2 Afs 70/2012 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 70/2012- 50 - text  2 Afs 70/2012 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Hynka Baňoucha a JUDr. Vojtěcha Šimíčka ve věci žalobce: EKOFILTR spol. s r. o., se sídlem Slavičín, Divnice 122, zastoupen JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Vysoké Mýto, Vraclavská 200/II, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, dříve Celní ředitelství Brno, proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 30. 12. 2010, č. j. 6962-8/2010-010100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2012, č. j. 30 Af 42/2011 – 93, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci [1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí Celního ředitelství Brno. Tímto rozhodnutím bylo k odvolání stěžovatele změněno rozhodnutí Celního úřadu Jihlava ze dne 8. 2. 2008, č. j. 292/08-216300-021 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým bylo jako zástava zajištěno dovezené zboží  nákladní vozidlo tovární značky IVECO (dále jen „zástava“). Změna prvoinstančního rozhodnutí spočívala ve vymazání jedné obchodní společnosti (odlišné od stěžovatele) ze seznamu adresátů rozhodnutí, a v opravě údaje o vlastníku zástavy, jímž byl nově označen stěžovatel. Jinak zůstalo prvoinstanční rozhodnutí nezměněno. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že řízení o zajištění zástavy je nezávislé na řízení, jehož výsledkem je vydání platebního výměru. Zástavní právo vzniklo vstupem zboží do tuzemska, a to ze zákona, který připouští jeho vznik i před vznikem celního dluhu. K zajištění zástavy bylo přistoupeno jako k poslední možnosti. II. Obsah podání účastníků II. a) Kasační stížnost [2] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že rozsudek krajského soudu je vadný pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2012 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.)]. Namítl rovněž, že se krajský soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ]. [3] Krajský soud nepřihlédl ke specifičnosti případu spočívající v tom, že rozhodnutí o zajištění zástavy bylo vydáno až poté, co nebyl včas zaplacen dluh již vyměřený platebním výměrem, přičemž stěžovatel není celním dlužníkem a neměl možnost napadat platební výměr, který byl podkladem vydání rozhodnutí o zajištění. Přitom specifičnost věci podtrhl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 1 Afs 77/2008 - 43 (citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), o nějž krajský soud opřel tezi o oddělenosti vyměřovacího a zajišťovacího řízení. Krajský soud se rovněž nezabýval námitkou, že předmětná daň z přidané hodnoty (dále též „daň“, či jen „DPH“) již byla zaplacena, byť jinému orgánu, což plyne i z doloženého usnesení o odložení podezření z trestného činu, jehož se měl dopustit zástavní dlužník tím, že při provozování celního skladu nedodržel podmínky stanovené právními předpisy, kdy předmětné zboží vyskladnil a prodal bez přidělení jiného celně schváleného určení, přičemž mj. nezaplatil předmětnou daň. Proto byl vydán i předmětný platební výměr. Policie svůj názor, vzhledem ke složitosti daňových otázek a změnám právních předpisů, podepřela i znaleckým posudkem, který mj. zkoumal i celní výměr. Vyměřený dluh měl podle výměru vzniknout před vstupem České republiky do EU, ale protože byl vyměřen až po tomto vstupu, bylo otázkou, zda byly použity správné právní předpisy. Tuto námitku však stěžovatel nemohl vznést, neboť nebyl účasten vyměřovacího a ani následného odvolacího řízení, v němž byla (dle citovaného usnesení Policie ČR) vznesena i námitka splnění podmínek bezcelnosti. Krajský soud se k této námitce nevyjádřil. Policie přitom zkoumala i daňová přiznání zástavního dlužníka, který daň vykázal a přitom neuplatnil odpočet, protože nebyl schopen prokázat řádné vyskladnění. Znalec shrnul, že zdanitelná plnění vznikla, ale nebyly splněny podmínky pro prokázání nároku na odpočet daně. Plátce však přesto vystavil doklady, na základě nichž odvedl DPH počítanou se započítáním marže a zaplatil tedy na dani více, než by zaplatil celnímu úřadu. Proto znalec shrnul, že daň byla na výstupu odvedena, takže nedošlo ke zkrácení daně. Stěžovatel dodal, že nebyla-li daň zkrácena, nemohla být ani doměřena. Žalovaný nemůže zákon vykládat formalisticky, ale musí hledět na jeho smysl a cíl. Cílem bylo odvedení daně do státního rozpočtu, a je lhostejné, že se tak stalo prostřednictvím jiného správce daně. Výklad zákona by neměl jít k tíži stěžovatele, jenž ani nebyl celním dlužníkem a rozhodnutím o zajištění je zásadně omezeno jeho vlastnické právo. [4] Krajský soud podle stěžovatele rovněž nesprávně shledal nedůvodnou námitku, že zajištění mohlo být provedeno jinými prostředky, což se však nemohlo uskutečnit díky jednání celního dlužníka. Stěžovatel však postup dlužníka ovlivnit nemohl, přesto je mu kladen k tíži. Stěžovatel krajskému soudu předložil zprávu o šetření veřejného ochránce práv, týkající se (dle stěžovatele) identického případu, avšak soud se vypořádal jen s částí zde uvedené argumentace. Opomenul argumentaci nutností dodržet princip proporcionality při omezení ústavně chráněného vlastnického práva (přiměřenost, sledování legitimního cíle), neboť postup celních orgánů nastolil nepřijatelnou nerovnováhu mezi právem státu na výběr cla a subjektivním vlastnickým právem. S ohledem na specifika celního řízení, k němuž se obvykle dostaví řidič přepravující zboží, je v zákoně obsažena výjimečná obdoba celního zástavního práva, umožňující zajištění zástavy bez ohledu na práva třetích osob, kdy se předpokládá, že držiteli zástavy uloží celní orgány zákaz dispozice se zástavou. [5] Stěžovatel dále upozornil, že zboží bylo umístěno v celním skladu. Zákonné celní zástavní právo (§ 305 odst. 4 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon ve znění pozdějších předpisů, dále jen „celní zákon“), totiž zaniklo zajištěním celního dluhu při řízení o umístění zboží v celním skladu. Zaniklo tak i oprávnění k zajištění zástavy. Je-li zde navíc pravomocný a vykonatelný platební výměr na jméno konkrétního dlužníka, na základě něhož je vedeno exekuční řízení, nemohou podle ombudsmana celní orgány zajistit zástavu vlastněnou osobou odlišnou od primárního dlužníka. V exekuční fázi řízení lze aplikovat jen zástavní právo dle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků platného do 31. 12. 2010 (dále „zákon o správě daní a poplatků“), respektive § 170 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu v platném znění (dále „daňový řád“). Stěžovatel není daňovým dlužníkem, nebyl dovozcem, deklarantem nebo ručitelem v celním řízení, ani se nepodílel na protiprávním odnětí zboží celnímu dohledu, proto aplikace těchto ustanovení není možná. [6] Stěžovatel rovněž namítl, že nelze přijmout výklad o rozdílu mezi veřejnoprávním a soukromoprávním pojetím zástavního práva, jenž umožnil uplatnění zástavního práva vůči vlastníkovi odlišnému od primárního daňového dlužníka, neboť to odporuje principu jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti právního řádu, kdy tentýž právní institut musí znamenat totéž, bez ohledu na to, v jakém odvětví práva je zrovna aplikován. Zde odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 5 Afs 174/2004, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06 (všechna citovaná rozhodnutí ÚS jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Zajištění zástavy negativně zasahuje do majetkové sféry vlastníka zástavy. Stěžovatel byl nejprve dlouhodobě omezen ve výkonu svého vlastnického práva, jehož byl nakonec zbaven při prodeji zastaveného automobilu ve veřejné dražbě, a to vše za situace, kdy není celním dlužníkem dluhu, který měl vzniknout ke dni 1. 3. 2004. Proto má stěžovatel za to, že institut celního zástavního práva byl zneužit, nikoli zákonně využit. [7] Dále stěžovatel zdůraznil, že právní konstrukce umožňující zbavit vlastnického práva vlastníka zástavy, který není dlužníkem celního dluhu, popírá podstatu zástavního práva. Důsledkem je porušení základní hodnoty právního státu (nedotknutelnost vlastnictví). Postup celních orgánů vede ke zjevně nespravedlivému výsledku, který nelze hájit sebelepším úmyslem státu dbát o co nejefektivnější plnění povinností platit cla a daně. [8] Zajištění zástavy tedy neproběhlo zákonným způsobem vůči stěžovateli a jeho majetku. Tento postup je časově ohraničen individuálními okolnostmi probíhajícího celního řízení a lze jej vůči zboží třetí osoby uplatňovat za podmínky, že j