8 As 119/2014 — Nejvyšší správní soud

8 As 119/2014- 34 - text 8 As 119/2014 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: F. K., zastoupeného JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem Sovova 709/5, Litoměřice, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2013, čj. KrÚ 71801/2013/ODSH/8, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 9. 7. 2014, čj. 52 A 10/2014 - 32, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2013, čj. OSA/P-811/13-D/17, Magistrát města Pardubice (dále též „správní orgán“) uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění od 1. 8. 2011 (dále jen „zákon o silničním provozu“). [2] Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2013, čj. KrÚ 71801/2013/ODSH/8 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti shora uvedenému rozhodnutí a rozhodnutí potvrdil. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Krajský soud žalobu usnesením odmítl pro opožděnost. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. činí zákonná lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu 2 měsíce ode dne, kdy bylo žalobci napadené rozhodnutí oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zákon jinak. Tuto lhůtu nelze prominout (srov. § 72 odst. 4 s. ř. s.) Ze správního spisu vyplynulo, že napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobcovu zástupci v přestupkovém řízení dne 29. 10. 2013. Lhůta k podání žaloby uplynula dne 30. 12. 2013, neboť 29. 12. 2013 byla neděle. Žaloba však byla podána až 25. 2. 2014, tedy po marném uplynutí žalobní lhůty. [4] Žalobce považoval žalobu za včasnou, neboť napadené rozhodnutí bylo doručeno Ing. M. J., který v té době nebyl žalobcovým zástupcem. Krajský soud se neztotožnil s žalobní námitkou, že žalobce zaslal správnímu orgánu k jeho „vnitřní potřebě“ pouze „nascanovanou kopii“ plné moci udělené žalobcem Ing. J. a že se žalobce údajně s Ing. J. dohodl, že „smlouva o zastoupení je uzavřena dnem, kdy doručí ke správnímu orgánu originál plné moci,“ a že si žalobce následně zastoupení rozmyslel, neboť mu přišlo nadbytečné. Krajský soud zdůraznil, že v § 33 odst. 1 správního řádu není výslovně stanoveno, že plná moc musí být předložena v originále. Při posuzování plné moci je především podstatné, zda lze z obsahu plné moci spolehlivě dovodit oprávnění zmocněnce jednat za účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2005, čj. 7 As 13/2005 – 62). Zákonodárce výslovně požaduje předložení originálu plné moci pouze ve speciální právní úpravě (srov. § 10 odst. 3 zákona č. 253/2008 Sb.). Ani v občanském soudním řízení není nutné předkládat originál plné moci. Správní orgán si mohl originál plné moci vyžádat, pokud by měl o existenci plné moci pochybnosti. Správní orgán však neměl důvod o zastoupení pochybovat, neboť ve spise je založena platná plná moc udělená žalobcem Ing. J. Správní orgán nebyl povinen si ověřovat, zda se žalobce nedohodl s Ing. J. na jiném okamžiku uzavření dohody o zastoupení. III. [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. Neztotožnil se s názorem krajského soudu, že plná moc nemusí být správnímu orgánu předložena v originále. Nesprávnost názoru krajského soudu vyplývá jednak z § 37 odst. 4 správního řádu, podle kterého nelze přihlížet k elektronickému podání bez uznávaného elektronického podpisu, není-li toto podání do 5 dnů potvrzeno, případně doplněno podle tohoto ustanovení. Dále stěžovatel poukázal na § 22 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále též „zákon č. 300/2008 Sb.“), z něhož vyplývá, že na dokument v elektronické podobě, který nevznikl cestou autorizované konverze, nelze nahlížet jako na dokument předložený v listinné podobě. Stěžovatel také odkázal na § 11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (dále též „zákon č. 227/2000 Sb.“), z něhož vyplývá, že není-li dokument podepsán uznávaným elektronickým podpisem nebo uznávanou elektronickou značkou a je-li podáván prostřednictvím e-mailu, hledí se na něj, jako by nebyl podepsán. Zákon č. 300/2008 Sb. a zákon č. 227/2000 Sb. jsou přitom vůči správnímu řádu v postavení speciálních předpisů. Vada formy je podle stěžovatele natolik zásadní, že takto zaslanou kopii plné moci nelze považovat za dostatečný doklad o existenci uděleného zmocnění. IV. [6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil se závěry krajského soudu. V. [7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Nejprve je vhodné zmínit, že kasační stížnost je koncipována podstatnou měrou odlišně od tvrzení, která žalobce uplatnil předtím v žalobě ke krajskému soudu. Stěžovatel se snažil před krajským soudem vysvětlit (dlužno podotknout, že velmi komplikovaně a nepřesvědčivě), jak se do správního spisu dostala plná moc, ze které správní orgán následně vycházel. V kasační stížnosti zaměřil svoji pozornost především na formu, v níž byla plná moc předložena a na požadavky související s doručováním elektronických podání opatřených elektronickým podpisem resp. na doručování konvertovaného dokumentu. Nelze však tvrdit, že by se kasační důvody míjely s žalobními a že by byla kasační stížnost z tohoto důvodu nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel totiž tvrdil již v žalobě, že plnou moc lze předložit i v elektronické podobě po předtím uskutečněné autorizované konverzi listinného dokumentu podle § 22 odst. 1 písm. a) zákona č. 300/2008 Sb. [10] Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, čj. 7 As 13/2005 - 62, ačkoli skutkové okolnosti, za kterých soud rozhodoval, byly odlišné. Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí. Ani krajský soud netvrdil, že by skutkové okolnosti byly v uvedeném rozhodnutí obdobné. Bez ohledu na formu, ve které byla plná moc soudu předložena, však lze i nadále vycházet z obecného východiska, že „při posuzování, jestli písemná plná moc nebo ústní prohlášení účastníka o udělení plné moci mají potřebné náležitosti, je třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazují oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka řízení.“ [11] Stěžovatel vytkl předložené plné moci vadu formy, na základě které vznikly závažné pochybnosti o existenci zastoupení. Ani tato námitka není důvodná. V řízení je především nezbytné, aby předložená plná moc bezpečně prokazovala oprávnění zmocněnce zastupovat v řízení zmocnitele. Správnímu orgánu v průběhu správního řízení nevznikly žádné pochybnosti o zastoupení stěžovatele. Zástupce stěžovatele předložil plnou moc, omluvil se z ústního jednání, bylo mu doručeno správní rozhodnutí o uložení pokuty. Zástupce stěžovatele následně podal proti tomuto rozhodnutí odvolání a rovněž rozhodnutí o odvolání bylo zástupci řádně doručeno. V průběhu správního řízení nevznesl stěžovatel ani jeho zástupce žádné námitky proti existenci zastoupení či jeho rozsahu a neuvedli nic, co by jakkoli zpochybňovalo existenci zastoupení stěžovatele pro správní řízení. [12] Stěžovatel namítl, že aby mohla být plná moc platná, musela by být opatřena elektronickým podpisem nebo konversní doložkou. Tuto námitku lze interpretovat tak, že stěžovatel trvá na tom, že projev vůle, zachycený v plné moci, musí v maximální míře vyjadřovat skutečnou vůli osob, které jsou na listině uvedeny. Obecně platí, že existenci dohody o zastoupení je třeba správnímu orgánu v řízení prokázat. Děje se tak zpravidla předložením plné moci, která je osvědčením o existenci právního vztahu mezi zastoupeným a jeho zástupcem. Plná moc je pouze jedním z prostředků, jak oprávnění k zastoupení doložit, a jakkoli je prostředkem jistě nejpřesvědčivějším, není a nemusí být průkazem jediným (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2011, čj. 4 As 27/2011 - 37). Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, výslovně nestanoví povinnost založit do spisu plnou moc pro zástupce účastníka řízení v originále. Pokud právní předpisy takovou povinnosti stanoví, činí tak v každém konkrétním případě výslovně. Krajský soud správně upozornil např. na zákon 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů