5 Afs 62/2011 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 62/2011- 120 - text 5 Afs 62/2011 - 124 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: M. P., zastoupený JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem Holečkova 31, Praha 5, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 A 43/2011  91, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 A 43/2011  91, s e r u š í . II. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 16. 10. 2007, č. j. 2007/3967/30, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. 11. 2007, č. j. 2007/7892/30, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 31 232 Kč do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ladislava Sádlíka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2007, č. j. 2007/3967/30, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. 11. 2007, č. j. 2007/7892/30, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále též „celní ředitelství“) ze dne 15. 5. 2007, č. j. 8165/07-170100-23, o odnětí povolení k provozování daňového skladu dle § 20 odst. 18 písm. b) a e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v relevantním znění (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 1. 9. 2009, č. j. 8 Ca 406/2007  35, zamítl. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalobce pro nepřezkoumatelnost zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, č. j. 5 Afs 10/2010 – 67, a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Následně městský soud svým rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 A 43/2011  91, podanou žalobu opětovně zamítl. Městský soud přitom na základě obsahu správního spisu konstatoval, že rozhodnutí celního ředitelství se opíralo o důvody dle § 20 odst. 18 písm. b) a e) zákona o spotřebních daních. V případě písm. b) citovaného ustanovení byly důvodem rozhodnutí celního ředitelství splatné závazky žalobce vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Kolín (dále též „okresní správa sociálního zabezpečení“) ve výši 4265 Kč, přičemž nebylo zajištěno uhrazení tohoto nedoplatku; tím žalobce nesplňoval podmínky, na jejichž základě bylo povolení k provozování daňového skladu vydáno. Druhým důvodem rozhodnutí celního ředitelství, dle písm. e) citovaného ustanovení, bylo to, že žalobce ani přes výzvu Celního úřadu Kolín (dále též „celní úřad“) nedoplnil zajištění spotřební daně na daňový sklad v požadované výši. Každý z uvedených důvodů mohl i samostatně vést k odnětí povolení k provozování daňového skladu. K námitce žalobce, že řízení o odnětí povolení k provozování daňového skladu nebylo odpovídajícím způsobem zahájeno, uvedl městský soud, že z § 20 odst. 18 zákona o spotřebních daních nevyplývá, že by se o odnětí povolení provozovat daňový sklad vedlo zvláštní samostatné řízení, ale jde o rozhodnutí v rámci daňového řízení. Dle § 21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“) je řízení zahájeno dnem, kdy byl daňový subjekt vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu v daňovém řízení správce daně učinil, přičemž zákon nespecifikuje, co takovým úkonem má být. Městský soud k tomu uvedl, že prvním úkonem byla výzva ze dne 3. 4. 2007, kterou Celní úřad Kolín vyzval žalobce k dozajištění daně. V souvislosti s námitkami žalobce byl městský soud názoru, že nedostatek zahájení řízení nelze konstatovat – v daném případě se nejedná o sankci za delikt, nejedná o zvláštní řízení a nezahajuje se usnesením. Z vyrozumění o nesplnění daňové povinnosti ve spojení s obsahem samotného povolení k provozování daňového skladu mohl žalobce vědět, že následkem může být odnětí povolení k provozování daňového skladu. Nadto byl žalobce na neplnění svých povinností celními orgány opakovaně upozorněn, přičemž byl opakovně i pokutován, což však nevedlo k nápravě. Městský soud byl také toho názoru, že žalobce měl možnost se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ve věci byl totiž celními orgány opakovaně vyzýván a vyrozumíván. Nebylo možné akceptovat ani námitku, že v jiných obdobných věcech celní ředitelství řízení formálně zahajuje; v dané věci totiž zákon o správě daní nestanoví povinnost zahajovat řízení usnesením. Městský soud odmítl i námitku, že výše zmíněný nedoplatek sociálního zabezpečení se vztahuje k době, kdy byl žalobce ve vazbě a toto pojištění za něj měl v rozhodné době hradit stát. Dle názoru městského soudu za žalobce příslušné veřejné platby v době vazby hradil stát, avšak ze sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Kolín ze dne 19. 4. 2007 vyplývá, že ke dni 18. 4. 2007 měl vůči ní žalobce splatné závazky ve výši 4265 Kč. Nedoplatek na sociálním pojištění tedy existoval a celní orgány byly obsahem sdělení správy sociálního zabezpečení vázány. Dle městského soudu nebylo možné akceptovat ani námitku, dle níž žalobce požádal o prodloužení lhůty k dozajištění daně, a že ke dni vydání rozhodnutí o odnětí povolení k provozování daňového skladu byl ve lhůtě pro doplacení požadovaného zajištění. Městský soud uvedl, že žalobce s podáním žádosti o prodloužení lhůty nesplnil svou poplatkovou povinnost, i když byl k zaplacení správního poplatku celními orgány řádně vyzván. Nebylo možné akceptovat ani námitku, dle níž žalobce svou poplatkovou povinnost splnil ve smyslu § 5 odst. 4 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (dále jen „zákon o správních poplatcích“). Žalobce totiž neuvedl, jak konkrétně svou poplatkovou povinnost splnil a k jakému datu. Městský soud závěrem konstatoval, že žalobce měl jako držitel povolení k provozování daňového skladu ze zákona povinnost sledovat, zda má svou daňovou povinnost dostatečně zajištěnou a dostatečně ji dozajistit. Nebylo povinností celních orgánů jej v tomto směru informovat a vyzývat, přestože tak celní orgány učinily. Žalobce měl možnost se s podklady pro rozhodnutí seznámit, když již z vydaného povolení musel vědět, že nebude-li dodržovat stanovené podmínky, může mu být toto povolení odňato. Před odnětím byla žalobci doručena výzva k zajištění celního dluhu a rovněž z dalších úkonů celních orgánů vůči němu učiněných věděl, že nesplňuje stanovené podmínky. I když byl žalobce v době této komunikace s celními orgány ve výkonu vazby, byl zastoupen daňovým poradcem, kterému byly písemnosti řádně doručovány. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností, kterou opřel o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel v prvé řadě namítal, že městský soud nesprávně posoudil otázku, jakým způsobem mělo být řízení před celními orgány před vydáním rozhodnutí ve věci samé zahájeno. Odkázal přitom na požadavky kladené na zahájení správního řízení vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2004, č. j. 5 A 125/2002 - 73, www.nssoud.cz, právní věta publikována pod č. 1139/2007 Sb. NSS. Pro řízení dle zákona o správě daní je nutné vyvodit obdobné požadavky, když je navíc nesmyslné, aby prvním úkonem v jakémkoli řízení bylo meritorní rozhodnutí o hmotných právech účastníka řízení, jak tomu bylo v předmětné záležitosti; účastníkovi řízení musí být zřejmé, jaké řízení je vedeno a s jakým možným cílem, řízení pro něj musí být předvídatelné. Celní orgány tak porušily požadavky dle § 2 odst. 1, 2 a 9 zákona o správě daní. Stěžovatel neměl možnost se vyjádřit ke všem důkazům a bylo mu tak odepřeno jeho právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel taktéž dovozoval, s odvoláním se na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010 - 76, publikovaný pod č. 2145/2010 Sb. NSS, sankční charakter předmětného řízení (trestem je odnětí povolení v důsledku protiprávního jednání) a měl za to, že měl být seznámen s důvody rozhodnutí a příslušnými důkazy. Ustanovení § 20 odst. 18 zákona o spotřebních daních je dle jeho obsahu a účelu třeba považovat za ustanovení sankční povahy. Tyto závěry mají souvislost i se závažností následků daného rozhodnutí pro stěžovatele, které vedlo k faktické likvidaci jeho obchodní činnosti. Rozhodnutí prvního stupně bylo okamžitě vykonatelné a jeho důsledky nevratné. Ze závěrů městského soudu lze vyvodit, že orgány veřejné moci mohou bez srozumitelného zahájení řízení rozhodovat o právech a povinnostech adresátů jejich rozhodnutí (aniž by jim navíc daly možnost se k věci vyjádřit), a to kdykoli si usmyslí, že jsou pro to splněny podmínky. Dále stěžovatel v souvislosti s § 20 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních tvrdil, že nebyly splněny předpoklady pro vydání příslušného rozhodnutí, neboť