4 As 204/2014 — Nejvyšší správní soud

4 As 204/2014- 29 - text 4 As 204/2014 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. G. B., zast. JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2014, č. j. 30 A 74/2013 – 43, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím ze dne 16. 8. 2013, č. j. 2834/DS/13-3 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Městského úřadu Sokolov ze dne 12. 6. 2013, č. j. OD-4085-3/29213/2013/SM, o zamítnutí žádosti žalobce o udělení řidičského oprávnění s vydáním řidičského průkazu České republiky z důvodu neprokázání podmínky obvyklého bydliště žalobce na území České republiky. Změna rozhodnutí orgánu prvního stupně spočívala v opravě data narození žalobce na X a dále v tom, že na první stranu rozhodnutí, do čtvrtého odstavce vložil žalovaný slovní spojení „obvyklého bydliště“ za slova „kdy žadatel neprokázal splnění podmínky“. Ve zbytku zůstalo odvoláním napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nezměněno a v nedotčené části bylo potvrzeno a odvolání zamítnuto. Žalovaný při posouzení předmětné věci vyšel z rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 5/2011 a zdůraznil, že zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), příkladně uvádí doklady, kterými je možné prokázat obvyklé bydliště. Pouhé předložení potvrzení o povolení k přechodnému pobytu žalobcem na území bez důkazu o osobních vazbách však nelze považovat za prokázání splnění podmínky obvyklého bydliště a obvyklého zdržování se na území České republiky ve smyslu zákona o silničním provozu. Žalobce podle žalovaného nepředložil jediný relevantní důkaz o svých osobních vazbách k území, jimiž se rozumí z materiálního hlediska především skutečná domácnost fyzické osoby. Žalovaný nezpochybnil, že žalobci byl udělen přechodný pobyt, avšak v případě vydání řidičského průkazu České republiky je nutné trvat na splnění všech příslušných zákonných podmínek, mezi které patří i to, že žadatel má na území České republiky obvyklé bydliště. Obvyklým bydlištěm osoby bez trvalého pobytu na území České republiky nemůže být fiktivní přihlášení se k pobytu spočívající v pouhé registraci do úřední evidence. Rozlišit je nutno v tomto směru předložení dokladů podle § 109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu od prokázání splnění podmínek dle § 82 odst. 1 písm. d) téhož předpisu. Žalobci se přitom nepodařilo vyvrátit důvodnou pochybnost hraničící s jistotou, že na území České republiky nemá obvyklé bydliště, které se naopak nachází na území Spolkové republiky Německo. Citace judikatury Soudního dvora žalobcem není případná, neboť na věc nedopadá. Žalovaný zdůraznil, že potvrzení o povolení k přechodnému pobytu samo o sobě neprokazuje, že cizinec od data vydání potvrzení skutečně pobývá na území České republiky nepřetržitě a obvykle, neboť pouze stvrzuje, že má povolený přechodný pobyt. Smyslem vymezení obvyklého bydliště jako podmínky pro získání řidičského průkazu je však vytvoření právního rámce proti obcházení represivních opatření členských států v oblasti odnímání řidičských oprávnění či řidičských průkazů. S ohledem na neprokázání splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky vyslovil žalovaný přesvědčení, že žádost žalobce byla důvodně zamítnuta, neboť k prokázání osobních vazeb byl žalobce vyzván, avšak této výzvě nevyhověl. Odkaz žalobce na to, že jiné osobě Magistrát města Karlovy Vary vydal řidičský průkaz díky doložení ohlášení živnosti na území České republiky, považoval žalovaný za podnět k přezkumu tohoto rozhodnutí, ke změně výroku rozhodnutí orgánu prvního stupně však přistoupil jen z důvodu nutnosti opravy chyby v datu narození žalobce v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, když jiné důvody pro zrušení či změnu napadeného rozhodnutí neshledal. [2] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou ze dne 11. 10. 2013, v níž tvrdil, že správní řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné a nezákonné rozhodnutí ve věci, že žalovaný dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávným právním posouzením. Žalobce byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, protože při podání žádosti o řidičský průkaz k prokázání obvyklého bydliště předložil potvrzení o přechodném pobytu, nájemní smlouvu a čestné prohlášení ve smyslu § 92 odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu. Správní orgán jej však vyzval k doplnění žádosti o prokázání místa obvyklého bydliště na území České republiky z důvodů doložení osobních vazeb ve smyslu § 2 písm. hh) citovaného zákona, avšak neuvedl, jaké pochybnosti mu z žalobcem předložených dokumentů v tomto směru vznikly. Žalobce nepopírá, že účastníka řízení tíží důkazní povinnost, avšak správní orgány jej k jejímu splnění řádně nevyzvaly, protože výzva nebyla dostatečně určitá. Z důvodu neurčitosti výzvy, tj. nevymezení, zda správní orgán měl pochybnosti skutkové nebo právní povahy, nelze žalobci vytýkat, že své důkazní povinnosti nedostál. Tuto skutečnost přitom žalobce namítal i v odvolání, avšak žalovaný tuto námitku nepovažoval za důvodnou. Žalobce zaujal stanovisko, že se správní orgány jeho argumentací dostatečně nezabývaly, čímž zasáhly do jeho práv. Správní orgány tedy nedostály povinnostem kladeným v ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť neuvedly, jakými úvahami se při hodnocení a výkladu právních předpisů řídily, a nesdělily, jak se vypořádaly s jeho návrhy a námitkami. Odůvodnění správních rozhodnutí žalobce považuje za nedostačující, neboť pouze popisují průběh správního řízení. Své pochybnosti správní orgány podle žalobce založily na tom, že totožné nájemní smlouvy k místu uváděného pobytu předložili i další dva žadatelé o řidičské oprávnění ze SRN, avšak ti nebyli informováni o tom, že nemovitost byla pronajata vícekrát. Žalobce však opakovaně v průběhu správního řízení zdůrazňoval, že pronajatá nemovitost je prostorný rodinný dům, kdy části tohoto domu jsou pronajaté i dalším fyzickým osobám. Své závěry dále správní orgán opírá o to, že žalobce má své bydliště ve Spolkové republice Německo, avšak žalobci nebylo známo, na základě jakého důkazu žalovaný k tomuto závěru dospěl. V neposlední řadě se dovolával toho, že podle ustanovení § 87n zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), potvrzení o přechodném pobytu na území je veřejnou listinou prokazující adresu pobytu na území České republiky. Na základě potvrzení o přechodném pobytu tedy žalobce prokázal, že tu skutečně pobývá, nadto na jeho základě může v budoucnosti získat trvalý pobyt, který zcela postačuje k získání řidičského oprávnění. Veřejným charakterem této listiny se přitom správní orgány nezabývaly. Skutečnost, že potvrzení o přechodném pobytu je důkazní prostředek, který prokazuje obvyklé bydliště žadatele o získání řidičského oprávnění v České republice, nadto vyplývá z ustanovení § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu ve spojení s § 53 odst. 3 správního řádu, správní orgány přitom žalobci neprokázaly opak. Odkaz žalovaného na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 5/2011 není případný, neboť v tam projednávané věci správní orgány provedly rozsáhlé dokazování, během něhož zjistily, že udávaná nemovitost nemůže žadateli umožnit přechodný pobyt, protože vzhledem k jejímu technickému stavu nebyla způsobilá k užívání. Žalobce proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 2. 12. 2013, v němž uvedl, že žalobci byla dána možnost prokázat obvyklé zdržování se na území České republiky v podobě osobních vazeb k tomuto území. Místo toho žalobce vede spor se správními orgány o výklad příslušných předpisů a účelově je napadá. Žalobce ovšem neprokázal obvyklé bydliště na území České republiky, neboť pouhé formální potvrzení o povolení k přechodnému pobytu na území není toho dostatečným důkazem. K tvrzení žalobce o tom, že mu není známo, na základě čeho správní orgány dovodily jeho bydliště na území Spolkové republiky Německo, žalovaný vysvětlil, že tyto údaje získal z cestovního pasu, který žalobce ke své žádosti předložil. Žalovaný vycházel ze skutečnosti známé z jeho úřední činnosti o takzvané turistice