10 Ads 58/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 58/2014- 35 - text 10 Ads 58/2014 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Daniely Zemanové a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: D. Š., zastoupena JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem Polní 92, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 5. 2013, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2014, čj. 41 Ad 28/2013-47, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce JUDr. Janě Kuřátkové, se sídlem Polní 92, Brno, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 6.292 Kč, která ji bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2013 žalovaná uložila žalobkyni povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu v částce 13.101 Kč, vzniklý v období od 24. 6. 2012 do 23. 7. 2012. Žalobkyně se proti rozhodnutí bránila včas podanými námitkami. Tvrdila, že není osoba, která je přeplatek na důchodu povinna vrátit, neboť s účtem oprávněného zemřelého, narozeného 24. 5. 1944, který zemřel dne 17. 6. 2012, nedisponovala. K účtu prý neměla žádný přístup, neměla žádnou platební kartu, a ani k platební kartě zemřelého neznala PIN. Žalobkyně navíc ve společné domácnosti se zemřelým nikdy nežila. Žili jako druh a družka, nicméně minimálně 10 let před úmrtím již tento poměr neudržovali. V době jejich vztahu zřídil partner žalobkyni ke svému účtu podpisové právo. Po ukončení tříletého vztahu svoje podpisové právo k účtu žalobkyně neřešila, měla za to, že podpisové právo zruší její bývalý druh. Žalobkyni je však známo, že s účtem disponoval syn zemřelého. Při občasných střetnutích s bývalým druhem se žalobkyně dozvěděla, že dispoziční právo k prostředkům na jeho účtu má jeho syn. Zejména se bývalý druh zmínil i o tom, že synovi dal k dispozici platební kartu k jeho účtu. Žalobkyně se v této věci obrátila i na Policii ČR, která celou věc prošetřila. Z podání vysvětlení syna zemřelého ze dne 26. 5. 2013 a ze dne 14. 8. 2013 plyne, že peníze z účtu vybral on, a to zřejmě na úhradu pohřbu. Syn uvedl, že kartu k účtu používal výhradně on společně s otcem a nikdo jiný. [2] Žalovaná námitky zamítla rozhodnutím ze dne 16. 5. 2013 cit. v záhlaví tohoto rozsudku. Toto rozhodnutí žalobkyně napadla žalobou. Krajský soud žalobu zamítl. Zákonné ustanovení § 64 odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb. regulující vracení nynějšího přeplatku na starobním důchodu vychází z objektivní odpovědnosti subjektů zde uvedených. Proto má žalobkyně, jakožto zákonem určený subjekt – disponent, povinnost peněžní prostředky žalované vrátit, i když tyto finanční prostředky z účtu zemřelého nevybrala ona, ale syn oprávněného zemřelého. Krajský soud měl za to, že se žalobkyně poté může domáhat vrácení částky, kterou zaplatí žalované, po tom, kdo skutečně finanční prostředky vybral. To však nikoliv v řízení před specializovanými senáty správního soudnictví, ale v řízení občanskoprávním. II. Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti a vyjádření žalované [3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost. V ní uvedla dvě výtky, proč by rozsudek krajského soudu neměl obstát. [4] Prvně se domnívala, že ustanovení § 64 odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb. je v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv. Napadenou normu staví do rozporu s dikcí čl. 4 Listiny, na základě níž mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona, ale jen při zachování základních práv a svobod a současně při zachování mezí základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Stěžovatelka je v rozporu s čl. 11 Listiny omezena na právu vlastnit majetek, a to tím, že na základě absolutně koncipované objektivní odpovědnosti musí z vlastní majetkové sféry plnit České republice to, z čehož sama prokazatelně neměla žádný prospěch. Protiústavnost spočívá i v neexistenci liberačních důvodů, na základě kterých by se mohla stěžovatelka zprostit své objektivní odpovědnosti. Protože pak objektivní odpovědnost zasahuje zpětně do doby, kdy podpisové právo stěžovatelky k účtu zůstavitele vzniklo (tj. do doby před 10 lety), má toto ustanovení nepřípustný retroaktivní účinek. Proto stěžovatelka zdejšímu soudu navrhuje, aby řízení o kasační stížnosti přerušil, a věc spolu s návrhem na zrušení tohoto ustanovení předložil Ústavnímu soudu. [5] I ze zjištění Policie ČR plyne, kdo s účtem fakticky disponoval, a kdo státem nárokované finanční prostředky z účtu prokazatelně vybral. Pokud by stěžovatelka měla vůči žalované čehokoliv plnit, má za to, že jde o bezprecedentní aplikaci práva, které je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka svá dispoziční práva k účtu nevykonávala, a proto je aplikace zákona v tomto případě nespravedlivá a příčí se principům, na nichž je založen demokratický právní řád. Zásadně nesouhlasí s názorem krajského soudu, že se má regresně domáhat vrácení částky po synovi zemřelého v řízení občanskoprávním. Stěžovatelka to považuje za nepřípustné přenášení povinnosti státu ohledně vymáhání jeho vlastních nároků, a to na soukromou osobu  řadového občana, který je navíc v tomto případě bez právního vzdělání a nemajetný. [6] Druhou stížní námitkou stěžovatelka brojí proti nesprávnému posouzení právní otázky tkvící v chybné interpretaci ustanovení § 64 odst. 5 zák. č. 155/1995 Sb. Z hlediska teleologického krajský soud interpretoval v nynějším případě toto ustanovení zákona vadně. Ustanovení § 64 odst. 5 bylo do českého právního řádu přijato v rámci zákona č. 470/2011 Sb. Z legislativního záměru nevyplývá, že by zákonodárce změnou zákona č. 155/1995 Sb. zamýšlel stanovení absolutní objektivní odpovědnosti toho, kdo sice k účtu zůstavitele měl zřízeno podpisové právo, ale peněžní prostředky prokazatelně z takového účtu nezcizil. Dle názoru stěžovatelky není účelem uvedené změny zákona č. 155/1995 Sb. ani vytvoření jakéhosi kvaziručitelského vztahu vůči státu. Účelem zákonné úpravy dle stěžovatelky bylo především, aby osoba, která fakticky peněžní prostředky z účtu vybrala, měla povinnost tyto prostředky vrátit. Smyslem zákona prý není vytvoření nevyvratitelné právní domněnky, či z hlediska posuzovaného případu dokonce právní fikce, že, je-li zde osoba, která má podpisové právo k účtu, je vždy povinna z vlastní majetkové sféry České republice uhradit všechny neoprávněně vyplacené dávky důchodového pojištění, a to i přesto, že si těmito svou majetkovou sféru nikterak neobohatila. [7] Stěžovatelka podala i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to z toho důvodu, že se v současné době nachází ve finanční tísni. Tvrdí, že nedisponuje dostatečnými finančními prostředky pro dobrovolné zaplacení toho, co jí bylo rozhodnutím žalované vyměřeno. V případě potenciální exekuce by se pak stěžovatelka dostala do složité situace. [8] Žalovaná souhlasí s právním názorem krajského soudu. Přitom zdůrazňuje, že smyslem § 64 odst. 5 zák. č. 155/1995 Sb. je státní zájem na téměř stoprocentní návratnosti přeplatků vyplacených důchodů na účet již zemřelého důchodce. Žalovaná nemá povinnost zkoumat míru zavinění osob, jež jsou ze zákona povinné částku důchodu vrátit. Dále pak žalovaná upozorňuje, že jakožto výkonný orgán je povinna právní předpisy týkající se důchodového pojištění dodržovat a nikoli je, dle svého uvážení či dokonce na základě uvážení pojištěnců, měnit. Žalovaná nesouhlasí s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a soudu navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. III. Právní názor Nejvyššího správního soudu [9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom žádné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Návrhem na přiznání odkladného účinku se soud nezabýval, protože rozhodl bez odkladu o samotné kasační stížnosti, a otázka odkladného účinku se tak stala bezpředmětnou. [11] Nejvyšší správní soud předně zvážil argumentaci protiústavností § 64 odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění [důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., III.A.]. Poté se vypořádal s výtkou nesprávné interpretace tohoto ustanovení [důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., III.B.]. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Sporné ustanovení § 64 odst. 5 zákona o důchodovém pojiště