6 As 149/2014 — Nejvyšší správní soud

6 As 149/2014- 21 - text 6 As 149/2014 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: D. L., zastoupen JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem Telečská 7, 586 01 Jihlava, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností, se sídlem Žiškova 57, 587 33 Jihlava, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUJI 9770/2013 ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. OOSČ 683/2012 OOSC/206/PM/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 28/2013 - 69 ze dne 30. 4. 2014, t a k t o : I. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Magistrát města Jihlavy (dále též jen „Magistrát“) oznámením ze dne 20. 4. 2012 zahájil s žalobcem /stěžovatelem/ přestupkové řízení pro podezření z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ přestupkový zákon“). Předvolal jej současně na 14. 5. 2012 k ústnímu jednání, k němuž předvolal jako svědky i osoby, jimž žalobce ve dnech 29. 2. 2012 a 6. 3. 2012 vyhrožoval újmou na zdraví, nebo vůči nimž se měl dopustit i jiného hrubého jednání.(Žalobce měl vyhrožovat, že jim a jejich psům ,,rozkope držky“, vylít na dveře bytu kbelík špinavé vody, vyhrožovat, že až někdo projde kolem jejich dveří ,,seřeže ho a vrazí mu kudlu do zad“, na společné chodbě bytového domu vyhrožovat dalšímu nájemci, že ,,mu zláme ruce“, na zastávce na ulici chytit poškozeného za krk). [2] Podle protokolu z jednání dne 14. 5. 2012 se dostavili k jednání předvolaní svědci a stěžovatel, který předložil Prohlášení ze dne 11. 5. 2012, v němž s odvoláním na § 16 a část ustanovení odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) uvedl, že jako osoba dlouhodobě žijící na území České republiky se hlásí k polské národnostní menšině a požádal, aby jednání bylo vedeno za účasti tlumočníka, kterého obstará správní orgán, a o vyhotovení veškerých písemností v polském jazyce (dále jen „Prohlášení“). [3] Dne 16. 5. 2012 Magistrát zaslal stěžovateli znovu oznámení o zahájení přestupkového řízení rozšířené o jednání obdobné povahy, jehož se měl dopustit dne 28. 3. 2012, a předvolal jej k ústnímu jednání na den 11. 6. 2012. K předloženému Prohlášení a k žádosti o tlumočníka Magistrát uvedl, že této žádosti „nemůže vyhovět, neboť dalece přesahuje práva příslušníka národnostní menšiny, tradičně a dlouhodobě žijící na území ČR. Je třeba Vám přiznat práva, související s příslušností k národnostní menšině, která obecně vyplývají z čl. 25 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv a svobod. Dle ust. § 9 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, máte právo na užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku. Toto právo blíže rozvádí ust. § 16 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. řád“), tedy nikoliv § 16 odst. 3 správního řádu, na který Vaše podání odkazuje. Třetí odstavec rozvádí právo, vyjádřené v Listině základních práv a svobod v čl. 37 odst. 4, a upravuje situaci, kdy určitá osoba v řízení prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se jednání vede, to však není Váš případ, což správní orgán může hned několika způsoby spolehlivě doložit. Ze znění § 16 odst. 4 spr. řádu vyplývá pro správní orgán, který vede řízení (za situace, kdy žádný jeho pracovník neovládá požadovaný jazyk, tedy v tomto případě polštinu), povinnost nahradit jmenovanému náklady tlumočení a náklady na pořízení překladu úředních písemností. Vaše žádost o „obstarání“ tlumočníka a „vyhotovování“ písemností v polském jazyce s tímto nekoresponduje, a proto jí správní orgán nemůže vyhovět. S ohledem na uvedené Vás vyzývám, abyste si pro ústní jednání, které je nařízeno na shora uvedený termín, sám obstaral tlumočníka, zapsaného v seznamu tlumočníků, který bude jednání přítomen a zajistí, abyste nebyl Vámi tvrzenou špatnou znalostí češtiny dotčen na svých právech. Tento tlumočník Vám následně přeloží rozhodnutí ve věci. Náklady na tlumočení ústního jednání a na překlad tohoto předvolání a následného rozhodnutí ve věci samozřejmě uhradíme na základě faktury, Vámi vybraným tlumočníkem předložené.“ [4] Podle protokolu o ústním jednání ze dne 11. 6. 2012 se stěžovatel (obviněný z přestupku) k jednání dostavil, stejně tak jako všichni předvolaní svědci, a založil do spisu analýzu právních předpisů vztahujících se k jednacímu jazyku v řízení vedeném s příslušníkem národnostní menšiny. Následně požádal o vedení řízení v přítomnosti tlumočníka z jazyka polského, mluvil však na pracovníky přestupkového oddělení pouze polsky, proto obsah jeho žádosti nelze konstatovat s jistotou. Byl česky vyrozuměn, že na základě výzvy si měl sám přivést tlumočníka, kterého by mu správní orgán následně ustanovil. Po tomto sdělení odešel. U nařízeného jednání byli vyslechnuti všichni předvolaní svědci. [5] Rozhodnutím ze dne 18. 6. 2012 Magistrát uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupků proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, kterých se dopustil dne 29. 2. 2012, 6. 3. 2012 a dne 28. 3. 2012, a uložil mu sankci dle § 11 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona s přihlédnutím k § 49 odst. 2 přestupkového zákona, a to pokutu ve výši 12.000 Kč a dále povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku podle § 79 odst. 1 přestupkového zákona. [6] Odvoláním napadené rozhodnutí Magistrátu (v němž stěžovatel uváděl stejné skutečnosti, jako později v podané žalobě a k němuž připojil Závěr č. 46 ze zasedání Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 6. 11. 2006 a Realizace práva na tlumočníka v řízení zahajovaném z moci úřední a náklady na tlumočení) žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 2. 2013 potvrdil podle § 90 odst. 5 správního řádu. [7] Stěžovatel toto rozhodnutí žalovaného napadl žalobou podanou Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 41 A 28/2013 - 69, žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje. II. Kasační stížnost [8] Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1, písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatel tvrdí, že krajský soud na daný případ sice aplikoval správný právní předpis (§ 16 odst. 3, 4 správního řádu), avšak vyvodil nesprávný právní závěr, zcela pominul skutkový stav případu. Nesouhlasí se závěrem, že jeho tvrzení, že nerozumí českému jazyku v takové míře, aby porozuměl obsahu úředních jednání, je zcela účelové, neboť bylo bezpečně prokázáno, že hovoří a rozumí česky. Odvozuje-li to krajský soud mj. z toho, že nepožadoval tlumočit přednesy jeho zástupkyně v češtině, oponuje tomu stěžovatel tím, že s ní byl domluven dopředu na obsahu jejích přednesů a kdyby bylo třeba něco vyjasnit, že požádá o tlumočení. [10] Při hodnocení důkazů se krajský soud opřel toliko o tvrzení přímých či nepřímých účastníků správního řízení zahájeného s ním, tyto osoby jsou s žalobcem v rozepři, jejich křivému obvinění se chtěl bránit, jejich věrohodností se soud nezabýval. Byla-li by mu dána možnost jednat prostřednictvím tlumočníka, byl by schopen jejich nepodložené obvinění vyvrátit. [11] Krajský soud se nevypořádal s námitkou, že Magistrát nemohl posuzovat to, v jaké míře rozumí či nerozumí českému jazyku, ani se nezabýval oprávněností jeho nároku na ustanovení tlumočníka při jednání z moci úřední, řešil jen míru porozumění českému jazyku. V žádném právním předpisu není zakotvena míra porozumění jednacímu jazyku, která by určovala, kdo má na tlumočníka nárok a kdo nikoli. Dovolává se proto svého práva na tlumočníka dle znění § 16 odst. 3 správního řádu. [12] Stěžovatel tvrdí, že jako občanu České republiky, který se hlásí k polské národnostní menšině, mu příslušela práva národnostních menšin dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3,5 a 8 (Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Tato práva mu přísluší i na základě zásad fungování Evropské unie, vyplývají mj. z Listiny základních práv Evropské unie, z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z dalších předpisů i z judikatury Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva. Je přesvědčen, že nelze právo garantované Listinou základních práv a svobod (zákonem č. 2/1993 Sb., dá