1 As 7/2014 — Nejvyšší správní soud

1 As 7/2014- 54 - text pokračování 1 As 7/2014 – 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyň: a) A. B., b) E. F., zastoupených Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem Náměstí 71/11, Valašské Meziříčí, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osoby zúčastněné na řízení: L. F., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2011, č. j. KUZL 70717/2011, sp. zn. KUSP 60244/2011 ÚP-Ka, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2013, č. j. 30 A 146/2011 – 108, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Městský úřad Otrokovice, odbor stavebního řádu (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 31. 5. 2011, č. j. SÚ/211/2010/26955/2011/ZRA, nařídil žalobkyním odstranění části jimi vlastněné stavby „Penzion u Formanů“, postavené na pozemku p. č. 126/1 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic. Odvolání žalobkyň proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný v záhlaví vymezeným rozhodnutím. Následnou žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Brně v záhlaví specifikovaným rozsudkem, který nyní žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) napadají kasační stížností. [2] Stavební úřad žalobkyním konkrétně nařídil odstranit část nadezdívky a všechny stavební úpravy s tím související, včetně přesahu střechy (část krovu, oplechování, krytina), které byly provedeny v rozporu se schválenou projektovou dokumentací, jež je součástí stavebního povolení č. 2/93 ze dne 11. 1. 1993, č. j. VP/OV/1588/No/Zi. Jednalo se o část ubytovací, u které je bezprostřední návaznost na zeď mezi domy č. p. 92 a 96 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic, dále trámy spočívající ve zdi domu č. p. 96 přiléhající ke zdi domu č. p. 92, dále požární závadu v komíně mezi domy č. p. 96 a č. p. 92 a provedení oplechování zdi domu č. p. 96 přiléhající ke zdi domu č. p. 92. [3] Nutno dodat, že se nejedná o první rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění části stavby „Penzion u Formanů“. K realizaci předmětné stavby došlo již v průběhu let 1993 a 1994, nyní posuzovanému správnímu rozhodnutí tak předcházela celá řada rozličných správních řízení týkajících se dané stavby (k jejich podrobnější rekapitulaci blíže viz body [20] až [28] níže). Předmětem soudního přezkumu bylo již rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2006 (kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyň proti rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění části stavby „Penzion u Formanů“ ze dne 4. 4. 2006). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, č. j. 30 Ca 200/2006 – 67, uvedená rozhodnutí správních orgánů ze dne 4. 4. 2006 a ze dne 24. 8. 2006 zrušil. Kasační stížnost žalovaného proti zmíněnému rozsudku následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2009, č. j. 1 As 17/2009 – 101. [4] Předmětem přezkumu v nyní souzené věci jsou rozhodnutí správních orgánů vydaná v řízení, které následovalo po zrušení předchozích správních rozhodnutí výše uvedeným rozsudkem krajského soudu č. j. 30 Ca 200/2006 – 67. [5] Žalobkyně zároveň s podáním kasační stížnosti navrhly, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek, ve smyslu § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 19. 3. 2014, č. j. 1 As 7/2014 – 49. II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu [6] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul podstatu věci tak, že jde o dlouholetý sousedský spor mající původ v tzv. občanskoprávních námitkách, tj. námitkách plynoucích z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám. Konkrétně se jedná o vlastnické právo ke zdi mezi domy č. p. 92 a 96 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic, z něhož správní orgány dovozují nutnost souhlasu sousedů s dodatečným povolením stavby žalobkyň (přičemž takový souhlas nebyl dán). Pravomoc autoritativně rozhodnout o občanskoprávních námitkách sice patří soudu, avšak pouze tehdy, využijí-li účastníci této možnosti a návrh civilnímu soudu ve lhůtě stavebním úřadem jim k tomu určené podají. Neučiníli tak (jako se to stalo v nyní posuzovaném případě), pak je dána pravomoc stavebnímu úřadu. [7] Stavební úřad při posuzování dané otázky vycházel zejména ze znaleckého posudku Ing. Zbyňka Dumala č. 633/2011/2010 ze dne 5. 4. 2010. Krajský soud pak shledal nedůvodnou žalobní námitku, podle níž k vypracování uvedeného znaleckého posudku došlo v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudcích krajského soudu č. j. 30 Ca 200/2006 – 67 a Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 17/2009 – 101. Závěry vyslovené ve zmíněných rozsudcích totiž nevypovídají nic o tom, kdo konkrétně je vlastníkem sporné zdi mezi domy č. p. 92 a 96, ale vychází primárně z toho, že v dané věci nebylo možné rozhodnout, aniž by bylo ze strany stavebního úřadu precizně postaveno najisto, kdo je vlastníkem zdi. Důvodem pro zrušení původních rozhodnutí v dané věci ze strany krajského soudu byly vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti úsudku ohledně toho, zda se jedná o společnou zeď a kdo je jejím vlastníkem. Tento závěr pak potvrdil i Nejvyšší správní soud. Ohledně znaleckého posudku Nejvyšší správní soud pouze uvedl, že jeho vypracování není nezbytné pro závěr o vlastnictví zdi a charakteru zdi mezi domy č. p. 92 a 96, nicméně připustil, že by jeho vypracování usnadnilo správním orgánům posoudit tuto otázku. Podle krajského soudu zároveň platí, že vypracováním znaleckého posudku žalobkyně nebyly nijak dotčeny na svých právech, ale naopak objektivní technické posouzení dané otázky zajistilo vyšší míru ochrany jejich práv. Nedůvodnou shledal také námitku, podle které žalobkyním nebyla poskytnuta možnost se k předmětnému znaleckému posudku vyjádřit. [8] Podle krajského soudu nepochybily správní orgány ani při hodnocení stanoviska předloženého žalobkyněmi a označeného jako zaměření skutečného stavu a tvaru domu č. p. 92 ze dne 25. 5. 2010, vyhotovené J. K. a potvrzené Ing. Z. Z., ze kterého mělo vyplynout, že mezi domy č. p. 92 a 96 se nacházela jedna zeď a že nadezdívka se celá nacházela na zdi domu č. p. 92, tedy ve vlastnictví žalobkyň. Jak stavební úřad, tak žalovaný se s těmito podklady vypořádali a dospěli k závěru, že uvedené zaměření obsahově ani formálně nevyvrací závěry znaleckého posudku Ing. Dumala. K uvedenému hodnocení krajský soud dodal, že z daného zaměření vyplývá pouze to, že vnitřní nosná stěna domu č. p. 92 stojí v celém rozsahu na pozemku p. č. st. pl. 126/1, z čehož nelze dovozovat, že k dodatečnému stavebnímu povolení není nutný souhlas sousedů. [9] Krajský soud se dále plně ztotožnil s odůvodněním stavebního úřadu ohledně nemožnosti aplikovat v daném případě § 135 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též pouze „stavební zákon“), kterého mělo být podle žalobkyň užito k odstranění požární závady na komínu mezi domy č. p. 92 a 96. [10] Žalobkyně v doplnění žaloby poukázaly rovněž na údajná pochybení správních orgánů, ke kterým mělo dojít při zrušení kolaudačního rozhodnutí na předmětnou stavbu v roce 1998. Těmito námitkami se krajský soud blíže nezabýval s tím, že právní předchůdci žalobkyň (J. a E. F.) se mohli proti zrušení kolaudačního rozhodnutí bránit správní žalobou, pokud s ním nebyli srozuměni. To se nestalo a v nyní souzené věci již nelze tento deficit dohnat, neboť jeho předmětem je přezkum rozhodnutí o odstranění části stavby jako výsledku řízení o vydání dodatečného stavebního povolení. Dané doplnění žaloby bylo navíc učiněno nad rámec žalobních bodů po uplynutí dvouměsíční (koncentrační) lhůty. III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalovaného [11] Stěžovatelky podaly dne 20. 1. 2014 blanketní kasační stížnost, kterou k výzvě Nejvyššího správního soudu doplnily dne 24. 2. 2014. V doplnění kasační stížnosti předně zpochybnily závěr žalovaného a stavebního úřadu, podle nějž jim nesvědčí vlastnické či jiné právo ke zdi mezi domy č. p. 92 a 96, které by je opravňovalo provést spornou část stavby. Poukázaly na stanovisko vyhotovené Ing. J. K. a potvrzené oprávněným inženýrem Ing. Z. Z., z nějž dle jejich názoru vyplývá, že mezi uvedenými domy se nenachází dvě zdi, ale jedna zeď. Z provedeného digitálního měření má dále vyplývat, že spára na jižní straně netvoří hranici mezi domy a že nadezdívka se celá nachází na zdi domu č. p. 92, tedy ve vlastnictví stěžovatelek. [12] Krajský soud dle stěžovatelek nepřihlédl k § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle nějž lze k provedení důkazů využít všech prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nebyly získány nebo provedeny v rozporu s práv