4 Azs 7/2014 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 7/2014- 36 - text 4 Azs 7/2014 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: D. H. L., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, č. j. 1 A 40/2013 - 45, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení [1] Žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 7. 5. 2013, č. j. CPR-3992-1/ČJ-2013-930310-V237, odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 17. 1. 2013, č. j. KRPA-148073/ČJ-2012-000022, a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil. Žalobci bylo správním orgánem prvního stupně uloženo správní vyhoštění v délce tří let pro naplnění skutkové podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění pozdějších předpisů, za maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 29. 6. 2012, č. j. KRPA-83383/ČJ-2012-000022, v období od 25. 10. 2012 do 15. 11. 2012. Žalobce rovněž naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců setrváním na území České republiky bez víza v období od 25. 10. 2012 do 15. 11. 2012. [2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně vydal prvoinstanční rozhodnutí v souladu s právními předpisy, a toliko nesprávně stanovil u méně závažného z obou skutků dobu neoprávněného pobytu na území České republiky, čímž ale nebyl žalobce poškozen. Správní orgán prvního stupně si řádně vyžádal pro zhodnocení možných překážek k vycestování podle ustanovení § 120a zákona o pobytu cizinců závazné stanovisko Ministerstva vnitra, které posloužilo pro určení doby k vycestování. Žalovaný dále neshledal za nezákonný postup správního orgánu prvního stupně, který nevyčkával na rozhodnutí o zjevně opožděné žalobě podané dne 17. 11. 2012 proti rozhodnutí ze dne 5. 9. 2012, které nabylo právní moci dne 24. 9. 2012, č. j. CPR-8484/ČJ-2012-9CPR-V237, jímž bylo zamítnuto odvolání proti prvnímu rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 29. 6. 2012, č. j. KRPA-83383/ČJ-2012-000022. Žalovaný dále uvedl, že na žalobce nebylo možné pohlížet jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie, protože žalobce se svojí neteří, občankou Evropské unie, nežil ve společné domácnosti, což bylo podle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců jednou z kumulativních podmínek pro přiznání statusu rodinného příslušníka občana Evropské unie. V souvislosti s rozpory v jednotlivých výpovědích přijal žalovaný závěr, že žalobce je nedůvěryhodnou osobou. Správní orgán prvního stupně uvedený závěr dostatečně odůvodnil, a proto jeho úvaha nebyla v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Správní orgán prvního stupně se rovněž řádně zabýval možným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců, přičemž nebyly dány důvody pro aplikaci § 119a odst. 2 citovaného zákona a žalobce neuvedl konkrétní důvody, pro které měla být přiměřenost podle ustanovení § 174a posouzena chybně. Dobu neoprávněného pobytu žalobce na území České republiky od 25. 10. 2012 do 15. 11. 2012 správní orgán nevymezil sice zcela přesně, protože ji ale posuzoval jako dobu kratší, bylo její vymezení cizinci ku prospěchu. Takové pochybení nemohlo být důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Délka správního vyhoštění ve výši tří let byla stanovena s ohledem na první rozhodnutí o správním vyhoštění, které žalobce nerespektoval, a tím se dopouštěl maření výkonu správního rozhodnutí. Mimo to byly posouzeny i okolnosti, za kterých byl cizinec zajištěn, snaha o dobrovolné řešení situace, pobyt na území České republiky bez víza či jiného oprávnění a možnost společného soužití žalobce s manželkou v zemi původu. Žalovaný proto shledal vymezenou dobu správního vyhoštění za adekvátní. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného dne 31. 5. 2013 žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobce se domníval, že napadené rozhodnutí bylo v rozporu s § 2 odst. 1, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu a s § 119 odst. 2, § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce prvně namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu pro účely posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce podle ustanovení § 119a a § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále brojil proti tomu, že správní orgán prvního stupně v předchozím řízení nezohlednil u rozhodnutí ze dne 5. 9. 2012, č. j. CPR-8484/ČJ-2012-9CPR-V237, odkladný účinek, když vlastním uvážením vyhodnotil žalobcovu správní žalobu za zjevně opožděnou. Pravomoc rozhodnout o včasnosti žaloby měl totiž jen soud. Žalovaný v rozhodnutí rovněž nezdůvodnil, proč není možné žalobci přiznat podle ustanovení § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců [uvedené ustanovení bylo přečíslováno a dnes se jedná o ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) citovaného zákona, poznámka Nejvyššího správního soudu] status rodinného příslušníka občana Evropské unie na základě jeho vztahu k neteři, občance Evropské unie. Uvedené rozhodnutí je proto pro rozpor se zjištěným skutkovým stavem nepřezkoumatelné. Žalobce dále uvedl, že správní vyhoštění není trestem, ale opatřením státu. Možnost uložit správní vyhoštění omezuje ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které vyplývá ze základních lidských práv v čl. 10 odst. 2 Listiny základní práv a svobod (dále též „Listina“) a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Správní orgány neodůvodnily dostatečně přiměřenost zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života, protože v určitých částech odůvodnění vycházely z neexistence rodinných vazeb na území České republiky a v jiných popisovaly vztah žalobce k jeho manželce. Hodnocení žalobce jako nedůvěryhodné osoby bez řádného zákonného zdůvodnění je v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, a jako takové činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Správní orgán prvního stupně rovněž neposoudil veškerá kritéria, která demonstrativně vymezuje ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Navíc omezení možnosti vydání správního vyhoštění nevztáhl na délku uloženého vyhoštění a nezabýval se skutečností, že rodinného příslušníka občana Evropské unie nelze vyhostit, aniž by ohrožoval bezpečnost státu, závažným způsobem narušoval veřejný pořádek nebo ohrožoval veřejné zdraví. Rozhodnutí správních orgánů je nepřezkoumatelné i pro absenci důvodů, pro které byla vymezena doba nelegálního pobytu právě ode dne 25. 10. 2012 do 15. 11. 2012. Stejně tak nebyla dostatečně odůvodněna uložená délka správního vyhoštění ve výši tří let. Žalovaný vůbec nezohlednil skutečnost, že se žalobce rozhodl dobrovolně řešit svoji situaci. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2014, č. j. 1 A 40/2013 - 45, zamítl žalobu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že bylo při posuzování porušení práva na respektování rodinného a soukromého života třeba vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy. Žalovaný při hodnocení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života posoudil vůli žalobce vycestovat s přítelkyní do Vietnamu, jeho slabé kulturní a sociální vazby k České republice a skutečnost, že si rodinu začal budovat ve chvíli, kdy nemohl spoléhat na možnost trvalého pobytu v České republice; zásah byl proto přiměřený. Městský soud se dále ztotožnil s názorem žalovaného ohledně nedůvěryhodnosti žalobcových výpovědí ze dne 29. 6. 2012 a 15. 11. 2012, které obsahovaly zcela odlišný popis rodinných a soukromých vazeb. Žalobce v první výpovědi tvrdil, že nemá příbuzné a osoby, vůči kterým by bylo jeho vycestování s ohledem na právo na soukromý a rodinný život nepřiměřené, a ve druhé výpovědi uvedl, že má v České republice příbuzné a přítelkyni, se kterou plánuje svatbu. Správní orgán nepostupoval nezákonně, když nepřiznal odkladný účinek zjevně opožděné (§ 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) žalobě ze dne 20. 11. 2012 k rozhodnutí doručenému dne 24. 9. 2012, kterou městský soud pak skutečně pro opožděnost odmítnul. Žalovaný se dostatečně vypořádal s žalobcovými námitkami, proč na něj nebylo možné nahlížet jako na rodinného příslušníka neteře, občanky Evropské unie, p