2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

6 A 23/2001- 162 - text  6 A 23/2001 - 165 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Mgr. Jiří Šebesta, se sídlem Čechyňská 16, Brno, správce konkurzní podstaty úpadce Družstevní záložna PRIA, se sídlem Šumavská 35, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupený JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 17, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2001, č. j. 352/126.922/2000, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Úřad pro dohled nad družstevními záložnami vydal dne 12. 1. 2000 rozhodnutí č. j. 164/2000/I., kterým zavedl v Družstevní záložně PRIA (dále jen „družstevní záložna“) nucenou správu. Následně rozhodnutím ze dne 12. 7. 2000, č. j. 3787/2000/I., Úřad rozhodl o opakovaném zavedení nucené správy. Důvodem pro zavedení nucené správy byla mimo jiné existence ztráty z hospodaření. Na základě usnesení členské schůze družstevní záložny ze dne 1. 9. 2000 týkající se krytí ztráty družstevní záložny formou uhrazovací povinnosti členů družstevní záložny (dále též „usnesení ze dne 1. 9. 2000“), Úřad pro dohled nad družstevními záložnami oznámením ze dne 15. 9. 2000, č. j. 5178/2000/I., zahájil s družstevní záložnou řízení o skončení nucené správy. Rozhodnutím ze dne 13. 11. 2000, č. j. 5178/2000, Úřad pro dohled nad družstevními záložnami toto řízení podle ust. § 30 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zastavil pro odpadnutí důvodu. V odůvodnění rozhodnutí Úřad pro dohled nad družstevními záložnami uvedl, že usnesení ze dne 1. 9. 2000 je neplatné, a to z důvodu použití rozvazovací podmínky ve vztahu ke krytí ztráty. Projev vůle členské schůze ohledně úhrady ztráty musí být zcela bezpodmínečný. Podmíněné usnesení vyvolává právní nejistotu ve vztahu k úhradě hospodářské ztráty. Proti tomuto rozhodnutí podala kontrolní komise družstevní záložny (dále jen „kontrolní komise“) odvolání, ve kterém poukazovala na to, že v řízení jednal za družstevní záložnu nucený správce, který za družstevní záložnu nebyl oprávněn jednat, jakož i na to, že správní orgán I. stupně nesprávně posoudil otázku platnosti usnesení členské schůze družstevní záložny ze dne 1. 9. 2000. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 9. 1. 2001, č. j. 3521126.922/2000, kterým odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění zejména uvedl, že způsobilost zastupovat účastníka řízení ve správním řízení v podmínkách nucené správy je upravena v ust. § 28d odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“). Nucený správce zaujímá okamžikem doručení rozhodnutí o zavedení nucené správy mimo jiné rovněž postavení představenstva, které je statutárním orgánem družstevní záložny podle ust. § 243 odst. 2 obch. zákoníku. Podle žalovaného tedy v předmětné věci Úřad pro dohled nad družstevními záložnami správně jednal s nuceným správcem. Jeho postavení je limitováno jen pro případ oprávnění podat proti příslušnému rozhodnutí odvolání, které náleží pouze kontrolní komisi, čehož komise i využila. Dále se žalovaný zabýval námitkou vztahující se k platnosti usnesení členské schůze ze dne 1. 9. 2000. I podle žalovaného nelze vázat rozhodnutí o úhradě ztráty formou uhrazovací povinnosti členů družstevní záložny na rozvazovací podmínku. O uhrazovací povinnosti členů družstevních záložen platí jednak ustanovení obecná, jednak zákonná ustanovení zvláštní. Obecná úprava uhrazovací povinnost je obsažena v ust. § 222 odst. 2 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení záleží jen na stanovách, zda určí, kteří členové družstva mají vůči družstvu pro případ jeho ztráty uhrazovací povinnost a do jaké výše. Tato obecná úprava však platí jen tehdy, neuplatní-li se úprava speciální. Ta je obsažena v ust. § 4 odst. 3, § 9 odst. 2 a § 28d odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, a to ve vztahu k uhrazovací povinnosti pro členy družstevních záložen, která je kogentního charakteru. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala kontrolní komise družstevní záložny žalobu, ve které obecně poukazovala na vady řízení a nesprávné právní posouzení. Vady řízení spatřuje primárně v tom, že za družstevní záložnu jednal v řízení nucený správce, který k tomu nebyl oprávněn. Jednat za družstevní záložnu mohla pouze kontrolní komise, které měly být přiznány i práva účastníka předmětného řízení, což se nestalo. Bylo jí přiznáno pouze právo podat odvolání. Poukázala i na to, že názor správních orgánů může vést ke kolizi práv nuceného správce a kontrolní komise, např. v případě, kdy by kontrolní komise podala odvolání a správce nucené správy by jej vzal zpět. Kontrolní komise dále v žalobě poukázala na to, že z napadeného rozhodnutí není patrno, jakým způsobem se správní orgán vypořádal se skutečností, že správce nucené správy je zaměstnancem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, tedy že řízení v podstatě probíhalo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení věci kontrolní komise dále vyslovila nesouhlas se závěrem žalovaného, že nelze vázat uhrazovací povinnost na rozvazovací podmínky. Rozvazovací podmínky by mohly vyvolat neplatnost rozhodnutí o uhrazovací povinnosti pouze v případě, že by byly v rozporu s cílem nucené správy. Kontrolní komise poukázala i na to, že smyslem rozvazovacích podmínek byla záchrana družstevní záložny. Pouze v zájmu tohoto cíle byli družstevníci ochotni obětovat více jak polovinu svých vkladů. Je proto zcela pochopitelné, že splnění této uhrazovací povinnosti družstevníci vázali na to, že nedojde ke skutečnostem, které by jejich cíl - pokračování v činnosti družstevní záložny - zhatil. V podrobnostech kontrolní komise odkázala na odvolací námitky a navrhla zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Na základě výzvy soudu kontrolní komise doplnila žalobu a v tomto doplnění poukázala na řadu listinných důkazů a navrhla výslech řady svědků. Současně označila členy představenstva družstevní záložny jako osoby zúčastněné na řízení ve smyslu ust. § 34 s. ř. s. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že má opačný názor na to, kdo je oprávněn jednat jménem družstevní záložny po dobu nucené správy. Okamžikem doručení rozhodnutí o zavedení nucené správy se pozastavuje výkon funkce všech orgánů družstevní záložny s výjimkou kontrolní komise, která může podat pouze odvolání proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Kontrolní komise není oprávněna jednat jménem záložny během odvolacího řízení, natož již během řízení před orgánem I. stupně. K tvrzení, že družstevní záložnu by zastupovaly rozdílné orgány, žalovaný uvedl, že jménem družstevní záložny v nucené správě jedná pouze nucený správce jako statutární orgán záložny. K námitkám poukazujícím na nesprávné právní posouzení usnesení členské schůze družstevní záložny konané dne 1. 9. 2000, která rozhodovala o uhrazovací povinnosti členů družstevní záložny, pak žalovaný zejména uvedl, že toto usnesení nemohlo vést ke skončení nucené správy. Závěrem žalovaný vyjádřil pochybnost, zda žaloba byla podána osobou oprávněnou, neboť kontrolní komise není oprávněna podat žalobu, nýbrž pouze odvolání. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby soud, pokud řízení nezastaví, žalobu zamítl. Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti s. ř. s., v souladu s ust. § 132 s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost vrchního soudu, Nejvyšší správní soud. Z důvodu, že na družstevní záložnu byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2004, č. j. 26 K 16/2000-1600, prohlášen konkurz, bylo řízení ve věci podle ust. § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přerušeno. Dne 12. 2. 2014 žalovaný v souladu s ust. § 14 odst. 1 písm. c) in fine citovaného zákona navrhl pokračovat v řízení a Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 3. 2014, č. j. 6 A 23/2001 - 134, rozhodl o pokračování v řízení. Podle ust. § 130 odst. 1 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla žaloba podána oprávněnou osobou, když ji podala kontrolní komise družstevní záložny, nikoliv nucený správce, který byl po zavedení nucené správy oprávněn jednat za družstevní záložnu. Touto otázkou se již zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1