7 Afs 40/2013 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 40/2013- 37 - text 7 Afs 40/2013 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: BS Park III. s. r. o., se sídlem Ostrovní 30/126, Praha 1, zastoupena Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem, společníkem HKDW Legal s. r. o., se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 9. 4. 2013, č. j. 10 Af 10/2013 – 54, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně BS Park III. s. r. o. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 9. 4. 2013, č. j. 10 Af 10/2013 – 54, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu společnosti BS Park III. s. r. o., kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále též „žalovaný“ nebo „finanční ředitelství“) ze dne 7. 11. 2012, č. j. 8165/12-1200, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a současně potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích (dále také „správce daně“) o zamítnutí stížností žalobkyně na postup plátce daně – společnosti E.ON Distribuce a. s. (dále též „plátce“), ze dne 7. 9. 2012, č. j. 426117/12/077910302673 (dále také „rozhodnutí správce daně“). Krajský soud při svém rozhodování nejprve vymezil podstatu sporu účastníků řízení, kterou bylo posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále také „odvod“), obsah vyjádření účastníků řízení, skutkové okolnosti projednávané věci, relevantní právní úpravu a zdůraznil, že nárokem provozovatelů fotovoltaických elektráren na garantovanou výkupní cenu se zabýval již Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ústavní soud při svém rozhodování neshledal, že by právní úprava zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, resp. její novelizované znění provedené zákonem č. 402/2010 Sb., (dále jen „zákon o podpoře“) byla protiústavní. Konstatoval, že i přes provedenou novelizaci, novelizovaná právní úprava investorům stále zaručuje takové podmínky, které jim zaručují původně plánovanou návratnost investic do 15 let, byť se tak stane v delším časovém období, než bylo původně očekáváno. Nelze přisvědčit dovozované neměnnosti státní podpory z ústavně-právního hlediska. Provedené zdanění státní podpory není protiústavní ani z hlediska legitimního očekávání a principu právní jistoty. Není-li podle názoru Ústavního soudu vyloučena neměnnost právní úpravy podpory výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů a odvod byl stanoven správně, pak není žalobní výhrada o garantované ceně opodstatněná. Ústavní soud se zabýval i posouzením provedené novelizace zákona o podpoře i z hlediska mezinárodních smluv, na které poukazovala žalobkyně a které upravují ochranu základních svobod a vlastnictví, zákaz diskriminace a svobodu podnikání. Ústavní soud podával výklad zákona o podpoře se zřetelem k mezinárodním smlouvám, kterými je Česká republika vázána. Ve svém nálezu např. výslovně poukazuje na Listinu Evropské unie, Dodatkový protokol a provádí i mezinárodní komparaci judikatorních závěrů. Ústavní soud neshledal, že daný zákon je v rozporu se základními zásadami demokratického a právního státu a mezinárodními smlouvami označenými žalobkyní. Ve vztahu k zásadě právní jistoty, pak dovodil, že tento princip nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, která mj. podléhá sociálně ekonomickým změnám a nárokům na stabilitu státního rozpočtu. Ústavní soud poté dospěl k závěru, že v případě novelizace zákona o podpoře zákonem č. 402/2010 Sb., jde o retroaktivitu nepravou, která je přípustná, a že snížení dříve stanovené výše státní podpory do budoucna žádný právní předpis nevylučuje. Krajský soud z výše uvedeného uzavřel, že má-li placení odvodu oporu v zákoně, který je v souladu s ústavním pořádkem, žalobkyně se nemůže úspěšně dovolávat porušení ust. § 5 odst. 1 daňového řádu. Napadená správní rozhodnutí obou stupňů mají navíc oporu v zákoně a jsou přezkoumatelná. Je tomu tak proto, že z jejich odůvodnění je seznatelné, jaké důvody vedly ke zjištění, že postup plátce daně je správný a souladný se zákonem. Není ani přiléhavá argumentace žalobkyně, že finanční orgány nerespektovaly mezinárodní smlouvy. Je-li totiž právní norma aplikovaná správními orgány v souladu s tuzemským ústavním pořádkem a nepříčí se ani mezinárodním smlouvám, neobstojí námitka žalobkyně o její vadnosti. Z rozhodnutí žalovaného je tedy patrné, že se žalobkyni dostalo vysvětlení o způsobu aplikace daného zákona, jakož i to, že je v souladu s poukazovanými ústavními principy a mezinárodními smlouvami. Žalobkyni je třeba přisvědčit v tom, že v rozhodnutí o odvolání není blíže rozvedena její stručná námitka o nepřezkoumání postupu správce daně se zřetelem k mezinárodním smlouvám (porušení § 116 odst. 2 daňového řádu). Tato skutečnost však sama o sobě ještě nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že byla již dříve posouzena Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/2011, z něhož správní orgány explicitně vyšly. Takový způsob vypořádání námitky je za daného stavu pouhou procesní vadou, která zůstává bez vlivu na zákonnost rozhodnutí samotného. Krajský soud proto k této vadě podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nepřihlížel. S žalobkyní nelze souhlasit ani v tom, že Ústavní soud nepřezkoumával zákon o podpoře z hledisek mezinárodních závazků, popřípadě komunitárního práva. Ve vztahu ke komunitárnímu právu se poukazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 a směrnici č. 209/28/S ze dne 23. 4. 2009, které nestanoví povinnost podpory solárních elektráren na volné ploše a podpory ostrovních elektrických systémů a nepředepisují způsob podpory obnovitelných zdrojů. Krajský soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu s právními předpisy a nedošlo ani k porušení procesních předpisů, na něž žalobkyně poukazuje, které by měly za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Pokud jde o návrh žalobkyně na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v záležitosti snížení podpory výroby elektrické energie ze slunečního záření, tak tento z výše uvedených důvodů neshledal správní soud opodstatněným. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně – BS Park III. s. r. o. jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou opřela o ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka v kasační stížnosti, po uvedení skutkových okolností a popisu předešlých řízení, krajskému soudu především vytýká, že jeho rozsudek je nezákonný. Je tomu tak pro nesprávné právní posouzení věci a pro jeho nepřezkoumatelnost (čl. III a IV. kasační stížnosti). Současně se kasační stížností domáhá (čl. V. kasační stížnosti), aby Nejvyšší správní soud předložil věc Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, a to za účelem posouzení otázky, zda novela zákona o podpoře, resp. zákon o podpoře po provedené novelizaci zákonem č. 402/2010 Sb. resp. na jejím základě zavedený odvod, je v souladu s právem Evropské unie, jakož i se zásadami, na nichž je právo Evropské unie založeno. Konkrétně pak poukazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES; čl. 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; čl. 1 a čl. 5 Dodatkového protokolu; čl. 16, čl. 17, čl. 21 a čl. 52 Listiny základních práv Evropské unie. Nepřezkoumatelnost rozsudku dovozuje z toho, že se krajský soud, ač k tomu byl povinen, vůbec nezabýval žalobou vytýkaným rozporem zákona o podpoře (resp. jeho novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb.) s mezinárodními smlouvami. Nepřípadně v tomto směru založil své právní závěry na úvahách, které vyslovil ve svém nálezu Ústavní soud (sp. zn. Pl. ÚS 17/2011). Nezákonnost rozsudku krajského soudu pak shledává v tom, že krajský soud nesprávně založil své právní závěry na úvahách Ústavního soudu, kterému však nepříslušelo posuzovat soulad zákona o podpoře (ve znění po novele) s mezinárodními smlouvami [pokud tak přesto učinil, došel k nesprávnému závěru, že tento zákon není s nimi v rozporu, a tedy věc nesprávně právně posoudil (čl. III. kasační stížnosti)]. Původní zákon o podpoře (ve znění účinném před novelou) byl výsledkem implementace evropské směrnice 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (d