1 Ao 1/2005 — Nejvyšší správní soud

3 Aos 1/2013- 49 - text 3 Aos 1/2013 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického, v právní věci navrhovatelů: a) V. M., b) J. M., c) Ing. B. M., d) K. M., e) K. J., f) J. J., všichni zastoupeni Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti odpůrci: Obec Čižice, se sídlem Čižice 128, zastoupeném JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem Martinská 608/8, Plzeň, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - Územního plánu obce Čižice ze dne 30. 9. 2010, v řízení o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2012, č. j. 59 A 4/2012 – 91, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Stěžovatel j e p o v i n e n nahradit navrhovatelům náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 36.735,60 Kč k rukám Mgr. Lukáše Hegnera, advokáta, se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení Návrhem z 31. 8. 2012 se navrhovatelé domáhali zrušení opatření obecné povahy – územního plánu Čižice. Pro případ, že by soud neshledal důvody pro zrušení opatření obecné povahy - územního plánu Čižice jako celku navrhli, aby soud vydal rozsudek, že opatření obecné povahy – územní plán Čižice přijaté usnesením zastupitelstva obce Čižice č. 10 dne 30. 9. 2010, se dnem vyhlášení rozsudku zrušuje v rozsahu změn týkajících se funkčního využití pozemku p. č. 57/6 zapsaném na LV č. 751, pozemku p. č. 57/7 zapsaném na LV č. 607, a pozemků p. č. 57/8, p. č. 159/6, p. č. 564 a p. č. 566 zapsaných na LV č. 723, vše vedeno Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Přeštice pro obec Čižice, k. ú. Čižice. Krajský soud v Plzni (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem z 19. 12. 2012, č. j. 59 A 4/2012 - 91 výrokem I. rozhodl, že opatření obecné povahy – Územní plán obce Čižice ze dne 30. 9. 2010 se v části týkající se ostatních komunikací pro pěší a cyklisty WD-42 a WD-50 zrušuje dnem právní moci tohoto rozsudku a ve zbytku návrh zamítl (výrok II.). Výrokem III. krajský soud přiznal navrhovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 48.216 Kč. Krajský soud vycházel z toho, že žalovaný v opatření obecné povahy zamítl námitky navrhovatelů vůči vedení veřejně prospěšných staveb (ostatní komunikace pro pěší a cyklisty) WD-42 a WD-50 z důvodu „nutnosti zvýšení propustnosti území pro pěší a cyklisty“, a proto při jednání provedl důkaz orientačním měřením v aplikaci umístěné na stránkách http://nahlizenidokn.cuzk.cz/ a dostupnými fotografiemi míst samých umístěných na http://maps.google.cz, aby zjistil, zda by realizací ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-42 byly naplněny požadavky ustanovení § 18 stavebního zákona, resp. zásady vymezené v čl. 11 odst. 1, 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto dokazování krajský soud poté zjistil, že celková úspora vzdálenosti po ostatní komunikaci pro pěší a cyklisty WD-42 činí pouze cca 85 m a navíc je podél komunikace III/180 27 možné vybudování chodníku, aniž by bylo nutné cestou k pohostinství tuto komunikaci přecházet. Krajský soud dovodil, že úspora vzdálenosti pro budoucí obyvatele lokality Z1 Nad Nivou nemůže zakládat veřejný zájem, na základě kterého by mělo dojít k omezení vlastnických práv navrhovatelů vybudováním ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-42 přes jejich pozemky. Podle krajského soudu ani zájem žalovaného na vybudování ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-50 nepřevažuje nad právy navrhovatelů; vybudování této komunikace by vedlo v podstatě ke znehodnocení pozemků určených k zastavění rodinným domem jeho zúžením oproti pozemkům ve vlastnictví osob v téže řadě. Soud byl rovněž toho názoru, že pozemky navrhovatelů byly pro budování ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-50 vybrány ne z toho důvodu, že by zde byla zvláštní potřeba jejího vedení právě těmito místy, nýbrž proto, že tyto pozemky nebyly prozatím, na rozdíl od sousedících pozemků, zastavěny rodinným domem. Krajský soud zjistil, že současně s navrženou ostatní komunikací pro pěší a cyklisty WD-50 byla ve vzdálenosti cca. 122 m navržena další spojovací komunikace; podle krajského soudu proto nelze bez dalšího důvodně tvrdit, že ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-50 vedená přes pozemky navrhovatelů je nezbytná ke zvýšení propustnosti území pro pěší a cyklisty. Omezení vlastnických práv navrhovatelů by nespočívalo jen ve zmenšení jejich pozemků, nýbrž také v trvalých imisích způsobených užíváním sporné komunikace, čímž by jistě utrpěla i jejich potenciální pohoda bydlení. To vše za situace, kdy by žádný, kromě bezprostředních sousedů navrhovatelů v souvislé řadě rodinných domů, takovým omezením vystaven nebyl. Krajský soud v tomto následku shledal taktéž porušení zásady rovnosti, neboť odpůrcem nebyly ani v rozhodnutí o námitkách ani v soudním řízení uvedeny žádné konkrétní důvody, na základě kterých by sporná komunikace měla vést právě přes pozemky navrhovatelů. Podle krajského soudu je pro posouzení věci taktéž nepodstatné, že má být ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-50 vybudována na části pozemků navrhovatelů, kde se nachází „ochranné pásmo podzemního vedení optických kabelů Telefonica O2 Czech Republic, a.s.“. Skutečnost, že navrhovatelé jsou na základě ustanovení § 102 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, omezeni ve svých vlastnických právech, nevypovídá nic o tom, zda jsou splněny podmínky pro umístění ostatní komunikací pro pěší a cyklisty WD-50 na pozemcích navrhovatelů. Mezi omezením podle § 102 zákona o elektronických komunikacích a možností budování komunikací pro pěší a cyklisty není podle soudu vůbec žádný vztah. Nepodstatným je, že se některým občanům obce nelíbí oplocení pozemků navrhovatelů, kterým mělo dojít k zamezení užívání pěšiny přes ně vedoucí. Krajský soud konstatoval, že v řízení nevyplynul soukromoprávní nebo veřejnoprávní titul, na základě kterého by navrhovatelé byli povinni pěšinu na svých pozemcích trpět a pro umístění ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-50 soud neshledal naplněny požadavky ustanovení § 18 stavebního zákona, resp. zásady vymezené v čl. 11 odst. 1, 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Oproti tomu v případě obratiště a přiměřeného rozšíření veřejného prostoru krajský soud shledal za naplněné požadavky ustanovení § 18 stavebního zákona, resp. zásad vymezených v čl. 11 odst. 1, 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle přílohy č. 3 vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, kterou vydalo Ministerstvo vnitra na základě zmocnění uvedeného v § 24 odst. 3 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, vyplývá povinnost, aby každá neprůjezdná jednopruhová přístupová komunikace delší než 50 m byla na neprůjezdném konci navržena se smyčkovým objezdem nebo plochou umožňující otáčení vozidla, tj. obratištěm. V obecné rovině je v § 24 odst. 3 zákona o požární ochraně přímo vyjádřen zájem na omezení rozvoje a šíření ohně a kouře ve stavbě, omezení šíření požáru na sousední stavby, evakuace osob a zvířat v případě ohrožení stavby požárem nebo při požáru a umožnění účinného a bezpečného zásahu jednotek požární ochrany. Požadavek zřízení obratiště je tak v souladu s existující právní úpravou, nejde nad její rámec, je zaštítěn zájmem na požární ochraně a vztažen pouze pro případ nové zástavby při stávajících slepých ulicích. Dotčení vlastnických práv povinností v případě zástavby na pozemcích 57/6, 57/7 a 57/8 práv je vyváženo zajištěním dostatečné požární ochrany jejich vlastnických práv k pozemkům a okolním stavbám bez ohledu na to, zda v budoucnu budou stavby na uvedených pozemcích realizovat navrhovatelé či někdo jiný. K dalším dílčím námitkám a tvrzením navrhovatelů krajský soud uvedl, že napadené opatření obecné povahy oproti požadavku minimální šířky veřejného prostranství 8 m podle § 22 odst. 2 vyhlášky o obecných požadavcích na výstavbu stanovil požadavek mnohem mírnější, a to požadavek „přiměřeného rozšíření veřejného prostoru“. Krajský soud je proto toho názoru, že rozšíření veřejného prostranství může být dle individuálních podmínek i v podstatě minimální a opatřením obecné povahy přijaté řešení nepřípustně nezasahuje do vlastnických práv navrhovatelů. Podle soudu opatření obecné povahy nestanovilo požadavek rozšíření komunikace ze stávajících 6 m na 8 m, ale hovoří o rozšíření veřejného prostoru, který nemůže vést k navrhovateli tvrzené nutnosti provést přeložení vedení vysokého napětí. Nedůvodným v tomto smyslu shledal krajský soud i odkaz navrhovatelů na ustanovení § 20 odst. 7 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Krajský soud neprovedl důkaz fotokopiemi map majícími dokládat stav zaznamenaný v územním plánu z roku 1994 ani důkaz úplným zněním územního plánu z roku 1994, neboť provedení tohoto důkazu podle kr