4 As 7/2012 — Nejvyšší správní soud

4 As 7/2012- 82 - text 4 As 7/2012 - 87 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Mgr. J. F., zast. JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou, se sídlem Údolní 61, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Brněnské komunikace, a.s., se sídlem Renneská třída 787/1a, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011, č. j. 29 A 35/2010 – 39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7018 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Leony Grumlíkové, advokátky, se sídlem Údolní 61, Brno. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 2. 2010, č. j. JMK 110826/2009, sp. zn. S-JMK 110826/2009/OD/Jí, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 5400/OD/MMB/172925/2008-Ro-var. 13, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo podle § 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), výrokem I. zřízeno trvalé věcné břemeno k pozemkům parc. č. 9152/3 a 9155/3, oba katastrální území Židenice, obec Brno, které jsou podle zápisu v katastru nemovitostí, list vlastnictví č. 9521, ve vlastnictví žalobce. Věcné břemeno je věcné povahy a právo jím založené je právem spojeným s vlastnictvím nemovitosti, tj. stavby místní komunikace ve vlastnictví statutárního města Brna, která se na uvedených pozemcích nachází. Věcné břemeno je nezbytné pro výkon vlastnického práva k uvedené místní komunikaci a zahrnuje v sobě právo existence komunikace, provozu na ní, provádění údržby a oprav. Výrokem II. správní orgán prvního stupně rozhodl, že věcné břemeno se zřizuje podle § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích za jednorázovou náhradu podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o vyvlastnění“), přičemž konkrétní výše náhrady byla stanovena znaleckým posudkem ze dne 30. 4. 2009, č. 1820-065/09, vyhotoveného znaleckým ústavem AREAS BRNO spol. s r.o., na 42 240 Kč; náhradu je statutární město Brno jako navrhovatel povinno uhradit žalobci jako vlastníkovi dotčených pozemků a povinnému z věcného břemene do 2 měsíců od právní moci rozhodnutí. [2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že předmětnou stavbou místní komunikace, která se nachází na pozemcích, ohledně kterých bylo věcné břemeno zřízeno, je chodník v lokalitě Pálavské náměstí v Brně na sídlišti Vinohrady. Zákonné majetkoprávní vypořádání mezi vlastníkem chodníku, kterým je statutární město Brno, a žalobcem jako vlastníkem dotčených pozemků, bylo provedeno v souladu se zvláštní úpravou § 17 zákona o pozemních komunikacích, zejména pak jeho odst. 2. Odkaz na zákon o vyvlastnění je uveden toliko v odst. 1 věta první a odst. 3 tohoto ustanovení, tedy toliko ohledně realizace nové stavby a stanovení výše jednorázové náhrady za zřízení věcného břemene; v odst. 2 takový odkaz zařazen není. Správní orgán prvního stupně proto v řízení vystupoval jako speciální stavební úřad, jehož věcná příslušnost je zakotvena v § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, nikoli jako vyvlastňovací úřad ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Žalovaný konstatoval, že se prokazatelně nepodařilo dosáhnout (smluvního) majetkoprávního vypořádání se žalobcem jako vlastníkem pozemků, a byly proto naplněny podmínky pro vyvlastnění podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích; v této souvislosti poukázal na dopisy statutárního města Brna jako vyvlastnitele adresované žalobci ze dne 2. 7. 2007, 15. 10. 2007, 20. 3. 2008 a 12. 2. 2009; k majetkoprávnímu vypořádání nedošlo ani ve lhůtě, která byla žalobci poskytnuta v období leden-únor 2009. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 16. 4. 2010, ve které navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Namítal, že rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nezákonná. Projevil vůli jednat o majetkoprávním vypořádání práv k předmětným pozemkům, a to formou nájemní smlouvy; vyvlastnitel však nebyl ochoten k takovému řešení. Žalobce je mimoto přesvědčen, že podle § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění nebyla k řízení vůbec dána příslušnost správního orgánu prvního stupně jako vyvlastňovacího úřadu; vzhledem k tomu, že vyvlastnitelem bylo statutární město Brno, vyvlastňovacím úřadem nemohl být Magistrát města Brna jako obecní úřad vyvlastnitele, přičemž Krajský úřad Jihomoravského kraje měl provedením vyvlastňovacího řízení pověřit jiný vyvlastňovací úřad působící v jeho správním obvodu. Na povinnosti aplikovat toto ustanovení nemůže nic změnit, pokud správní orgán prvního stupně v řízení nevystupoval jako vyvlastňovací úřad podle § 15 odst. 1 zákona o vyvlastnění, nýbrž jako speciální stavební úřad podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Aplikaci § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění nelze podle žalobce odepřít pouze proto, že odkaz na zákon o vyvlastnění není uveden přímo v § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Napadené rozhodnutí rovněž neobsahuje náležitosti uvedené v § 24 odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a), b) a d) zákona o vyvlastnění. [4] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, č. j. 29 A 35/2010 – 39, zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a současně zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; mimoto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. V odůvodnění poukázal na § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění a shledal důvodnou námitku nepříslušnosti správního orgánu prvního stupně jako vyvlastňovacího úřadu. Neztotožnil se s právním názorem žalovaného, že na danou věc nelze toto ustanovení použít. Krajský soud poukázal na znění § 1 odst. 2 zákona o vyvlastnění a konstatoval, že proces vyvlastňovacího řízení podle zákona o vyvlastnění se vztahuje rovněž na veškerá vyvlastnění k účelům podle zvláštních zákonů. Ustanovení § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění pak slouží k zachování objektivity při rozhodování o vyvlastnění. Vyložil, že zákon o vyvlastnění je procesním předpisem, který upravuje obecný procesní postup a podmínky odnětí nebo omezení vlastnického práva pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem, v daném případě zákonem o pozemních komunikacích. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2005, č. j. 7 A 110/2001 – 64, jehož závěry však nebylo možno na nyní projednávanou věc použít, neboť se vztahovaly k předchozí právní úpravě vyvlastnění v § 112 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dále jen „stavební zákon z roku 1976“, která byla s účinností od 1. 1. 2007 nahrazena úpravou zákona o vyvlastnění. Uzavřel, že ve věci v prvním stupni rozhodoval nepříslušný vyvlastňovací úřad a správní orgány pochybily, pokud při rozhodování vyloučily působnost zákona o vyvlastnění. Vzhledem k důvodu, pro který došlo ke zrušení rozhodnutí, se již nezabýval dalšími žalobními námitkami. [5] Proti rozsudku Krajského soudu v Brně se žalovaný (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 4. 11. 2011, podanou z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Vyjádřil přesvědčení, že správní orgán prvního stupně v řízení nevystupoval jako vyvlastňovací úřad podle § 15 odst. 1 zákona o vyvlastnění, nýbrž jako speciální stavební úřad podle § 17 odst. 2 ve spojení s § 40 odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích. Namítal, že v § 17 zákona o pozemních komunikacích je přímý odkaz na zákon o vyvlastnění uveden pouze v odst. 1 věta první a v odst. 3, tedy výhradně ohledně realizace nové pozemní komunikace a ohledně náhrady. V případech zřizování věcných břemen podle odst. 2 tohoto ustanovení, tedy k pozemkům dotčeným již existující stavbou pozemní komunikace, je v souladu s § 1 odst. 2 zákona o vyvlastnění třeba použít zvláštní úpravu zákona o pozemních komunikacích. Na daný případ proto podle stěžovatele neb