10 As 239/2014 — Nejvyšší správní soud

10 As 239/2014- 76 - text 10 As 239/2014 - 79 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: H. K., zast. Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem Jakubská 2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti nezákonnému zásahu žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, čj. 11 A 15/2014 – 52, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně požádala o vydání povolení k výkonu činnosti insolvenční správkyně. Ve svém návrhu ze dne 16. 10. 2013 uvedla, že zastává veřejnou volenou funkci neuvolněné zastupitelky Městské části Praha 18 a je členkou sportovní komise téže městské části. Dne 12. 11. 2013 žalovaný vydal rozhodnutí, kterým návrhu žalobkyně k povolení výkonu činnosti insolvenční správkyně vyhověl. Současně ale žalobkyně obdržela dopis žalovaného ze dne 14. 11. 2013, jímž jí bylo sděleno současné pozastavení výkonu činnosti insolvenční správkyně dle § 9 odst. 1 písm. g) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, tedy pro výkon veřejné funkce v podobě neuvolněné členky zastupitelstva a členky sportovní komise. Žalobkyně ihned požádala o přehodnocení tohoto názoru a o iniciaci příslušných legislativních změn. Této žádosti žalovaný nevyhověl. [2] Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem ze strany žalovaného. Klíčovým důvodem byla tvrzená protiústavnost § 9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. [3] Městský soud se nejprve zabýval otázkou, zda úkon, proti kterému žaloba směřuje  pozastavení výkonu činnosti žalobkyně jako insolvenčního správce – je úkonem, který není rozhodnutím a zda se může žalobkyně proti němu bránit podanou žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Vzal přitom v úvahu, že k pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce § 9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích dochází bez dalšího ze zákona. Správní orgán o pozastavení činnosti insolvenčního správce nevydává žádné rozhodnutí a napadený úkon tedy rozhodnutím není. Proto dospěl soud k závěru, že se žalobkyně nemohla domáhat ochrany jinými právními prostředky a že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem je v souladu s § 85 s. ř. s. přípustná. [4] K věci samé pak městský soud uvedl, že námitky žalobkyně v podstatě nesměřují k tomu, že by se žalovaný dopustil zásahu do jejích práv v rozporu se zákonem, ale z podané žaloby je patrné, že se žalobkyně domáhá zrušení § 9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích jako nezákonného. V této souvislosti soud poukázal na to, že se žalobkyně zrušení tohoto ustanovení marně domáhala již přímo u Ústavního soudu, který její návrh odmítl usnesením ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 270/14. Ani městský soud neshledal protiústavnost na věc žalobkyně aplikovatelného § 9 odst. 1 písm. g), což podpořil stručnou argumentací. Odkázal na čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který výslovně umožňuje, aby zákon stanovil podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Právo podnikat a vykonávat určitou konkrétní činnost tedy není právem neomezeným. Soud nevidí důvod, proč by se toto omezení nemohlo vztahovat i na činnost žalobkyně jako insolvenční správkyně. Činnost insolvenčního správce je upravena v samostatném zákoně a i ústava umožňuje, aby zákonodárce právě zákonem omezil nebo stanovil podmínky pro výkon této činnosti. Argumentaci, že postavení insolvenčního správce je shodné či podobné s výkonem činnosti exekutora či notáře, soud neshledal opodstatněnou, protože předmětem činnosti těchto profesí je činnost zcela odlišná od činnosti insolvenčního správce. V žádném případě nelze dle soudu dovodit, že provedená úprava má záměrně poškodit insolvenční správce. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného, replika a duplika [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se proti uvedeným závěrům městského soudu brání obsáhlou kasační stížností. V ní opakuje své argumenty o protiústavnosti na věc aplikovatelného § 9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích. Podle ní se způsob, jakým se s jejím návrhem vypořádal městský soud, nedá považovat za přesvědčivý; zpochybňuje v této souvislosti i přezkoumatelnost závěrů městského soudu. Stěžovatelka opakuje, že právní úprava podobná omezení, jaké zná ve vztahu k insolvenčním správcům, nezná ve vztahu k exekutorům či notářům. Stěžovatelka polemizuje i s aplikací usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 270/14; to nebylo provedeno jako důkaz, navíc nic takového nezmínil městský soud při ústním vyhlášení rozsudku. Navrhuje proto napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc postoupit k vyřešení Ústavnímu soudu. [6] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry městského soudu. Zdůraznil přitom, že správní orgán je zákonem vázán. [7] Stěžovatelka ve své replice ze dne 12. 12. 2014 uvedla, že žalovaný v obdobných případech zákon aplikuje různě. Upozornila na případy insolvenčních správců, kteří jsou členy Legislativní rady vlády, aniž by jim byla dle zákona pozastavena funkce. [8] Žalovaný v duplice ze dne 13. 2. 2015 zopakoval své stanovisko k věci. Funkce člena Legislativní rady vlády není srovnatelná s funkcemi, na které pamatuje § 9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích. III. Posouzení kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat nově uplatněným důvodem nerovné aplikace § 9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích, podle něhož žalovaný údajně protiprávně tuto normu neuplatňoval na insolvenční správce, členy Legislativní rady vlády. Jde totiž o důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla. Proto jde podle § 104 odst. 4 s. ř. s. o důvod nepřípustný. Stěžovatelka jistě mohla tímto důvodem argumentovat již ve své žalobě. Říká-li, že čekala, dokud dotčené osoby ukončí funkci v Legislativní radě vlády, aby její námitka nemohla být použita proti těmto osobám, nejde o argument, který by řádné neuplatnění tohoto důvodu v žalobním řízení jakkoliv omluvil. [10] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom vady, kterými je soud povinen se zabývat i bez návrhu (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud pro pořádek uvádí, že se plně ztotožňuje se závěrem městského soudu, podle něhož se lze proti pozastavení výkonu činnosti žalobkyně jako insolvenční správkyně bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (blíže viz bod [3] shora). Ostatně shodný názor zaujala též právní doktrína (viz Šnoblová, Z. – Němčák, V. Insolvenční správce. Praha, Wolters Kluwer 2014, s. 175). [13] Nejvyšší správní soud neshledal žádnou procesní vadu v postupu městského soudu, který argumentoval ve svém rozsudku též usnesením ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 270/14. Stěžovatelka se mýlí, pokud soudu vyčítá, že k tomuto usnesení neprovedl žádný důkaz. Čerpáli soud z rozhodnutí jiného soudu právní argumentaci, neděje se tak cestou dokazování. Naopak, jde o nalézání otázek právních, které se samozřejmě nedokazují. [14] Stejně tak nelze městský soud kritizovat ani za to, že v ústním vyhlášení rozsudku se o argumentu usnesením Ústavního soudu nezmínil. Ústní vyhlášení rozsudku včetně jeho důvodů (§ 49 odst. 9 až 11 s. ř. s.) shrnuje toliko základní teze argumentace soudu; v detailech je soudní argumentace rozvinuta v písemném odůvodnění rozsudku. [15] Naproti tomu Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovatelce, že městský soud usnesení Ústavního soudu přikládal až příliš velkou váhu. Z cit. usnesení je patrné jen to, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost z důvodu zjevné neoprávněnosti navrhovatelky k podání návrhu na zrušení zákona. Stěžovatelka totiž v řízení před Ústavním soudem napadla zákon přímo, aniž by předtím vyčerpala cestu žaloby před správními soudy. K ústavnosti samotného aplikovaného ustanovení zákona o insolvenčních správcích neřekl Ústavní soud zhola nic. [16] Klíčovou otázkou je nicméně stěžovatelkou namítaná protiústavnost § 9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích. K ní se nesporně musel nějakým způsobem městský soud vyjádřit, tedy buď dospět k závěru o ústavnosti tohoto ustanovení, nebo naopak věc předložit Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Pokud dospěl městský soud k závěru o ústavnosti sporné normy, musel to odůvodnit. To se samozřejmě vztahuje též na Nejvyšší správní soud, i ten tedy musí buď vysvětlit, proč je zákon v souladu s ústavním pořádkem, anebo předložit věc Ústavnímu soudu, dospěje – li k závěru, že zákon je protiústavní. [17] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí se stěžovatelkou v tom,