4 Ads 49/2012 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 49/2012- 40 - text 4 Ads 49/2012 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. M. H., zast. Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Náměstek ministra obrany pro personalistiku, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 7 Ad 22/2011 – 30, t a k t o : I. Kasační stížnost směřující proti výroku I. a II. napadeného usnesení s e z a m í t á . II. Kasační stížnost směřující proti výroku III. napadeného usnesení s e o d m í t á . III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2880 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martina Šípa, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 7. 2011, č. j. 1016-2/2011-7542 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Ředitelství personální podpory ze dne 27. 4. 2011, č. j. 569 9/2011 – 4614, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o zkrácení doby trvání služebního poměru vojáka z povolání o 2 roky a 3 měsíce, tj. do 31. 5. 2011. K věci samé nutno předeslat, že rozhodnutím ředitele Ředitelství personální podpory č. j. 100-21/2008-4614 ze dne 30. 7. 2008, byla žalobci stanovena doba trvání služebního poměru do 31. 8. 2013, a to na základě uzavřené dohody o rozšíření vzdělání ze dne 30. 7. 2008, podle které byl žalobce vyslán na desetiměsíční vojenský kurs pro vyšší důstojníky. Žalobce se v dohodě o rozšíření vzdělání zavázal k setrvání ve služebním poměru vojáka z povolání po ukončení studia na dobu dvojnásobku doby trvání studia nebo k úhradě nákladů spojených s rozšířením vzdělání, které byly vyčísleny částkou 20 000 Kč. Dne 25. 2. 2011 podal žalobce žádost o změnu doby trvání služebního poměru vojáka z povolání, a to o jeho zkrácení o 2 roky a 3 měsíce do dne 31. 5. 2011. Jako důvod žádosti uvedl velkou vzdálenost od rodiny a stárnoucího otce s potřebou péče o něj a dále zhoršující se zdravotní stav s tím, že ohledně něho byl zahájen přezkum ke změně zdravotní klasifikace. Žalobce byl připraven splnit svůj závazek vyplývající z dohody k uhrazení nákladů či poměrné části nákladů spojených s rozšířením vzdělání. Rozhodnutím Ředitelství personální podpory č. j. 569-/2011-4614 ze dne 27. 1. 2011, bylo rozhodnuto tak, že žádosti žalobce se nevyhovuje, přičemž v odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že podle § 60 odst. 1 zákona o vojácích z povolání se voják v případě uzavření dohody o rozšíření vzdělání zavazuje setrvat po skončení studia po dohodnutou dobu ve služebním poměru nebo uhradit náklady spojené se zvýšením nebo rozšířením vzdělání nebo jejich části. Doba, po kterou pak musí voják setrvat ve služebním poměru, je určena vyhláškou Ministerstva obrany č. 265/1999 Sb. Správní orgán prvního stupně dovodil, že z dikce zákona o vojácích z povolání a z uvedené vyhlášky vyplývá, že služebnímu orgánu není umožněno služební poměr vojáka zkrátit. K odvolání žalobce, v němž namítal, že se v uzavřené dohodě o rozšíření vzdělání zavázal k setrvání ve služebním poměru po dohodnutou dobu, nebo k uhrazení nákladů spojených s rozšířením vzdělání, žalovaný jako příslušný služební orgán, výše již citovaným rozhodnutím odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se s argumentací služebního orgánu I. stupně. Žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobu, v níž poukázal na ustanovení § 60 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, z kterého podle jeho názoru vyplývá, že vojákovi z povolání je dána alternativa v jeho rozhodování, zda po stanovenou dobu setrvá ve služebním poměru, nebo zda uhradí státu náklady na rozšíření či zvýšení své kvalifikace. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaný správní orgán zákon o vojácích z povolání aplikoval nesprávným způsobem, když dospěl k závěru, že pokud by voják náklady a výdaje spojené se studiem uhradil, došlo by na straně Ministerstva obrany České republiky k bezdůvodnému obohacení. Zákon o vojácích z povolání totiž možnost úhrady nákladů spojených se vzděláváním vojáků z povolání předpokládá a zasazuje do právního rámce. Správní orgány obou stupňů tak rozhodly v rozporu se zákonem, když konstatovaly, že nemohou rozhodnout o zkrácení doby trvání služebního poměru žalobce. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že běžná a zavedená praxe služebních orgánů Ministerstva obrany České republiky je taková, že žádostem o zkrácení služebního poměru, v případě uzavřené dohody o rozšíření či zvýšení vzdělání, bez jakýchkoliv námitek vyhovovaly. Jednalo se např. o případ pplk. Ing. S. Žalobce upozornil na skutečnost, že vnitřní předpis vydaný ministerstvem obrany České republiky č. 85/2010, zveřejněný ve Věstníku Ministerstva obrany České republiky musí být jakožto podzákonný právní předpis v souladu se zákonem. Jestliže čl. 19 odst. 2 výše uvedeného vnitřního předpisu neumožňuje zkrácení doby trvání služebního poměru vojáka z povolání před splněním povinnosti setrvat ve služebním poměru vojáka z povolání po skončení studia, tak je podle žalobce toto ustanovení vnitřního předpisu neplatné pro rozpor se zákonem a nelze se na ně odvolávat. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 760 Kč. Podáním ze dne 1. 2. 2012 vzal žalobce žalobu v plném rozsahu zpět s tím, že tak činí z důvodu pozdějšího chování ředitele Ředitelství personální podpory, který rozhodl o propuštění žalobce ze zdravotních důvodů ku dni 19. 12. 2011 podle § 7 zákona č. 585/2004 Sb. (branného zákona). Žalobce navrhoval, aby soud řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil a zároveň přiznal žalobci právo na náhradu nákladů soudního řízení, které vyčíslil částkou 5760 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2011, č. j. 7 Ad 22/2011 – 30, řízení zastavil (výrokem I.) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 9640 Kč do 30 dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Martina Šípa (výrokem II.). Konečně též rozhodl, že se žalobci vrací soudní poplatek ve výši 2000 Kč (výrokem III.). V odůvodnění svého usnesení uvedl, že s ohledem na zpětvzetí žaloby postupoval podle ustanovení § 47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) a řízení zastavil, neboť o věci dosud nerozhodl. Při úvaze o náhradě nákladů řízení mezi účastníky vycházel z ustanovení § 60 odst. 3, věty druhé s. ř. s. (podle níž „Vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení.“), přičemž usoudil, že v daném případě bere žalobce (navrhovatel) žalobu zpět proto, že byl pro ztrátu zdravotní způsobilosti propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání; věcně se tedy domohl toho, co sledoval svou žádostí o zkrácení doby trvání jeho služebního poměru, o níž bylo rozhodováno žalobou napadeným rozhodnutím. Proto městský soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení, které spočívají v odměně advokátovi za 3 úkony právní služby po 2100 Kč (za převzetí věci, sepis žaloby a zpětvzetí žaloby), k čemuž náleží režijní paušál 3 x 300 Kč, celkem tedy 7200 Kč. Tuto částku pak zvýšil o daň z přidané hodnoty ve výši 20 % (neboť žalobcův advokát je plátcem této daně) a o část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1000 Kč, která nebyla žalobci vrácena (§ 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2011). Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto usnesení městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V ní výslovně uvedl, že směřuje jak proti výroku I. napadeného usnesení městského soudu o zastavení řízení, tak proti výroku II. téhož usnesení o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9640 Kč k rukám jeho právního zástupce, jakož i proti výroku o vrácení soudního poplatku žalobci. Nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, spatřuje stěžovatel v závěru městského soudu, že žalobce vzal žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného, resp. pro uspokojení žalobce, vycházeje z nesprávné úvahy, že žalobce se propuštěním ze služebního poměru z důvodu uvedeného v § 19 odst. 1 písm. c) zákona o vojácích z povolání, věcně domohl toho, co sledoval svou žádostí, o níž bylo rozhodováno napadeným rozhodnutím. Žalovaný vytýká městskému soudu, že nevzal v úvahu, že žalobce se svou žádostí domáhal zkrácení trvání služebního poměru (propuštění) na základě žádosti, tedy řekněme „fakultativně“, když samotné rozhodnutí o takové žá