5 As 61/2013 — Nejvyšší správní soud

5 As 61/2013- 58 - text 5 As 61/2013 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: A. E. E., zastoupený JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 1510/19, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č. j. 3 A 123/2010 - 179, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, Služby cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 8. 9. 2010, č. j. CPR-6795-1/ČJ-2010-9CPR-C215, jimž bylo potvrzeno prvoinstanční správní rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky z důvodu, že se dopustil uzavření účelového manželství s cílem získat pobytové oprávnění, čímž byl dán důvod k nevyhovění žádosti dle ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). [2] Napadený rozsudek je již druhým rozhodnutím městského soudu v této věci, když první rozsudek tohoto soudu byl zrušen Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 104/2011 - 102; rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná též na adrese www.nssoud.cz) z důvodu, že městský soud nepřezkoumal napadené správní rozhodnutí v rozsahu všech žalobních bodů, nýbrž posuzoval skutkový stav jen do doby nástupu manželky stěžovatele, A. G., do výkonu trestu, tedy nikoliv dle skutkového a právního stavu ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí. [3] Dle názoru Nejvyššího správního soudu tak nebylo možné objektivně posoudit, zda mezi stěžovatelem a jeho manželkou došlo či nedošlo k uzavření účelového sňatku. Kasační soud proto uzavřel, že i když § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců jako důvod zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu uvádí důvod „pokud účelově uzavřel manželství“, nelze „účelovost“ posuzovat pouze ke dni vzniku manželství, ale je třeba vztahy mezi manželi posuzovat i po dobu správního řízení až do rozhodnutí odvolacího správního orgánu, protože vztahy mezi manželi se mohou vyvíjet. Pokud by tedy bylo v řízení před správními orgány prokázáno, že manželství plní svou funkci (i když by tomu tak od jeho úplného počátku nebylo), nebylo by dle zdejšího soudu možné takové manželství považovat za účelově uzavřené. [4] V navazujícím řízení městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že byl shromážděn dostatek podkladů pro rozhodnutí a v závěrech učiněných správními orgány I. i II. stupně nelze nalézt žádné známky nevěrohodnosti či nelogičnosti. K námitce stěžovatele, v níž poukazoval na existující hluboký citový vztah mezi ním a jeho manželkou v době po jejím nástupu do výkonu trestu, městský soud uvedl, že z předložených dopisů nelze dovodit náznak jakéhokoliv hlubokého citového vztahu: „Jedná se v podstatě o dopisy s milým oslovením, jejichž obsahem jsou však především žádosti o peníze, popřípadě obsahují výčitky, že tyto peníze buď nebyly zaslány vůbec, nebo v menší míře. Tyto dopisy tak vlastně jen potvrzují to, co prohlásila A. G. ve své výpovědi dne 27. 1. 2010, a sice, že si stěžovatele vzala jen, aby dostala peníze, tedy fingovaně.“ Nadto je dle městského soudu nutné uvést, že i v případě odhlédnutí od výpovědi manželky stěžovatele ze dne 27. 1. 2010 ve věznici Světlá nad Sázavou, jsou výpovědi stěžovatele a jeho manželky ohledně některých skutečností zcela odlišné (doba a místo seznámení, umístění dětí manželky stěžovatele, náboženské vyznání, vzdělání či pohlaví dítěte, jehož narození manželka stěžovatele očekávala). Soud proto uzavřel, že ani výše uvedenými důkazními prostředky nebylo prokázáno, že v době, kdy byli manželé nuceni žít odděleně v důsledku nástupu A. G. do výkonu trestu, nevznikl mezi stěžovatelem a A. G. vztah, který by bylo možno označit vztahem manželským. Pro úplnost pak městský soud uvedl, že pokud by během pobytu A. G. ve vězení skutečně došlo k prohloubení vztahu mezi ní a stěžovatelem, nepodávala by ještě během tohoto pobytu žádost o rozvod. Tato žádost sice byla podána až po vydání napadeného rozhodnutí, dle soudu však ilustruje skutečnost, že žalovaný posoudil celou situaci správně. Výpověď manželky stěžovatele během rozvodového řízení, včetně jejího návrhu na rozvod manželství tak koresponduje s její výpovědí ze dne 27. 1. 2010 a vyvrací tvrzení stěžovatele. I když soudní rozhodnutí nelze o tyto skutečnosti opřít, jelikož se udály až po vydání předmětného správního rozhodnutí, zpětně dle městského soudu dokládají, že žalovaný i správní orgán prvního stupně dostatečně zjistili skutkový stav věci a správně celou věc posoudili. Městský soud proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl. II. Stručné shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti [5] Proti shora označenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítal, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že s ohledem na právní názor vyjádřený v původním kasačním rozhodnutí, není možné, aby se městský soud při posuzování věci zaměřil pouze na určitou část životní etapy stěžovatele a jeho manželky a odmítl se zabývat celkovým vývojem jejich vztahu. Dle názoru stěžovatele se v souzené věci naprosto jasně prokázalo, že v době, kdy vztah stěžovatele a jeho manželky procházel zatěžkávací zkouškou, došlo naopak k jeho prohloubení a upevnění a zvláště z předložené osobní korespondence je do značné míry patrná silná citová závislost manželky stěžovatele na jeho osobě. Tato korespondence je přitom také absolutním popřením její výpovědi, jež učinila ve věznici dne 27. 1. 2010. Stěžovatel současně vyjádřil vážné pochybnosti ohledně podmínek při tomto výslechu, neboť o tomto úkonu nebyl nikdo, a to včetně stěžovatele, vyrozuměn. Dle jeho názoru je tak namístě domnívat se, že uvedený výslech s největší pravděpodobností neproběhl za normálních podmínek. [6] Stěžovatel dále vyjádřil také nesouhlas s vedením soudního řízení městským soudem, neboť po vrácení věci k novému projednání se hned první jednání dne 3. 4. 2013 konalo za nepřítomnosti tlumočníka do anglického jazyka, který je však pro stěžovatele nutný, což dle jeho názoru odporuje principu spravedlivého řízení. Městský soud mimoto v napadeném rozsudku ani nerozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti, čímž se předmětné rozhodnutí dostalo i do rozporu s § 110 odst. 3 s. ř. s. S ohledem na tyto skutečnosti proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. III. Shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti [7] Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkázal na písemnosti založené ve správním spisu a dále vyjádřil souhlas s právními závěry městského soudu vyplývajícími z napadeného rozsudku. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu rozhodnutí krajského soudu (v souzené věci označeného jako „městský soud“), které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§ 102 s. ř. s.), jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto neshledal žádné důvody pro nepřípustnost kasační stížnosti. [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Stěžovatel opřel důvody své kasační stížnosti především o tvrzení, že městský soud v napadeném rozsudku nerespektoval závazný právní názor kasačního soudu vyjádřený v původním zrušujícím rozhodnutí a „zaměřil se pouze na určitou část životní etapy stěžovatele a jeho manželky a odmítl se zabývat celkovým vývojem vztahu mezi manželi.“ [12] Nejvyšší správní soud posoudil uvedeno