1 Afs 3/2014 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 3/2014- 31 - text pokračování 1 Afs 3/2014 – 35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: REGARD s. r. o., se sídlem Na Dolnici 2674, Praha 5, zastoupeného Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem Nová 244, Lenešice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 7. 12. 2010, č. j. 15465/10-1400-104622, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, č. j. 3 Af 3/2011 – 32, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Michala Bureše, advokáta se sídlem Nová 244, Lenešice. III. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Dne 6. 10. 2010 vydal Finanční úřad pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“) pod č. j. 392179/10/005964108557 výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle § 57a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, kterou vyzval žalobce k zaplacení daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ve výši 138.000 Kč. Odvolání žalobce proti výzvě správce daně zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal žalobce žalobu k městskému soudu, který jí vyhověl a v záhlaví označeným rozsudkem zrušil jak rozhodnutí finančního ředitelství, tak výzvu správce daně. Rozsudek městského soudu nyní napadá kasační stížností žalovaný (finanční ředitelství bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, a jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství). II. Shrnutí odůvodnění rozsudku městského soudu [2] Městský soud neshledal důvodnou žalobní námitku, podle níž je rozhodnutí finančního ředitelství nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (byť konstatoval, že si lze představit i podrobnější a preciznější odůvodnění). S žalobcem se však ztotožnil v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání výzvy k zaplacení nedoplatku ručitelem stanovené v § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Za nesplněnou považoval podmínku, podle které má správce daně povinnost primárně vymáhat daňový nedoplatek po přímém daňovém dlužníkovi a ručitele je k uhrazení nedoplatku oprávněn vyzvat teprve v případě, že „nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné“. [3] V posuzovaném případě dle městského soudu správce daně nezjistil majetkovou situaci dlužníka v rozsahu nezbytném k učinění závěru o tom, že vymáhání po daňovém dlužníkovi by bylo „prokazatelně bezvýsledné“. Správce daně totiž (kromě jiného) zjistil, že dlužník má účet u Československé obchodní banky, a.s., na kterém byl k 15. 9. 2010 zůstatek 19.565,13 Kč a k 13. 4. 2010 (pozn. NSS - zřejmě míněno 13. 4. 2011) zůstatek 19.570,89 Kč. Není však patrné, z jakého důvodu správce daně jeho prostřednictvím na nedoplatek daně nic nevymohl. Správce daně též výzvou ze dne 8. 11. 2010 zjišťoval u bytového družstva, které vlastní dům, v němž má dlužník hlášeno trvalé bydliště, ke které bytové jednotce má dlužník uzavřenou smlouvu o nájmu či jaká je hodnota členského podílu a vkladu dlužníka v družstvu; na tuto výzvu však nedostal odpověď a ani ji nijak neurgoval. V úvahu by přitom připadal prodej movitých věcí umístěných v bytě, který dlužník užívá na základě nájemní smlouvy (pro úplnost nicméně soud dodal, že případný členský podíl v bytovém družstvu by nebyl postižitelný prostředky daňové exekuce). Městský soud poukázal rovněž na skutečnost, že správce daně svá zjištění stran majetkové situace dlužníka činil v nezanedbatelném rozsahu až po vydání výzvy k úhradě nedoplatku ručitelem. III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalobce [4] Žalovaný (dále též pouze „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítá, že správce daně dostatečně zjistil majetkovou situaci daňového dlužníka před vydáním výzvy k úhradě daňového nedoplatku ručitelem a zároveň dobře vyhodnotil takto zjištěný skutkový stav ve vztahu k otázce možnosti vymoct tento nedoplatek na daňovém dlužníkovi. Správce daně zjišťoval, zda je daňový dlužník vlastníkem motorového vozidla či nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí (v obou případech s negativním výsledkem), zda má zřízené bankovní účty a jaká je výše konečného zůstatku na těchto účtech (zjistil pouze účet vedený u ČSOB, a. s. se zůstatkem ve výši 19.565,13 Kč), zda patří k plátcům pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a jaké jsou jeho příjmy a výdaje (zjistil, že jde o osobu samostatně výdělečně činnou). [5] Vzhledem k výši nedoplatku daňového dlužníka na dani z převodu nemovitostí (částka 138.000 Kč), k jehož úhradě byl žalobce povolán, je dle stěžovatele nepodstatné, že z předloženého správního spisu nelze jednoznačně zjistit, z jakého důvodu nebylo nic vymoženo na základě exekučního příkazu vydaného na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na jeho bankovním účtu. Zůstatek peněžních prostředků na exekucí postiženém účtu by uhradil nedoplatek daňového dlužníka na dani z převodu nemovitostí jen v zanedbatelné výši. Předmětný exekuční příkaz byl navíc vydán správcem daně dne 1. 10. 2010 a i přes arrestatorium obsažené v tomto exekučním příkaze není v moci správce daně zamezit pohybu peněžních prostředků na daňovou exekucí postiženém účtu před nařízením daňové exekuce. Soud přitom odkazuje na stav, který byl na účtu minimálně 14 dní před nařízením dané exekuce. [6] Podle stěžovatele mohla probíhat daňová exekuce na peněžní prostředky na účtu daňového dlužníka i v okamžiku vydání výzvy ručiteli. Správce daně nemusel čekat po v zákoně stanovenou dobu, zda bude vymáhání úspěšné či nikoliv. Závěr o potenciální bezvýslednosti (či vymožení nižší částky než kolik představuje daňový nedoplatek) mohl učinit již v okamžiku, kdy exekuční příkaz vydával. Subsidiární charakter ručení byl v takových případech zaručen § 57a odst. 8 zákona o správě a daní poplatků. [7] Daňovou exekuci prodejem movitých věcí umístěných v bytě užívaném daňovým dlužníkem k zjištění jeho majetkové situace správce daně nenařídil, protože nelze mít při nařízení tohoto způsobu exekuce za prokázané, že budou sepsány hodnotné věci ve vlastnictví daňového dlužníka, jejichž prodej v dražbě povede k úhradě vymáhaného nedoplatku na dani z převodu nemovitosti [daňový dlužník je fyzickou osobou, která má v daném bytě i své bydliště, přičemž podle § 322 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny mimo jiné věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti]. [8] Stěžovatel namítá, že není třeba vždy nařizovat daňovou exekuci prodejem movitých věcí nacházejících se v místě bydliště daňového dlužníka, pokud nejsou žádné indicie svědčící o tom, že se na tomto místě nacházejí hodnotné movité věci, jejichž prodejem v dražbě by mohlo dojít k uhrazení daňového nedoplatku. Výklad městského soudu, že bez nařízení a provedení předmětné exekuce nebyl ze strany správce daně dostatečně zjištěn rozsah movitých věcí daňového dlužníka, je dle stěžovatele ve vztahu k naplnění podmínky prokazatelně bezvýsledného vymáhání stanovené v § 57a odst. 1 zákon o správě daní a poplatků extenzivní, neodpovídá všem skutečnostem zjištěným správcem daně v tomto konkrétním případě a zároveň je v rozporu se smyslem a účelem daňového řízení a zákonnou úpravou daňového ručitelství (v této souvislosti odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 7 Afs 39/2012 – 54). [9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou a argumentaci stěžovatele rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 39/2012 – 54 za „hrubě nepřesnou až zavádějící“. Žalobce poukázal na skutečnost, že ve zmiňovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k úpravě podmínek pro vydání platebního výměru ručiteli podle § 260l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona. Požadavky na postup správce daně podle § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků jsou přitom přísnější, než v případě postupu podle § 260l celního zákona. Přesto i z rozsudku č. j. 7 Afs 39/2012 – 54 dle žalobce plyne, že je nutné, aby správce daně prověřil majetkové poměry dlužníka a dospěl k závěru, že přímý dlužník nedisponuje majetkem, ze kterého by bylo možné daňový nedoplatek uspokojit. Žalobce dále uvedl, že stěžovatel zastává koncepci „subjektivního pojetí nedostatku majetku přímého dlužníka“, spočívající v tom, že správce daně nemusí vyvíjet dostatečnou aktivitu ke zjištěn