1 As 81/2014 — Nejvyšší správní soud

1 As 81/2014- 73 - text pokračování 1 As 81/2014 – 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Jurečkové v právní věci žalobce AEROLUX, s.r.o. se sídlem Noviny pod Ralskem 142, zastoupeného JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem se sídlem Kamlerova 795, Říčany u Prahy, proti žalovanému Ministerstvo zemědělství, Těšnov 17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2013, č. j. 47169/2013MZE15111, sp. zn. 56VH20799/2013-15111, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2014, č. j. 59 A 116/2013  31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 22. 7. 2013, č. j. KULK 49600/2013, sp. zn. 697/2013, byla žalobci (stěžovateli) uložena pokuta ve výši 100.000 Kč za porušení povinností stanovených § 5 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Stěžovatel jako vlastník kanalizace pro veřejnou potřebu nepředal ve stanoveném termínu vodoprávnímu úřadu MěÚ Česká Lípa vybrané údaje z majetkové evidence kanalizace a její provozní evidence. [2] K odvolání stěžovatele žalovaný shora uvedeným rozhodnutím část výroku napadeného rozhodnutí krajského úřadu změnil a snížil uloženou pokutu na částku 40.000 Kč. Při svém rozhodování žalovaný vyšel z právního názoru vysloveného Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, v předcházejícím řízení; dospěl k závěru, že stěžovatel porušil povinnost uloženou zákonem a uložení pokuty je důvodné. Jelikož pokuta má plnit především funkci preventivní, sankci uloženou orgánem prvého stupně snížil. [3] Stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, o níž krajský soud zamítavě rozhodl napadeným rozsudkem. Soud dovodil, že stěžovatel jako vlastník části a zároveň provozovatel celé čistírny odpadních vod, do které jsou odváděny odpadní vody jiných odběratelů, je vlastníkem kanalizace pro veřejnou potřebu. Součástí povinností vlastníka je i v zákonem stanovené lhůtě předat vodoprávnímu úřadu vybrané údaje z majetkové a provozní evidence kanalizace. V důsledku nesplnění zákonné povinnosti byla stěžovateli důvodně uložena pokuta. II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku [4] Krajský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je na základě kupní smlouvy o převodu nemovitosti uzavřené dne 21. 2. 2008 se správcem konkurzní podstaty úpadce Liknavata s. r. o., vlastníkem pozemku st. p. č. 159 a č. 206 a na nich umístěných nemovitostí, dále pozemku p. č. 694/7 a vedlejších staveb stojících na tomto pozemku, včetně inženýrských staveb a venkovních úprav, tedy mimo jiné přípojky vody, kanalizace splaškové, kanalizace dešťové na pozemcích st. p. 159, 206 a p. č. 694/7 a jímky čistírny odpadních vod na pozemku p. č. 972/3 včetně přípojek dešťové a splaškové kanalizace na pozemcích p. č. 694/8, 972/1 a 972/3. Části inženýrských sítí, které stěžovatel nabyl, byly vybudovány v 70. letech a zkolaudovány v 80. letech minulého století, společně se stavbou čistírny odpadních vod pro ZRUP – LUHOV. Podle povolení KNV Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 1977 sloužila podle § 38 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, povolená čistírna odpadních vod výrobnímu areálu. Původně se jednalo o tzv. areálovou kanalizaci s čistírnou odpadních vod. Ačkoli podle předchozí právní úpravy nešlo o veřejnou kanalizaci, v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích se veřejnou stala, neboť znaky veřejné kanalizace zde uvedené naplňuje. [5] Kanalizační potrubí ve vlastnictví stěžovatele odvádí jím produkované odpadní vody i odpadní vody dalších odběratelů, do čistírny odpadních vod. Jde proto o stokovou síť odvádějící odpadní vody dle § 2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., ve spojení s § 1 písm. g) vyhlášky č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. [7] V podané kasační stížnosti stěžovatel především zdůraznil, že je vlastníkem přípojky splaškové kanalizace a jímky čistírny odpadních vod, nevlastní však žádné vodní dílo, které by mělo tvořit kanalizaci pro veřejnou potřebu. V jeho vlastnictví není přípojka ani čistírna odpadních vod. Poukázal na povolení stavby ze dne 5. 8. 1977, č. j. Vod/6174/77-235-Ing.Opl/Sm, které hovoří pouze o odkanalizování provozní budovy s tím, že jde o přípojku Js 200, tedy o průměru 200 mm. Od počátku nešlo o vodohospodářské dílo ve smyslu § 2 vyhlášky č. 29/1975 Sb., o vodovodních a kanalizačních přípojkách, které se považují za vodohospodářská díla. [8] Stěžovatel podrobně vylíčil okolnosti, za kterých se stal vlastníkem části areálu. Dne 8. 4. 1992 byla založena společnost LUHOV a.s., Stráž pod Ralskem, která, podle tehdy platné zákonné úpravy, nebyla provozovatelem veřejné kanalizace. V konkurzním řízení na majetek uvedené společnosti nabyla dne 17. 12. 2001 areál společnost Likanavata s.r.o., od níž stěžovatel v roce 2008 část areálu zakoupil. Podle kupní smlouvy se stal vlastníkem „ přípojky, kanalizace splaškové, kanalizace dešťové, nacházející se na pozemcích st. p. č. 159, st. p. č. 206 a p. č. 694/7 a dále jímky ČOV nacházejících se na pozemku p. č. 972/3, včetně přípojek dešťové a splaškové kanalizace nacházejících se na pozemcích p. č. 694/8, 972/1 a 972/3“. Do vlastnictví stěžovatele přešla pouze přípojka splaškové kanalizace. Potrubí, které odvádí splaškové vody do čistírny odpadních vod, není ve vlastnictví stěžovatele. Ve vlastnictví stěžovatele je dále jímka čistírny odpadních vod (kterou nelze považovat za samostatné vodní dílo), nikoli vlastní čistírna. Pravděpodobným vlastníkem technologických zařízení je DIAMO, státní podnik. Stěžovatel zajišťuje provoz čištění odpadních vod z bývalého průmyslového areálu na základě povolení k vypouštění, které navazuje na povolení z roku 1977. Jde o povolení k vypouštění předčištěných odpadních vod z čistírny odpadních vod z průmyslového areálu. V době, kdy stěžovatel objekt kupoval, přitékalo na čistírnu odpadních vod 7,35 m³ odpadních vod od třetích subjektů, 7,74 m³ celkem za den. Stěžovatel byl v dobré víře, že provozovatelem vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu není. [9] Od roku 2001 byla kanalizace provozována jako areálová přípojka, bez zásahu žalovaného. Odbor životního prostředí Městského úřadu Česká Lípa konstatoval, že stěžovatel nemá oprávnění k provozování vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu. Žalovaný (i Krajský úřad Libereckého kraje) nerespektuje zákaz zneužití správního uvážení a v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 správního řádu nerespektuje právo stěžovatele provozovat předmětnou kanalizaci jako areálovou, kterou nabyl při koupi v dobré víře. Pokud správní orgány došly k názoru, že vodovod či kanalizace měly být pro veřejnou potřebu, bylo na místě zahájit řízení k naplnění § 39 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb. Veřejná kanalizace, podle právních předpisů platných do přijetí zákona č. 274/2001 Sb., v areálu LUHOV umístěna nebyla. Další přípojky se v areálu nebudovaly a ze strany žalovaného nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Stěžovatel odmítá možnost, že změnou zákona se z běžné stavby - přípojky- stane vodní dílo, kanalizační stoka či jejich soustava, a to bez rekolaudace. [10] Provozovatel vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu, DIAMO, státní podnik, chybně vyplnil za stěžovatele původní hlášení, ve kterém je uvedeno, že na čistírnu odpadních vod, kanalizaci i vodovod v majetku stěžovatele jsou napojeni trvale bydlící obyvatelé. Uvedené údaje jsou mylné. Náklady na provozování kanalizace pro veřejnou potřebu jsou natolik vysoké, že by stěžovatel část areálu LUHOV nikdy nekoupil, pokud by se měl stát jejím provozovatelem. [11] I pokud by stěžovatel provozovatelem kanalizace pro veřejnou potřebu byl, nebylo uložení pokuty podle § 33 odst. 1 písm. b) zákona č. 274/2001 Sb. důvodné. Vlastník vodovodu nebo kanalizace se podle uvedeného ustanovení dopustí správního deliktu tím, že nepředá vodoprávnímu úřadu vybrané údaje z majetkové evidence vodovodů a kanalizací. Zákonodárce jednoznačně předpokládá předání údajů, jak o vodovodu, tak o kanalizaci současně a neoddělitelně (což je vyjádřeno použitím spojky „a“ potvrzené výrazem „jejich provoz