2 As 52/2007 — Nejvyšší správní soud

9 Ans 11/2013- 66 - text 9 Ans 11/2013 - 76 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Unicampus, o. s., se sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3, zast. Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88a, Praha 10, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, č. j. 6 A 144/2012  52, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, č. j. 6 A 144/2012 - 52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) v rozsahu jeho výroku I., kterým byla odmítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal ochrany proti nečinnosti žalované. Žalovanou nečinnost stěžovatel spatřoval v tom, že před žalovanou bylo zahájeno správní řízení ve smyslu § 141 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „správní řád“), v návaznosti na stěžovatelovo podání adresované žalované, v němž požadoval, aby žalovaná nařídila společnosti Boiron CZ zdržet se v podání specifikovaných činností, aby jí udělila pokutu ve výši 1 500 000 Kč a aby žalovaná postupovala podle čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 2006/2004, o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele („nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele“), dále jen „nařízení č. 2006/2004“. Dle žalobních tvrzení stěžovatele však ve vztahu k jeho podání zůstala žalovaná nečinná a náležitě o něm nerozhodla. Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), je žalovaná orgánem příslušným k výkonu dozoru nad dodržováním tohoto zákona pro případ reklamy šířené v rozhlasovém a televizním vysílání a v audiovizuálních službách. Dle § 7c odst. 1 téhož zákona může orgán dozoru nařídit odstranění nebo ukončení reklamy, která je v rozporu se zákonem. Obdobně je žalovaná podle § 8b odst. 4 zákona o regulaci reklamy příslušná k vedení správního řízení o uložení pokuty za správní delikty podle tohoto zákona. Městský soud dále konstatoval, že jak v případě uložení zvláštního opatření dle § 7c zákona o regulaci reklamy, tak v případě uložení sankce za správní delikt podle § 8 a násl. daného zákona, jde o řízení, jejichž předmětem je rozhodování o právech a povinnostech šiřitele, zpracovatele nebo zadavatele reklamy. V daném případě však příslušná řízení nejsou zahajována na návrh, ale pouze z moci úřední. Řízení o žádosti ve smyslu § 44 odst. 1 ve spojení s § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu připadá v úvahu jen tehdy, když hmotněprávní předpis zakládá oprávnění příslušnému subjektu, o jehož právech či povinnostech má správní orgán rozhodnout, žádost o vydání takové rozhodnutí podat. V případě zvláštního opatření dle § 7c zákona o regulaci reklamy či uložení sankce podle tohoto zákona nelze očekávat, že subjekt, do jehož práv či povinností má být naznačenými rozhodnutím negativně zasaženo, sám podá návrh na zahájení těchto řízení. Cílem těchto řízení je ochrana veřejného zájmu. Z uvedených zákonných ustanovení dle městského soudu nelze dovodit, že by předmětem daných řízení měla být ochrana kolektivních zájmů spotřebitelů, resp. že by správní orgán autoritativně rozhodoval o jejich právech a povinnostech, především pak zákon o regulaci reklamy nezakládá stěžovateli právo se svým návrhem domáhat zahájení těchto řízení. Legitimace stěžovatele k podání návrhu na zahájení řízení dle městského soudu nevyplývá ani ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/22/ES, o žalobách na zdržení se jednání v oblasti zájmů spotřebitele (dále jen „směrnice 2009/22/ES“). Stěžovatel v žalobě bez bližšího odůvodnění namítl, že tato směrnice nebyla do českého právního řádu řádně implementována, proto se domáhal její aplikace na základě zásady přímého účinku. Městský soud při posuzování této námitky vyšel z toho, že směrnice jsou právní akty adresované členským státům, kterým ponechávají volbu forem a prostředků, jak dosáhnout cíle zamýšleného směrnicí. Podle původních představ neměly mít směrnice přímý účinek proti soukromým osobám, nicméně Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropského soudního dvora) ve své judikatuře dovodil, že pokud členský stát směrnici v transpoziční lhůtě neprovede nebo ji provede nesprávně, mohou se za určitých podmínek i soukromé osoby dovolávat přímého účinku směrnice. Mezi tyto podmínky patří jasnost, přesnost a bezpodmínečnost daného ustanovení směrnice, čímž je míněn případ, kdy členskému státu není dán široký prostor pro uvážení a kdy dané ustanovení nemusí být doplněno o další prováděcí ustanovení. Městský soud v dané souvislosti poukázal na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věcech C-41/74, van Duyn; C-148/78, Ratti; C-91/92, Faccini Dori, a C-397 až 403/01 Pfeiffer. Městský soud uvedl, že směrnice 2009/22/ES v čl. 1 vymezuje jako svůj cíl sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se žalob na zdržení se jednání ve smyslu čl. 2 téže směrnice, kterými jsou chráněny kolektivní zájmy spotřebitelů v působnosti směrnic uvedených v příloze I. směrnice 2009/22/ES. V čl. 2 zmiňovaná směrnice zavazuje členské státy, aby určily soudy nebo správní orgány příslušné k rozhodování o žalobách podaných oprávněnými subjekty podle čl. 3 téže směrnice, které jsou zaměřeny na co možná nejpohotovější zastavení nebo zákaz porušování předpisů. Podle čl. 3 se pro účely této směrnice oprávněným subjektem rozumí každý subjekt nebo organizace, které byly zřízeny řádně podle práva členského státu a mají oprávněný zájem zajistit dodržování ustanovení čl. 1. Městský soud tak dospěl k závěru, že z uvedené směrnice vyplynul jen závazek členských států určit příslušný orgán a vymezit řízení (včetně žalobní legitimace), v němž bude možno rozhodovat o návrzích oprávněných osob na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů. To se v podmínkách českého právního řádu stalo v § 25 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), dle něhož návrh na zahájení řízení u soudu o zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitelů může podat a účastníkem takového řízení může být sdružení nebo profesní organizace, jež mají oprávněný zájem na ochraně spotřebitele, nebo subjekt uvedený v seznamu osob oprávněných k podání žalob na zdržení se protiprávního jednání v oblasti ochrany práv spotřebitelů. Městský soud tak uzavřel, že směrnice č. 2009/22/ES byla náležitě přenesena do českého právního řádu, nemůže tak nastoupit její přímý vertikální účinek, který by přicházel v úvahu jen při vadné transpozici. Městský soud následně uzavřel, že žalovaná oprávněně považovala podání stěžovatele za pouhý podnět k zahájení řízení zahajovaného z moci úřední, nikoli za návrh, jímž by bylo řízení zahájeno. Za tohoto stavu nebyla žalovaná povinna vydat ve vztahu ke stěžovateli rozhodnutí dle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Dle městského soudu tak nebyla naplněna základní podmínka řízení na ochranu před nečinností správního orgánu dle § 79 odst. 1 s. ř. s., přičemž šlo o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Městský soud tak žalobu odmítl dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. II. Obsah kasační stížnosti V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že městský soud v rozporu s povinností loajální spolupráce dle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii neochránil stěžovatelova hmotná práva založená unijním právem, když nekonformně omezil jejich výkon, porušil zásadu efektivity unijního práva při dosahování ochrany kolektivních práv a zájmů spotřebitelů a porušil zásadu společenství práva. Stěžovatel uvedl, že má hmotné subjektivní právo, jehož výkon vůči žalované realizoval podáním, o němž měla žalovaná rozhodnout. Stěžovatel má za to, že jeho tvrzené právo mu ve svém důsledku zakládá procesní legitimaci podat žalobu proti nečinnosti žalované. Stěžovatelovo právo, které bylo založeno právem Evropské unie, bylo v zákoně o ochraně spotřebitele provedeno nekonformním způsobem, jelikož sem bylo přeneseno jen v zúženém rozsahu. Dle názoru stěžovatele městský soud nezpochybnil existenci stěžovatelova hmotného subjektivního práva, avšak zpochybnil existenci jeho některých souvisejících procesních práv.