkoumání a zrušení šesti rozhodnutí uvedených v prvním odstavci tohoto odůvodnění, vycházeje z toho, že uvedená rozhodnutí nemohou po zrušení rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru obstát, když v důsledku zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nedošlo ke skončení žalobcova služebního poměru. Podle rozhodnutí ministra I, kterým byla zrušena rozhodnutí uvedená v prvním odstavci tohoto odůvodnění, došlo ke zrušení propuštění ze služebního poměru se zpětným účinkem (ex tunc), a proto se má za to, že služební poměr trval i po 31. 8. 2005 se všemi právy vyplývajícími z jeho trvání. Tím nastala situace, kdy schází základní podmínka pro přiznání výsluhových nároků souvisejících se skončením služebního poměru, tedy odchodného a platového vyrovnání. Jinými slovy, podle rozhodnutí ministra I došlo zrušením rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru zpětně k obnovení právního stavu před jeho vydáním, a tím k zániku podmínky pro přiznání odchodného a platového vyrovnání. Rozhodnutím o rozkladu (rozhodnutí ministra II) setrval ministr financí po projednání věci v poradní komisi ministra na již vyřčeném právním závěru, že zrušením rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru se obnovil právní stav, který existoval před jeho vydáním. V důsledku toho nedošlo k 31. 8. 2005 ke skončení služebního poměru žalobce a rozhodnutí vydaná na základě skončení služebního poměru byla vydána v rozporu s právními předpisy. Podmínkou pro přiznání odchodného a platového vyrovnání bylo ve smyslu ust. § 114 a 115 zákona č.186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění platném k rozhodnému datu (dále „zákon o služebním poměru z r. 1992“), skončení služebního poměru celníka. Na odvolatele se podle rozhodnutí ministra II hledí vzhledem k ust. § 110 zákona o služebním poměru z r. 1992, jako by vůbec nebyl ze služebního poměru propuštěn. Pokud by měla být akceptována stěžovatelova argumentace, že zpětně jeho služební poměr obnoven nebyl, pak by mu nemohl být ani započítán pro případné nově přiznávané výsluhové nároky a nemohl by za něj být ani zpětně proplacen služební příjem. Rozsudek Městského soudu v Praze Městský soud žalobu neshledal důvodnou, neboť napadená rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně považuje za přezkoumatelná, věcně správná a dostatečně zdůvodněná. Při přezkoumávání zákonnosti a správnosti rozhodnutí vycházel městský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud vychází z toho, že podle ust. § 114 odst. 1 a § 115 odst. 1 zákona o služebním poměru z roku 1992, účinného ke dni propuštění žalobce ze služebního poměru, náleželo rovněž celníkovi (srov. tehdejší ust. § 12 celního zákona č. 13/1993 Sb.), jehož služební poměr skončil propuštěním [mj. podle ust. § 106 odst. 1 písm a) cit. zákona, jež bylo důvodem propuštění u žalobce], za stanovených zákonných podmínek odchodné a platové vyrovnání. Uvedené peněžité nároky souvisely výslovně se skončením služebního poměru. Skončení služebního poměru je, resp. bylo jediným možným právním titulem pro jejich přiznání a pobírání. Městský soud se ztotožnil s právní interpretací správních orgánů, pokud jde o povahu a dopad zpětně obnoveného služebního poměru v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí o propuštění žalobce z tohoto poměru (např. v důsledku soudního rozhodnutí, jak tomu bylo u žalobce), včetně neslučitelnosti souběžné existence nároků ze služebního poměru s nároky vyplývajícími ze skončení takového služebního poměru za stejnou dobu. Jinými slovy soud dospěl k závěru, že ani dodatečně vyřčeným porušením práva vůči účastníku ve služebním poměru nemůže tento účastník z příslušného právního vztahu vytěžit více, než mu náleží při neporušení právního vztahu (zde služebního poměru), který byl ex post obnoven s účinky ex tunc. Dojde-li ke zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru, kterým je také Celní správa České republiky, služební poměr dotčeného příslušníka podle ust. § 44 zákona o služebním poměru z r. 2003 trvá se všemi nároky. Stejně takovou situaci upravoval § 110 věta první předchozího zákona o služebním poměru z r. 1992. Žalobcovu polemiku s odkazy na § 110 zákona o služebním poměru z roku 1992, anebo § 44 zákona o služebním poměru z roku 2003 nepovažuje městský soud pro posouzení zákonnosti a věcné správnosti napadených rozhodnutí ministra I a II za právně relevantní s ohledem na § 227 odst. 2 platného zákona o služebním poměru. Městský soud nepřisvědčil stěžovatelově názoru o spravedlivosti takového řešení, které by připouštělo přijetí obou plnění, vyplývajících z trvání i skončení služebního poměru. Uplatnění nároků na obojí plnění nemůže ani bona mente na straně účastníka obstát. To neznamená, že by žalobce nemohl uplatnit případné nároky, které by mohly být považovány za škodu, pokud by mu vznikla v důsledku nezákonného propuštění ze služebního poměru a byla by jím i prokázána. Takové případné nároky ovšem nejsou předmětem tohoto přezkumného řízení a žalobce se o nich ani nezmiňuje. Kasační stížnost Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností z důvodu nepřezkoumatelnosti [§ 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2000 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále „s. ř. s.“)], nezákonnosti [(§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a vady řízení [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] Odůvodnění kasační stížnosti věnuje převážně nezákonnosti rozsudku městského soudu a ještě více nezákonnosti správních rozhodnutí. Nezákonnost rozsudku ostatně vidí stěžovatel v těch samých skutečnostech, které uváděl již ve fázi řízení před správními orgány. Stěžovatel ve správní žalobě namítal, že rozhodnutí žalovaného (ve spojení s jeho prvoinstančním rozhodnutím, na které navazuje), je nesprávné a nezákonné, když při jeho vydávání došlo k porušení procesních pravidel a zejména k nesprávnému posouzení právní otázky žalovaným. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem žalovaného na dopad rozhodnutí o zrušení rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Je přesvědčen, že rozhodnutí o přiznání výsluhových plnění nelze přezkoumávat z pohledu právního a skutkového stavu nastalého až po vydání těchto rozhodnutí, neboť ke změně skutkového a p