4 As 174/2014 — Nejvyšší správní soud

4 As 174/2014- 41 - text 4 As 174/2014 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Z. K., zast. JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem, se sídlem Nádražní 2775/145, Ostrava, proti žalovanému: Magistrát města Ostravy, se sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2014, č. j. 22 A 116/2012 - 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 8. 2012, č. j. SMO/ 254232/12/Vnitř/Vál, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Polanka nad Odrou (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 6. 2012, č. j. FVVM001693/2012, kterým byl k návrhu J. J. (otce žalobkyně) zrušen údaj o místě trvalého pobytu žalobkyně na adrese O. – P. n. O., L. J. 867/20 podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), a místem jejího nového trvalého pobytu bylo určeno sídlo správního orgánu I. stupně na adrese O. – P. n. O., 1. k. 1/2 A. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se žalobkyně domáhala zrušení tohoto rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) však posoudil veškeré žalobní námitky žalobkyně jako nedůvodné. Především se zabýval námitkou podjatosti, kterou žalobkyně uplatnila vůči správnímu orgánu I. stupně. Podjatost žalobkyně dovodila z hodnocení výpovědí svědků a z neprovedení navržených důkazů správním orgánem I. stupně i z místních vlivů (dům, v němž měla žalobkyně trvalý pobyt, který byl zrušen, je situován ve stejném městském obvodu jako sídlo správního orgánu). Podjatým byl podle žalobkyně správní orgán I. stupně jako celek, a proto měla být věc postupem dle § 131 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „správní řád“), delegována na jiný správní orgán I. stupně. Žalobkyně také namítala, že o podjatosti rozhodoval stejný orgán, který ji způsobil a ani žalovaný námitku podjatosti, ačkoli u něj také byla uplatněna, neposoudil a nerozhodl o ní. Veškeré tyto výtky shledal krajský soud neopodstatněnými. Poukázal na ustanovení § 14 odst. 2 věta třetí správního řádu, podle něhož o podjatosti rozhoduje služebně nadřízený úřední osoby, které se námitka týká. I když krajský soud přisvědčil žalobkyni, že pokud namítala podjatost správního orgánu I. stupně jako celku, mělo být žalovaným posouzeno, zda není namístě postup dle § 131 odst. 4 správního řádu, kterého se žalobkyně dovolávala, žalovaný však tuto otázku vypořádal sdělením ze dne 19. 6. 2012, což považoval krajský soud za dostačující. Krajský soud zdůraznil, že důvodem pro vyloučení některého pracovníka (nebo i všech pracovníků) správního orgánu I. stupně je poměr k věci či k některé z osob účastnících se na řízení a zájem na výsledku řízení. Takové důvody však nebyly prokázány. Pokud jako důvod podjatosti žalobkyně vytýkala postup příslušné úřední osoby v řízení o projednávané věci nebo při jejím rozhodování, krajský soud uzavřel, že je obecně přijímanou praxí, že takové okolnosti důvodem vyloučení pro podjatost nejsou. Tvrzené místní vlivy, které by mohly způsobit podjatost pracovníků správního orgánu I. stupně, nebyly žalobkyní podpořeny uvedením konkrétních skutečností, které by o podjatosti z uvedeného důvodu svědčily, proto ani z tohoto důvodu podjatost správního orgánu I. stupně krajský soud nedovodil. Žalobkyně v žalobě také namítala nízkou kvalitu rozhodnutí a malou profesní zdatnost osob, které rozhodnutí zpracovaly, jelikož ve věci byla vydána postupně čtyři rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Krajský soud k tomuto žalobnímu bodu uvedl, že počet zrušených rozhodnutí v téže věci není sám o sobě důvodem k závěru o nezákonnosti rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu. Další žalobní námitka se týkala odvolání souhlasu rodičů žalobkyně s bydlením v jejich domě č. p. 867 v P. n. O. Žalobkyně tvrdila, že jej užívala se svými rodiči bezproblémově od svých 6 let až do r. 2006, kdy k ní rodiče začali mít negativní vztah pro antipatie k jejímu příteli (dnes manželovi). Nikdy však neobdržela nesouhlas s užíváním bytu, jelikož jej matka nikdy neprojevila a otec takový nesouhlas nikdy žalobkyni nedoručil a jeho případný nesouhlas by navíc byl neplatný pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na jeho chování k žalobkyni, kterou omezoval, až šikanoval při jejím pobytu v bytě, do nějž žalobkyně následně nebyla vpuštěna poté, co v květnu 2009 odjela na krátkou návštěvu za svým manželem, ačkoliv se z bytu nikdy neodstěhovala. Tuto námitku nepovažoval krajský soud za důvodnou proto, že právo žalobkyně bydlet v předmětném domě bylo založeno právě na souhlasu jejích rodičů jako vlastníků domu, tedy odvoláním souhlasu vlastníků domu s bydlením takový důvod užívání zanikl. Krajský soud poukázal na skutečnost, že žalobkyně s odvoláním souhlasu s bydlením byla seznámena, protože dne 30. 3. 2011 sama do správního spisu založila rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2010, č. j. 59 C 284/2009 - 72, v němž bylo odvolání souhlasu s bydlením v domě rodičů žalobkyně zmíněn. K námitce, že odvolání souhlasu s bydlením ze strany otce žalobkyně bylo učiněno v rozporu s dobrými mravy, krajský soud poukázal na závěry Ústavního soudu, který obdobnou námitku posuzoval v nálezu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013, podle něhož má dítě své rodiče ctít a respektovat ve smyslu § 35 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) a je proto na generaci mladší, aby v rodinných sporech generaci starší (rodičům) ustoupila, nikoliv naopak. V dalším žalobním bodě žalobkyně dovozovala, že užívací právo k bytu není právem odvozeným od vlastnického práva jejích rodičů k domu, které by bylo možno zrušit jednostranným projevem rodičů (tedy odvoláním souhlasu s užíváním), nýbrž užívání bytu je založeno na rodinném právu, proto je samostatným užívacím titulem, který je nadřazen jiným užívacím titulům. Ohledně uvedeného žalobního bodu krajský soud uzavřel, že žalobkyně je schopna se sama se živit a zaopatřit si vlastní bydlení (v Praze), proto právo na bydlení u rodičů založené žalobkyni na základě rodinného práva, konkrétně § 85 zákona o rodině, již zaniklo. Krajský soud neshledal ani povinnost rodičů plynoucí z § 88 a násl. zákona o rodině jako vyživovací povinnost předků k potomkům, jelikož tato povinnost nastupuje pouze tehdy, pokud to oprávněná osoba nutně potřebuje (§ 90 zákona o rodině), což nebyl případ žalobkyně. Žádné jiné ustanovení zákona o rodině právo u rodičů bydlet žalobkyni nezaložilo. Nakonec krajský soud posuzoval otázku neužívání objektu nebo jeho části, která je jednou z podmínek (vedle zániku užívacího práva k objektu či jeho části) zrušení trvalého pobytu dle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. Žalobkyně totiž namítala, že faktické neužívání bytu z její strany nebylo založeno na její vůli, neboť byt nikdy nevyklidila, tím spíše dobrovolně, nýbrž neužívání bylo důsledkem násilného a nezákonného chování jejího otce. Žalobkyně se dovolávala ústavního práva na nedotknutelnost obydlí. Krajský soud však s poukazem na dikci § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel zdůraznil, že pro naplnění uvedené podmínky je podstatný faktický stav neužívání bytu, bez ohledu na důvody jeho neužívání. Krajský soud závěrem doplnil, že pokud žalobkyně tvrdí, že netrvá na zachování trvalého pobytu bezúčelně a důvodem jejího postoje k zachování trvalého pobytu je hluboký citový vztah k Polance nad Odrou, kde bydlela od narození a chtěla by zde pobývat v době pracovního volna, o dovolené, o svátcích a následně i ve stáří, napadené rozhodnutí žalobkyni nebrání, aby si bydlení v této lokalitě obstarala, avšak na jiné konkrétní adrese. Poukázal na § 10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, který vylučuje, aby s přihlášením k pobytu byla spojena vlastnická či jiná práva k objektu, tedy rozhodnutí ohlašovny nemá soukromoprávní důsledky a v řízení před správními soudy nelze posuzovat, zda vlastník objektu nezneužil své vlastnické právo k tomu, že přinutil další osoby k vystěhování z domu, kde tyto osoby měly trvalý pobyt, aniž k tomu využil žaloby na vyklizení. Jelikož krajský soud dospěl k závěru, že podmínky § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel, nezbytné pro zrušení údaje o místě trvalého pobytu, tedy zánik užívacího práva občana k objektu nebo jeho části, a neužívání objektu nebo jeho části tímto občanem, byly naplněny, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu a uplatňuje kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správn