3 Afs 47/2014 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 47/2014- 29 - text 3 Afs 47/2014 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně: YANNICK a.s., se sídlem Šenov u Nového Jičína, Dukelská 76, zastoupena JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem Ostrava, Preslova 9, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2014, č. j. 22 Af 102/2011 – 50, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti O d ů v o d n ě n í : Na základě daňové kontroly zahájené dne 1. 9. 2009 a zaměřené na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2006 a 2007, byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 67.920 Kč za zdaňovací období roku 2006 a 80.880 Kč za zdaňovací období roku 2007 (viz dodatečné platební výměry ze dne 15. 12. 2010, č. j. 101236/10/374912802633 a č. j. 101246/10/374912802633). Proti zmiňovaným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, která byla rozhodnutími Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 29. 4. 2011, č. j. 842/11-1202-802360, a č. j. 866/11-1202-802360, zamítnuta. Finanční ředitelství se ztotožnilo se závěry správce daně, dle nichž žalobkyně neoprávněně zaúčtovala na vrub nákladového účtu nákup forem a lisovacích nástrojů pro lisování plastových výrobků (dále také „předmětný majetek“), přestože k tomuto majetku neprokázala vlastnické právo. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen „finanční ředitelství“) napadla žalobkyně správními žalobami, v nichž především tvrdila, že vlastnické právo k předmětnému majetku nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 6. 2006 s Ing. E. K.. Žalobkyně upozornila, že kupní smlouva obsahuje prohlášení prodávající, že je výlučným vlastníkem předmětného majetku; navíc poukázala na sdělení předchozího vlastníka, společnosti TRESTLES, a.s., že k předmětu kupní smlouvy nemá jakýkoli majetkový vztah či jiný finanční nárok. S odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 3. 2005, č. j. 5 Afs 131/2004 – 45, dodala, že důkazní břemeno o nabytí předmětného majetku stíhá jen dodavatelku (Ing. K.) a nikoli jí. Dle názoru žalobkyně tak neměla povinnost dokazovat vlastnické právo k předmětnému majetku jinými důkazy než kupní smlouvou a uvedeným prohlášením společnosti TRESTLES, a.s. Navíc však poukázala na možnost nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“) a zdůraznila, že předmětný majetek nabyla v dobré víře. Správním orgánům rovněž vytkla, že nashromážděné důkazy hodnotily jednostranně v její neprospěch. Krajský soud v Ostravě projednal obě žaloby proti rozhodnutí finančního ředitelství společně a napadená správní rozhodnutí zrušil. V rozsudku ze dne 20. 2. 2014, č. j. 22 Af 102/2011 – 50, se nejprve pozastavil nad konstatováním finančního ředitelství, že žalobkyně nesplnila podmínku odpisu předmětného majetku rovněž tím, že nepředložila inventární karty svědčící o evidenci tohoto majetku ve smyslu § 26 odst. 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále „zákon o daních z příjmů“), přestože správce daně absenci těchto dokladů žalobkyni nevytýkal a k jejich předložení jí nevyzval. Z tohoto důvodu se krajský soud neztotožnil s názorem, že již samotná absence uvedených dokladů by mohla způsobit neuznatelnost odpisů. V další části rozsudku se krajský soud věnoval problematice prokázání vlastnického práva k předmětnému majetku. Zrekapituloval důkazy předestřené žalobkyní a usoudil, že je správní orgány nezhodnotily dostatečně, čímž se jejich postup dostal do rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“). Především uvedl, že finanční ředitelství zcela opomenulo prohlášení, které prodávající v kupní smlouvě učinila. Navíc z celkového hlediska byla kupní smlouva hodnocena nedostatečně, přičemž krajskému soudu chyběla zejména úvaha, zda lze kupní smlouvu považovat za neplatný právní úkon a proč. K argumentaci možného nabytí vlastnického práva od nevlastníka krajský soud poznamenal, že z hlediska hypotézy ustanovení § 446 obchodního zákoníku je podstatné, zda žalobkyně věděla, nebo vědět měla a mohla, že prodávající není vlastníkem předmětného majetku. Touto otázkou se však správní orgány nezabývaly. Krajskému soudu proto nebylo zřejmé, na základě jakých skutečností dospělo finanční ředitelství k závěru, že žalobkyně nebyla při nabývání předmětného majetku v dobré víře. Dodal, že finanční ředitelství prozatím neuneslo důkazní břemeno vyplývající z § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP, tudíž na žalobkyni důkazní břemeno ohledně dobré víry nepřešlo. S ohledem na výše uvedené krajský soud konstatoval, že v daňovém řízení došlo při zjišťování skutkového stavu věci k podstatným procesním deficitům a napadená správní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů; proto je, dle ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), zrušil. Kasační stížností ze dne 5. 3. 2014, doplněnou podáním ze dne 1. 4. 2014, napadá Odvolací finanční ředitelství (dále „stěžovatel“), které se, s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, stalo procesním nástupcem Finančního ředitelství v Ostravě, rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, neboť jej považuje za nezákonný. Nejprve se stěžovatel ohrazuje proti tvrzení soudu ohledně výzvy k předložení inventárních karet a dalších důkazů prokazujících zaevidování předmětného majetku. Zdůrazňuje, že správce daně žalobkyni vyzval k předložení všech důkazních prostředků souvisejících s daňovými výdaji a odpisy, ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 a § 28 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Tato výzva tudíž zahrnovala i požadavek na předložení inventárních karet majetku, případně dokladů o provedených inventarizacích, které by prokázaly zavedení předmětného majetku do účetní evidence. Žalobkyně však dané doklady předložila až současně s podáním žaloby. V další části kasační stížnosti se stěžovatel věnuje otázce, zda žalobkyně vlastnické právo k předmětnému majetku nabyla a mohla jej, v souladu s § 28 odst. 1 zákona o daních z příjmů, odepisovat. Především má za to, že se krajský soud nevypořádal se všemi důkazy, na kterých bylo správní rozhodnutí postaveno. V tomto směru poukazuje na závěr finančního ředitelství o nevěrohodnosti svědecké výpovědi Ing. K. a zjištění vyplývající z opakovaných svědeckých výpovědí zástupců společnosti TRESTLES, a.s., kterými bylo nabytí vlastnického práva k předmětnému majetku zpochybněno. Stěžovatel předestřenými důkazy prokázal, že žalobkyně mohla mít důvodné pochybnosti o tom, zda je prodávající vlastníkem předmětného majetku, a svou dobrou víru tudíž osvědčit nemůže. Na základě toho se domnívá, že unesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 8 zákona o daních z příjmů a naopak krajský soud zjistil skutkový stav neúplně. K problematice rozložení důkazní povinnosti mezi daňový subjekt a správce daně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119 (publikován pod č. 1572/2008 Sb. NSS), z něhož obsáhle cituje. Stěžovatel se vyjádřil i k otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka dle § 446 obchodního zákoníku. Uvádí, že citované ustanovení prolamuje v zájmu právní jistoty obchodních vztahů princip, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, nežli má sám. V intencích rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 8. 2008, čj. 8 Afs 20/2008 - 123, však dodává, že otázku dobré víry kupujícího je právě proto nutné posuzovat velmi přísně. K okolnostem uzavření kupní smlouvy navíc poznamenává, že žalobkyně nevyužila všech možností, aby si ověřila, že Ing. K. (prodávající) byla vlastníkem předmětného majetku. Například si neověřila vlastnictví přímo u společnosti TRESTLES, a.s. (která popírá, že by předmětný majetek komukoli prodala), byť s ní v rámci obchodních činností spolupracovala, a místo toho důvěřovala prohlášení, jež předložila prodávající, které bylo ovšem vydáno pro jiné účely a jiné osobě. Stěžovatel dále tvrdí, že si žalobkyně mohla vlastnictví předmětného majetku ověřit u společnosti METALPLAST s.r.o., která lisovací formy dodala, a u níž v době podpisu kupní smlouvy figurovala Ing. K. se svým manželem v roli společníků. Pochybnosti vyvolává také bod 4.1 kupní smlouvy, podle kterého prodávající předala předmět koupě žalobkyni před podpisem smlouvy. Stěžovatel však zjistil, že v době podpisu kupní smlouvy probíhala na předmětných formách výroba u společnosti TRAVICOM PLUS, a.s., na jejíž činnost měla žalobkyně navázat. Nesrovnalosti nachází stěžovatel rovněž v tvrzení žalobkyně ohledně předávacího protokolu, který údajně nemohl být sepsán z důvodu konkursu prohlášeného na společnost TRAVICOM